Pirát silnic. Rudolf Tisovský nedá na pionýra dopustit.

Pirát silnic. Rudolf Tisovský nedá na pionýra dopustit. | foto: archiv Rudolfa Tisovského

Muž, který projel Evropu na pionýrovi: Ploužím se tak, že mi nic neujde

  • 24
Rudolf Tisovský objel na stroji Jawa 20 Pionýr 12 evropských států za 20 dnů. Zdolal 6 500 kilometrů, pokořil Passo dello Stelvio v téměř třech tisících metrů, dojel pod Mont Blanc. Přišlo ho to na 180 litrů benzinu, šest litrů oleje, jednu pneumatiku a čtyři duše. Získal kupu zážitků a pocit hrdosti.

Nerad bych se vás a vašeho stroje dotknul, ale není na podobné výlety trochu stařík?
Je to už skutečný veterán, ale provedl jsem na něm celkem dost úprav, ze kterých by pravověrní „veteránisti“ nejspíš moc nadšení nebyli. I když barva je původní. Takže důchodce ještě úplně není. Je to prostě takový expediční speciál.

Kolik mu je vlastně let a kolik už měl před evropskou anabází najeto?
Moje Jawa 20 má hezkých pětačtyřicet roků. Koupil jsem ji od prvního, původního majitele ve velmi zachovalém stavu. To bylo v roce 2013 a tehdy měla najeto nějakých 14 tisíc kilometrů. A já k tomu přidal dalších 16 tisíc, z toho jen deset tisíc loni během svých cest za hranice.

Cestovatelů, kteří dobývají svět, se poslední dobou vyrojilo hodně. Chtějí zažít dobrodružství nebo třeba najít sami sebe. Jaká byla vaše motivace?
Já pro svého pionýra rostl už od dětství. Prvního jsem si pořídil, když mi bylo třináct. Jasně, bez papírů. To byla strast! Říkal jsem si, co bych dal za to, kdybych ho mohl provětrat a zajet si s ním aspoň do sousední dědiny. A tenhle přístup, ta natěšenost, mi zůstala i poté, co jsem si nakonec řidičák udělal. Jenže když jsem dojel do té sousední vsi, zajímalo mě, co je v té další. Jaké by asi bylo, zajet si za hranice okresu? Nakonec mi nestačily ani výlety po celém Slovensku.

Takže vás zlákaly dálky?
Poznávání světa je pochopitelně silný motiv. Ale musím přiznat, že mě trochu baví i to, jak dráždím své okolí. Když jsem někde vykládal, kam bych se rád podíval, a všichni si klepali na čelo, že jsem se musel zbláznit. Že to prostě pionýr nemůže ujet a že se rozpadne. A to mě trochu žene, abych lidem dokázal, že to jde. Na poznávání světa totiž nepotřebujete drahou a velkou motorku a k tomu kupu peněz.

Jakou průměrnou rychlostí jste se na svém oři Evropou pohyboval? A pletu se, když si myslím, že jste kromě železných motorkářských nervů potřeboval i ocelový zadek?
Ano, je to tak. Proto během cesty rychlost každým dnem opravdu klesala. Trochu za to ale může i moje vášeň pro překonávání výškových rekordů. Chtěl jsem svému motoru o padesátkové kubatuře připsat na účet pár horských průsmyků a vysoko položených cest. Takže při prvním dni jsem jel předpisových padesát v hodině, postupně to z různých důvodů klesalo někam k pětatřiceti.

Jsou poslední metry opravdu nejtěžší?
Posledních padesát kilometrů cesty jsem jel čtyři hodiny, to už jinak nešlo.

Opravy vyžadoval stroj prakticky neustále. Vzorně však při nich spolupracoval.

Masakr. Ano, toto už je masakr.

Že jste to nehodil do příkopu a nešel domů pěšky. Tak hříšná myšlenka vám hlavou neprojela?
Ne, to by mě opravdu nenapadlo. Já bych se moc nerad na posledních kilometrech připravil o ten pocit, který se dostaví, když po vlastní ose dorazíte domů.

Snadno se porouchá, snadno opraví

Kolik jste tedy cestou napočítal poruch a defektů?
V cestovním deníku mám poznamenáno kolem třiceti oprav. Prakticky se tedy něco kazilo pořád a nebyl den, kdy by se něco nerozsypalo. Buď motor, nebo kola, roztrhnuté lanko, ulomená páčka, přetržený řetěz. Ale mně to nikdy nepřišlo jako zásadní komplikace. Stejně náhle jako se objevila závada, mě i napadl způsob, jak to vyřešit. Jistě, občas to byly hodně divoké improvizace, ale to prostě k cestě patří. Mezi ty náročnější patřil dvakrát zadřený motor a ulomená kliková hřídel. Ale já si vezl náhradní, takže to problém nebyl.

Máte tedy pocit, že je to skutečně nezničitelný stroj?
Pionýr se možná často kazí, ale každá porucha jde vždy opravit. Takže ano, je to nezničitelný stroj. Pokud máte dost trpělivosti. Má svoje mouchy, ale myslím si, že chlapi v Povážských strojírnách odvedli zatraceně dobrou práci.

Mimochodem, nevíte z nějaké tovární dokumentace, na kolik kilometrů životnosti je stroj jako pionýr stavěn?
To opravdu nevím, ale věřím, že by byli konstruktéři asi hodně překvapení, co to vlastně stvořili. Já vím jen to, že v minulosti na pionýrech jezdili naši dědové leda tak do krčmy a nazpátek. A že asi nikdo vážně nemyslel, že by se s ním skutečně dalo procestovat Evropu.

Jaká je největší výhoda cestování na pionýrovi?
Že při rychlosti, jakou se pohybuji, mi cestou skutečně nic neunikne. Po celou dobu mám kontakt s okolním světem. A hlavně mi lidi cestou fandili, šlo to vidět.

Evropa je jen příprava na divoký východ

Projel jste dvanáct zemí západní a střední Evropy. Kde jste se setkal s největším nadšením?
Asi nejvíc okouzlení byli Němci. A hodně jsem pobavil i Švýcary a Poláky. Oproti tomu třeba Italové byli spíš neutrální a takové Francouze jsem vůbec nezajímal.

Narazil jste někde i na negativní reakce?
Nepříjemně na mě koukali na křižovatkách velkých měst, ale z celkem pochopitelného důvodu. Pionýr nemá právě rychlý start, takže jsem malinko zpomaloval dopravu. Většinou ale byli lidé chápaví a tolerantní. Spíš mě brali jako atrakci, zpestření všedního dne. A negativní reakce? Když jsem nocoval na lavičce v parku ve švýcarském Luzernu, pustila se do mě jedna babička deštníkem a vyhnala mě.

Rudolf Tisovský

Narodil se v roce 1994, studuje Slovenskou technickou univerzitu v Bratislavě, stavební fakultu, a současně pracuje jako projektant. Kromě práce a studia cestuje na „kapesním motocyklu“ Jawa 20. Po první okružní cestě po Rakousku, při které najel 1 100 kilometrů, a následující pětidenní expedici po Rumunsku (2 500 kilometrů), se loni v září rozhodl procestovat hned dvanáct států na jeden zátah. Během dvaceti dnů na trase dlouhé přes 6 500 kilometrů dokázal sobě i světu, co všechno historický pionýr dokáže.

Moc sympatický mi přijde váš rozpočet na akci. Kolik že to bylo?
Jednadvacet dní v sedle na trase dlouhé šest tisíc kilometrů mě přišlo na 440 eur. A nemyslím si, že by to šlo o moc levněji. Už z předchozích výletů vím, že těch dvacet eur na den je taková normálka. Navíc jsem měl dost štěstí na počasí, většinou nepršelo, takže jsem nemusel spát po hotelech, šlo to i ve stanu. Ubytování je v západní Evropě asi nejdražší položkou.

Která místa, kam jste na pionýru dojel, na vás udělala největší dojem?
Skutečně velký dojem na mě udělal přejezd přes Švýcarsko a hlavně cesta pod Mont Blanc. Jsem vášnivý turista a Alpy jsou pro mě topka. Taky jsem byl rád, že jsem pokořil nejvyšší most světa Viaduct Millau. Je to výjimečná stavba. A velkým zážitkem bylo, když jsem nakonec s pionýrem zdolal i Passo dello Stelvio. To bylo nějakých 2 758 metrů nad mořem.

Nedá se říci, že byste vyjížděl právě nalehko. Oblečení, stan, náhradní díly. Kolik to dohromady vážilo?
Zhruba 60 až 65 kilo bagáže. A totéž zpět, možná tak o pět kilo lehčí.

A na kolik byste odhadl váhu svých zážitků?
To se nedá říct. Byly pro mě jedny z nejsilnějších v životě. Ale dobře vím, že to ještě není všechno. Že na mě čeká ještě spousta zemí k procestování, tam dál na východě. A tam se teprve chystám. Já bych tu Evropu vlastně viděl jen jako takovou povinnou jízdu. Abych poznal, co bylo dobře a co špatně.

Je něco, co byste napodruhé udělal jinak?
Řeknu to takhle: kdybych do toho měl jít znovu, nic bych neměnil. Protože i zlé věci jsou na něco dobré.