„Goldbricking“: olovo za deset tisíc
Může za to masivní zlatá cihla. Přesně takovou totiž v roce 1879 nabídli panu N. D. Clarkovi, váženému předsedovi První národní banky v ohijské Ravenně, horníci z dolu v Montaně vedení jistým Peterem Lavinem. V celém příběhu, který otiskl v roce 1888 magazín Harper’s New Monthly, je sice několik nejasností, ale jisté je, že bankéř Clark příliš nezkoumal původ zlaté cihly.
Oni evidentně rychle potřebovali hotové peníze, jemu z obchodu kynula možnost velmi snadno vydělat pořádný balík. Za cihlu vážící 14,5 kilogramu totiž chtěli jen 10 tisíc dolarů. Clark nebyl úplně naivní, proto se zlatem vyrazili ke kováři. Ten odborně odštěpil růžek cihly a potvrdil, že je skutečně zlatý. Po směně prodávající podezřele rychle zmizeli a bankéř pojal k celému obchodu nedůvěru.
Ke svému zklamání pak zjistil, že cihla je z 99 procent tvořená obyčejným olovem, pokrytým zlatou barvou. Skutečně ze zlata byly jen rohy cihly, u nichž podvodníci počítali s tím, že je bude Clark testovat. Onen podvod se stal legendárním a svým následovníkům dal termín „goldbricking“.
Různé názvy, obdobný trikStáří tohoto triku se datuje ke středověku a dokládá ho i lexikální vytříbenost jeho názvu. Angličané hovoří o praseti v pytli, Němci o slanečkovi v sudu, Portugalci pak používají asi nejvíce trefný výraz „gato por lebre“, tedy vyměnit „kočku za králíka“: podvodný kupec vám předvedl zvíře hodnotné vaší koupě, ale po provedení finanční transakce zaměnil „králíka“ za obyčejnou „kočku“, kterou si odnesete domů. Pro odhalování takových podvodů se tak v Portugalsku někdy používá hovorový výraz „vypouštět kočky z krabice“. Význam termínu „goldbricking“ se přitom posunul. Za druhé světové války se začal používat pro simulování zranění či nemoci, aby se voják vyhnul boji. A dnes znamená lenošivé předstírání aktivity v práci. |
Trik, prodchnutý romantikou starých časů, překvapivě funguje i dnes. V roce 2013 padly tresty za prodej falešných zlatých cihel, údajně pocházejících z pokladu mughalských králů, v Indii. Pochopitelně ne vždy se šibalové snaží prodávat zlaté pruty nebo cihly. Podstatou je nabízet něco vysoké hodnoty. Na tom staví i varianta úskoku „goldbricking“ zvaná „houslová hra“.
Houslová hra, která neladí
Je to od začátku duet pro dva muzikanty, oběť v něm bude hrát jen třetí housle. Jak trik v originální verzi probíhá? Starý muž s ošoupaným houslovým futrálem pod paží usedne v restauraci, kde pojí skromné jídlo. Jako boháč rozhodně nevypadá a jeho vzhled vzbuzuje spíš soucit. Zvlášť poté, co zjistí, že si peníze na zaplacení oběda nechal doma.
Je na vás coby budoucí oběti triku, abyste jej založili, než se vrátí s penězi. Nebojte, jako zástavu dostanete jeho housle. Poté, co muž odejde, začíná svůj part druhý hráč, další podvodník, který dosud nezúčastněně seděl stranou. Rád by se na nástroj podíval. Je totiž jako z udělání znalcem umění a expertem na hudební nástroje. A světe div se, ty housle v ošoupaném futrálu jsou přinejmenším dílem samotného Stradivariho, mají ohromnou cenu.
Hned by je od vás koupil. Nabízí stovky tisíc, ale vaše svědomí vám to nedovolí. Housle nejsou vaše. Přesto vám na sebe nechá kontakt. A když druhý hráč zmizí ze scény, vrátí se „poctivý starý muž“ zpátky. Poděkuje vám za laskavost a jistě se také zmíní o svém tragickém nedostatku finančních prostředků. Podstatné je, že si není vědom ceny těch zatracených starých houslí.
A vy už vidíte příležitost, jak zbohatnout. Nabídnete muži cestu z nouze a housle od něj odkoupíte. Zprvu se jich vzdát nechce, ale za pár tisíc je od něj dostanete. Nejsou to malé peníze, ale vidina nákupu neskutečně cenného nástroje vás zdolá. A navíc máte kontakt na kupce-znalce.
Na konci triku jste chudší o své peníze a bohatší o zkušenost. Housle hrají, ale nestojí miliony. Koupili jste si obyčejné skřipky za desetinásobek jejich ceny.
Zlatý dinár, nebo nalezený prsten?
Houslová hra pro dva hráče a jednu kavku se může hrát podle různé partitury a předmětem obchodu může být prakticky cokoliv. Obraz neznámého mistra, rodinný klenot ohromné ceny, stříbrné příbory, ojetý „historický“ vůz, vzácná sbírka mincí nebo známek. O hodnotě předmětu vás ale musí dokonale přesvědčit druhý hráč, který nahlodá vaše morální přesvědčení. Nakonec jste to vy, kdo si sám pod sebou podřeže větev.
Někdy se kvůli podvodu může sehrát celý orchestr, včetně různých „nezaujatých znalců“, směnárníků a majitelů vetešnictví. Například v Thajsku se na podobné bázi už desítky let udržuje trik s nákupem drahých kamenů. Oběť je vmanipulována do situace, kdy sama nakoupí klenoty s vidinou, že je může s výrazně větším ziskem prodat ve své domovině. Ve skutečnosti nakoupí jen předražené polodrahokamy, které jsou stěží dobré jako suvenýr. Podobné je to i s „výnosným“ nákupem iráckých zlatých dinárů, které mají podle zaručených zpráv investorů růst na ceně.
Mašinka, na které vyděláte
Geniálně ovládl princip „goldbrickingu“ Čech Viktor Lustig záhy poté, co z vlasti vyrazil do světa. Vymyslel stroj na peníze. Byla to mahagonová krabička, která by až nápadně připomínala starý kafemlejnek, nebýt více šuplíků, páček a pružin. Jak fungovala? Do jednoho otvoru strčíte stodolarovou bankovku a po dvou hodinách vytáhnete z druhého šuplíku dvě! Dáte do ní dvě stovky? Operace bude trvat o dvě hodiny déle, ale tratit na tom nebudete. Stodolarovky vyjdou čtyři. A pozor, nejsou to falešné bankovky. Ověřit si je můžete třeba v bance.
Když se naivní kavky přesvědčily o pravosti bankovek, přistupoval Lustig v zásadě na dvě varianty triku. Buď nechal stroj na peníze důvěřivci „nakrmit“ – „Dali jste mi pět tisíc, takže se uvidíme za čtyři dny a já vám dám 10 tisíc“ a zmizel i s penězi. Anebo se unikátní stroj pokusil prodat, což se mu úspěšně podařilo několikrát. Za 46 tisíc liber ho „střelil“ v Londýně, a za 50 tisíc dolarů pak několikrát v New Yorku.
Podstatné bylo, že během „zpracování peněz“ se strojek nesměl otevírat. Lustig tak měl vždy dost času ztratit se, zatímco podvedení „vydělali“ nanejvíc dvě stovky, které v prodaném strojku nechal. Nakonec ale nepomohlo ani to, úspěšný prodej strojku na peníze za 123 tisíc dolarů, které mu vysolili texaský šerif a úředník z daňové správy, mu přidělal spoustu starostí. Podvedení muži jej totiž díky svým konexím vypátrali v Chicagu a Lustig sice vyvázl, ale rozhodl se, že fantastické hračky už nejsou pro něj.
Eiffelovka na prodej
Jeho nejpovedenějším kouskem je však rozhodně prodej Eiffelovy věže. Posunul při něm klasický „goldbricking“ na vyšší úroveň, prodal totiž něco, co mu nikdy vůbec nepatřilo. Potřeboval k tomu obchodníky s kovovým šrotem a dobrou legendu. Podnikatele získal, do luxusního hotelu de Crillon pozval šest nejvýznamnějších průmyslníků a ocelářů, kteří se zabývají zpracováním šrotu. A příběh měl též. Představil se jako úředník ministerstva pošt a telegrafů a oznámil jim důvěrnou, přímo tajnou zprávu o tom, že město nemá prostředky na péči o věž, která tak bude rozebrána a zlikvidována: Mají zájem o sedm tisíc tun železa?
Platíte za nicOnen trik žije dodnes. Může mít podobu dvojité platby nebo platby za služby, které neodebíráte. V New Yorku i v anglickém Walesu byly v roce 2011 zaznamenány desítky pokusů o podvod: do restaurací začaly přicházet dopisy od hostů, jimž nešikovný číšník znehodnotil svou neopatrností oděv. V dopise byl přiložen účet za čistírnu, žádost o vyrovnání platby a poukázání na potenciální soudní žalobu. Šlo o peníze v řádu desítek dolarů, což majiteli restaurace přijde výhodnější než proces s advokáty. Proto zaplatí, aniž by tušil, že ke zmiňované nehodě v jeho podniku nikdy nedošlo. Po hotelích bývají obdobně požadovány platby za čistírnu nebo mytí oken. A nejen to, i vám může v poště přistát falešná složenka za televizi, překročení rychlosti nebo splátku pojištění. Důvěřivec na ni může kývnout, zvlášť když zahrnuje i pohrůžku exekucí. Paleta možností je nevyčerpatelná. A internet jí přidal nový rozměr. |
Nalíčené to bylo dobře, nebyl to totiž tak divoký výmysl, jak by se nám dnes zdálo. Věž v Paříži opravdu podle původních plánů neměla zůstat natrvalo a skutečně byla v zuboženém stavu. Nakonec si vybral nejnadějnější oběť. Obchod nabídl André Poissonovi: za úplatek 50 tisíc franků zařídí, že zakázku dostane on, a za 200 tisíc mu ji pak jménem ministerstva formálně odprodá k demolici. Pochopitelně, že se Poisson nachytal. A podnikatel se cítil natolik zostuzen, že případ ani nehlásil policii. O prodej pařížského monumentu se Lustig pokusil ještě podruhé, tehdy se však oběť napálit nenechala.
Poctivě se však nezačal živit ani poté. A jeho další obětí se stal obávaný vládce chicagského podsvětí Alfonso „Al“ Capone.
Poctivý podvodník a štědrý mafián
Gangstera Lustig přesvědčil o tom, že má v plánu jistou riskantní akci, která ale může přinést velký zisk oběma. Od zprvu podezřívavého mafiánského bosse si vypůjčil 50 tisíc dolarů. Ty bezpečně uložil v sejfu, aby se s ním dva měsíce setkal znovu. „Pane Capone, ta moje věc se hrozivě nepovedla, ale své dluhy splácím. Tady máte zpátky celou půjčku, třeba se mi to podaří někdy příště,“ oznámil mu.
Šéf zločinecké organizace byl zvyklý na podvodníky různého ražení, ale poctivce od fochu, který vrací své dluhy, ještě neviděl. Chlapík, který se nebojí rizika a přitom drží slovo, se mu zamlouval. Přijal tedy peníze nazpět a obdaroval Lustiga do začátku pěti tisícovkami, aby prý mohl s klidem rozjet další podnik. A právě o to Lustigovi od začátku šlo. Byl zřejmě prvním člověkem, který dokázal svou nebankovní půjčku od mafiána zúročit desetiprocentním ziskem.
Muž, který měl za sebou čtyřicet odchodů z vězení (zdůrazňoval, že nikdy neutíkal, vždy prý odešel, například v převleku za dozorce nebo umývače oken) se nakonec dočká zasloužené odměny v podobě patnáctiletého trestu v Alcatrazu. Nakonec se totiž pustil do padělání bankovek, a to už mu u federálních agentů neprošlo.
