Proměna editora MF DNES: Jsem hubenější, ale happyend se nekonal

Řeknu to rovnou. Nápad s proměnou jsem hodně přestřelil. Pravda, shodil jsem 14 kilogramů, vážím 91 kilogramů, to je jen šest kil od mety, kterou jsem si v prosinci stanovil. Ale do cíle jsem nedošel a od projektu „Proměna“ se rozhodl odstoupit. Kvůli několika velkým chybám, které jsem spáchal.

Zaprvé jsem se do všeho pustil bezhlavě a příliš intenzivně. Nebral jsem v potaz rady a upozornění, že pokud začnu takhle zhurta, váha sice půjde rychle dolů, ale jen chvíli. Byla to pravda. Začal jsem zostra, čtyřikrát týdně běh, čtyřikrát posilovna, do toho dlouhé procházky. Dva tři měsíce jsem to zvládal, váha šla celkem rychle dolů, jenže pak jako když utne. Hlava vyhlásila stávku a tělo jakbysmet. Za poslední měsíc jsem byl v posilovně dvakrát, výběhy jsem zredukoval na dva týdně.

Druhou chybou byla snaha zapojit do plánu co nejvíc lidí. Cvičil jsem s trenéry, toužil jsem po plácání po ramenou. Jenže poté jsem najednou zjistil, že už to tak nějak nedělám pro sebe, ale pro to, abych na ty lidi udělal dojem. A taky jsem si myslel, že oni to vlastně všechno udělají za mě. Nejsem dříč, jak mě v jednom z videí z tréninku nazval kondiční trenér. A králem koupališť, jak řekl, také jen tak nebudu. Tím samozřejmě nechci shazovat práci trenérů. Naopak. Jsou skvělí, dokážou poradit, pomohou v začátcích, díky nim se vyvarujete zbytečných chyb. Ale neodcvičí to za vás. To musíte sami.¨

Jarní proměna

Patnáct hrdinů zhublo 91 kilogramů za čtyři měsíce

Jan Mitrenga a jeho Proměna

A strava? Pravidelnost je zase ta tam. I když se snažím jíst zdravě a vyváženě (v sobotu si ale klidně dopřeji knedlíky), největší potíž mi dělá snídaně. Ještě se mi nestalo, abych se ráno probudil a těšil se na ni. Jinak mi režim svačina, oběd, svačina, večeře zase takový problém nedělá. Ale pořád mám lepší pocit, když mám trochu hlad, než když jsem najezený. Je to zvláštní.

Ale aby nezněla inventura výlučně negativně, dodám, že mám za sebou dva závody, Těškovský okruh na 7,3 kilometru a Rokycanský kros, ten měřil 5,8 kilometru. Oba jsou celkem těžké, hodně kopců. V Těškově jsem byl poslední, ale doběhl jsem, byl to můj nejtěžší a nejdelší běh. V Rokycanech jsem si řekl, že zaběhnu pod 40 minut a nebudu poslední. Obojí jsem zvládl.

Váha jde stále dolů, i když velmi pomalu. Ale možná je to tak lepší. Mít nad sebou bič a hlídat, jestli jsem za poslední týden shodil kilo nebo jen 200 gramů, mi nesedí. A stres hubnutí nepřidá. Vím, že jíst, co vám chutná, je lepší, než se řídit striktními dietami. A také vím, že na hubnutí je nejlepší chůze. Desetikilometrový běh jsem však nevzdal, přihlásil jsem se na zářijovou desítku do Plzně a moc se na ni těším.

Uvidíme, možná tam už budu stát na startu s pouhými pětaosmdesáti kily.