Martin Trdla, v bílé kombinéze, těsně před skokem | foto: 5plus2.cz

Jeho kariéra skončila na Sněžce. Martin Trdla byl průkopník BASE jumpu

  • 101
„Užívám si to. Je to spokojenost, volnost. Když letím, usmívám se...“ říkával Martin Trdla, nejlepší český BASE jumper. Jeho sport se mu stal nakonec osudným. Ve čtvrtek se zabil při speciálním skoku z motorového rogala, při kterém chtěl přeletět Sněžku a přistát na padáku v Obřím dole.

Čtyřicetiletý Martin Trdla byl průkopníkem BASE jumpingu v Česku, extrémního sportu, při němž je účelem skočit většinou z pevného exitu (skála, mrakodrap...), letět vzduchem, dnes většinou se speciálním oděvem „wingsuit“, a pak přistát za pomocí padáku.

Trdla patřil k širší evropské špičce a nedávno překročil tisícovku BASE seskoků. Hodnotné skoky byly hlavně v Norsku, zejména Stěna Trollů vysoká 1 200 metrů, švýcarský Eiger, Dachstein a v poslední době nové hodnotné exity v rakouských Alpách. V Česku ho proslavil skok do Macochy.

„Výborný kluk, veselý a přitom velmi spolehlivý parťák,“ řekl o Martinu Trdlovi jeho zdrcený kamarád Marek Holeček, jeden z nejlepších českých horolezců. „Chystali jsme společný projekt - film pod názvem Elements. Představoval tři živly - zemi, vodu, vzduch. Já jsem zastupoval horolezce a Martin letce - chtěl skočit z vrcholu Petit Dru (3 733 m) ve francouzských Alpách a přistát v Chamonix. Třetí z nás měl provést špičkový hloubkový ponor.“

Když se přestanete bát, je to průser, říká nejlepší český BASE jumper

„Není to žádné drama, stačí dávat pozor, dodržovat pravidla a zbytečně neriskovat,“ řekl paradoxně o BASE jumpu před časem Martin Trdla, v rozhovoru pro Xman.cz. Byl znám tím, že měl vše dobře promyšlené, nerad prý, dá-li se to vůbec u tohoto sportu říci, riskoval.

Tento adrenalinový sport si ovšem vybírá každý rok své oběti. Jen letos na jaře zahynuli při společném skoku v Alpách hned tři BASE jumpeři z nejlepší světové desítky.

Martin Trdla byl odjakživa velký sportovec. Dříve například vynikal v jeskyňářském sportu, měl spoustu prestižních hlubokých ponorů v jeskyních. Začátkem 90. let se pak poprvé setkal s BASE jumpem.

„V roce 1991 jsem byl v Norsku – a právě tam jsem poprvé uviděl BASE jumpera. Chlapík chodil kolem okraje skály, na zádech takový zvláštní batoh... a najednou skočí dolů! Běžím se podívat přes hranu a vidím, jak otevírá padák a přistává pod stěnou. Já tehdy létal na glajdu a tohle mi přišlo jako něco, k čemu bych se chtěl dostat.“

Povedlo se mu to, ale až po 13 letech. Učil se skákat z letadla, pak si koupil BASE padák a začal se samovýukou. Něco našel na internetu... rok skákal z komínů, budov, antén - všechno však do výšky dvou set metrů, žádná vhodná a dostatečně vysoká skála totiž v Čechách není.

V roce 2004 se mu pak naskytla možnost odjet do Itálie a skočit si skutečně velkou stěnu. Bez váhání nabídku přijal a připojil se k americkému BASE mentorovi Raleighu Collinsovi.

„Ten sport může v zásadě dělat kdokoli,“ říkal Martin. „Musí mít trošku nadání pro orientaci ve vzduchu, musí mít něco naskákáno z letadla a musí být odhodlaný. BASE je svým způsobem náročnější na psychiku než na nějaké extra fyzické výkony. Základní skoky, kdy se neprovozuje žádná akrobacie, nelétá se ve wingsuitu, nikam se netrekuje, nejsou nic složitého. To je jako skočit z pětimetrové věže do bazénu,“ vysvětloval Trdla.

Úraz se může stát, i když jedeš na kole, říkal

Brzy ho lákalo létat ve formaci s více piloty, což vyžaduje souhru, koordinaci a navíc preciznost v řízení a ovládání letu nebo tzv. proxi - létání v těsné blízkosti skalních stěn a kopírování jejich profilu. „Ke skále je možné se přiblížit v některých případech i na dva až tři metry,“ tvrdil.

„První tři vteřiny si vzduch s tělem jen tak pohrává a člověk nabírá rychlost, ať pádovou či dopřednou... Po třech vteřinách začíná fungovat vzduch. Je to jakási opora - a dá se řídit, nohama, rukama, polohou těla, úhlem těla a hlavy, od překážky se dá vlastně i odklouzat.“

Budovy ho extra nelákaly, měl rád přírodu. „Na BASE jumpu je nejlepší relax a spojení s přírodou. Žádný shon. Rozhodnu se, vezmu si na záda padák, vylezu na skálu, sednu si. A pak je to na mě, zda skočím hned, za hodinu, za dvě, nebo zda se mně vlastně přestane chtít a prostě se seberu a půjdu domů.“

Na otázku, zda neriskuje, tehdy při rozhovoru řekl: „Riskuje se u každého sportu, ne? Úraz se může stát, i když jedeš na kole. Když se k BASE jumpu přistupuje odpovědně, když má člověk informace, je to v rámci možností bezpečný sport. Hazardér, který jede v autě stošedesátkou, pro lidi blázen není, i když to je nebezpečnější. Z pohledu většiny lidí je to nebezpečné, protože je to neobvyklé.“

Po Martinovi zůstala žena a malé dítě.

30. května 2008