Radíme: přestaňte poslouchat ten otravný spor, jestli WikiLeaks měl či neměl právo zveřejnit americké diplomatické depeše. Nejenže k ničemu nevede, protože obhájci jedné verze nikdy neporazí druhou (je to jako hádka, jestli je lepší jaro, nebo léto), ale navíc zakrývá mnohem zajímavější věci, které novináři v denním provozu nevidí.
WikiLeaks tak trochu změnil svět jen prostým kliknutím myši. A současně ukázal, jak se svět v posledních letech změnil sám od sebe. Okno do budoucnosti se otevřelo. Podívejte se jím tedy, co nás čeká a co se opravdu stalo.
Průhledný svět
Pár zpráv, které je třeba brát hodně vážně. Zatímco WikiLeaks trpěl ztrátou krve a chvíli dokonce vypadal, že je vládní honci uštvou, okamžitě se objevily jeho klony. Jacísi úředníci v centru Evropské unie oznámili vznik BrusselsLeaks. Odpadlíci z WikiLeaks, kteří už nesnášeli velké ego otce zakladatele Juliana Assange, mají teď své "leaks". V Indonésii už pracuje IndoLeaks. Příklad táhne a podobných buněk vznikají desítky. Dokonce i v Česku. PirateLeaks chce zveřejnit vše, co lze. Speciálně v Česku toho bude hodně. Co z toho plyne?
Možná je to všechny brzy přestane bavit. Ale možná je to taky začátek nové éry.
Vždycky tady byli: lidé, kteří se stavěli proti establishmentu. Teď mají počítače. Mnozí z nich jsou klasičtí anarchisté, někteří jsou technofilové, kteří to dělají jen z čiré rozkoše, protože jim to technologie umožňuje. Samozřejmě pár je z rodu těch, kteří si spěchají hodit, když létají kameny. Ale hodně je taky těch, kteří jsou sebevědomě a občansky přesvědčeni, že na to, aby viděli vládám pod ruce, mají svaté právo.
Lidé mají novou palebnou sílu – počítačovou technologii.
Ale pozor, vy můžete být na paškálu taky. To, co se stalo americké diplomacii, se nezastavuje na úrovni vlád. Týká se to i firem a jednotlivců.
Po tom, co udělal WikiLeaks, se klidně může stát i vám, že jednoho dne bude zveřejněna vaše nejsoukromější konverzace nebo činnost – a nemusíte ani být učitelkou, kterou při podnapilém souložení natočí pro zábavu její bývalý žák, jak se před časem stalo. Jestli někdo chce, navěsí na internet vaše soukromá data, která asi není nemožné si opatřit.
Jestli tomu říkáte ztráta soukromí, máte do velké míry pravdu.
Válka o internet
Právě jsme zažili internetové Sarajevo první internetové války. Boj o budoucnost sítě vypukl. Je to válka mezi politickým establishmentem a otevřeným internetem.
Nemohla nepřijít. Moc a neomezená svoboda, která si dělala nárok na to, že nemusí končit u cizí brady, se musely střetnout. Tenhle konflikt doutnal dlouhé roky. Internet se tvářil, že je něco jiného, protože je prostor a ne médium. Fanatici internetové ultrasvobody se tvářili, že informace na síti jsou jen jako slova psaná holí na hladinu řeky, a proto nemají zodpovědnost. Dlouho si toho nikdo nevšímal, protože internet byl něco jako hračka. A nikdo taky přesně nevěděl, co s ním.
Teď to vypuklo. Protože státy viděly, co internet zmůže, budou ho chtít oplotit a zavést dezinfekci.
Kyberválka je opravdu hrozba
Pořád se o ní píše, ale bereme ji jen jako kulisu z thrillerů Toma Clancyho. Něco, z čeho hezky mrazí, ale to mrazení je příjemné, protože víme, že se to nikdy nestane.
Omyl.
Před necelými dvaceti lety potřeboval finanční mág George Soros deset miliard dolarů, aby srazil na kolena Bank of England a zdevalvoval libru. Dneska k tomu nepotřebujete miliardy. K tomu, abyste způsobili stejné škody, stačí jen počítač s připojením na internet. Můžete zveřejnit ošklivé, nepříjemné věci na největší mocnost světa, stát se na několik týdnů hlavním hybatelem světových událostí – a taky planetárním štvancem číslo jedna, o němž se mluví víc než o Usámu bin Ládinovi.
Můžete taky napadnout banky či třeba shodit evropský Amazon, jak to udělali hackeři, aby pomstili Juliana Assange. Britové se právě bojí, že hackeři napadnou úřad vlády a na finančních úřadech pomíchají miliony údajů.
Něco na těch obavách je. Právě jste totiž zažili sílu počítače na internetu. Už víte, co dokáže. Ale on svede i jiné věci. Možná už uvěříte, že by dokázal ochromit řízení letecké dopravy, vlaků nebo metra, zablokovat řízení elektráren a rozvozu pohonných hmot, bankovní systémy, burzy anebo vodárny. Představte si ten chaos.
Nevěřte na vnitřní sítě, které jsou uzavřené před narušitelem zvenčí. Americká diplomatická tajemství taky měla být chráněna.
Lekce WikiLeaks zní: Nic není dokonale nedostupné. Na internetu nelze vystavět Maginotovu linii.
Tajemství už nebude tak tajné
Ukázalo se, že státy mají dvojí problém: prvním je potřeba sdílet tajemství ve svém vnitřním kruhu. Druhým nečekaná naivita, s níž to dělají. Svým způsobem za to, co se stalo, může Usáma bin Ládin. Američané po 11. září užasli, kolik měli varovných signálů, ale nic z nich neodvodili, protože si je nedokázali spojit. Nebyl člověk, který by znal všechny informace, které úřady shromáždily.
Odpovědí tak byl systém jakéhosi obrovského intranetu, kde prověření a pomazaní našli všechno. Jenže jich bylo moc. Dva a půl milionu! (Ale existují i vyšší čísla.) A tak se stalo, co se stát muselo. Nový systém byl účinnější než starý, ale měl obrovskou díru: je neuvěřitelné, že mladičký vojáček kdesi v Iráku měl možnost nahlédnout do tajných depeší americké diplomacie. A že systém nepoznal nepovolaného, ale hodně zvědavého návštěvníka. Vnucuje se otázka: Byl to opravdu první únik? Co když si podobně jako on v systému zalovily některé tajné služby?
Protože se ukázalo, jak jsou informace zranitelné, vlády spolu budou hovořit jinak. Jako by na zdech zase visely válečné plakáty s nápisy "Pozor, nepřítel naslouchá". Bývalý americký ministr obrany William Cohen to popsal tak, že nikdo nebude chtít hovořit po telefonu, e-mailem nebo dopisem. Jediná přijatelná forma komunikace bude z očí do očí. Důvod: nikdo nemůže důvěřovat technologii, protože ji nelze mít pod stoprocentní kontrolou.
Jeden bývalý britský diplomat na svém blogu předpovídá, že totéž čeká svět velkých firem. Až budou průmyslníci jednat mezi sebou nebo s politiky, budou stavět na ústní dohodě stvrzené stiskem ruky. Hlavně nic na papíře, žádné telefony, které jde odposlouchávat, žádné zápisy v počítači... Ale jestli vám to zní až příliš jako špionážní film, máte asi pravdu. Reálný život tuhle fantazii zase převálcuje.
Je to však skutečný problém. Kdosi prohlásil, že z USA jsou denně ukradeny informace v hodnotě letadlové lodě. To má geopolitické následky. Není pochyb, že tlak na to, aby tajné bylo ještě tajnější a nepřístupnější, bude zesilovat.
Uražení a ponížení aneb co si myslí státy
Mnozí státníci se o sobě v depeších dočetli věci, které je nepotěšily. Diplomaté, kteří se na ně mile usmívali, o nich ve zprávách do Washingtonu informovali jako o egomaniacích, zlodějích či Batmanech. Ani mnohé země nebyly šťastné. Třeba Británie, která se dozvěděla, že Američané hodnotí její vojáky v Afghánistánu jako slabé.
Politici sice ujišťují, že vědí, že Američané to tak nemysleli, současně se však ozývá, jak byl WikiLeaks nezodpovědný. Prý vrazil klín mezi přátele.
Buďte v klidu, to se srovná snadno. Státy mají možná přátele, ale hlavně mají zájmy. Aby je mohly sledovat, spolknou leccos. A politici taky čtou diplomatické depeše. Vsaďte se, že ty jejich jsou stejně barvité a nemilosrdně upřímné jako ty americké.
Ale na druhé straně, veřejná urážka byla učiněna a země vždy vědí, jak to dát té druhé sežrat. Děje se to běžně třeba v EU. Pomsta je sladká i na úrovni států. Ale nezajde to dál než za drobnou poťouchlost.
Chudinka diplomacie. Opravdu?
Největší kvílení, jež jsme zaslechli, bylo od diplomatů. To je konec diplomacie, jak ji známe, říkali. Nevěřte jim.
Jistě, diplomaté si stěžují, že s nimi nikdo nechce mluvit, a asi to tak i bude, protože každý je teď ostražitý. Někteří američtí diplomaté tvrdí, že vyléčit tohle potrvá roky a způsobí to nenapravitelné škody. Ale blíže pravdě se zdají být názory, že brzy bude všechno zase ve starých kolejích. Lidé rádi drbou. A rádi zapomínají.
Je tady však důležitější věc. WikiLeaks možná napálil torpédo do zahraniční politiky, která byla považována za něco, do čeho veřejnost nemá právo strkat nos. Občanům už bylo přiznáno právo, že mohou být informováni o detailech státní správy, korupci a plánech, ale zahraniční politika pořád byla cosi jako uzavřený klub hochů v oblecích, kteří si hrají své hry sami pro sebe a za sebe.
Není to tak. Dobře to ukázaly depeše z Afghánistánu, v nichž byl prezident Karzaí popisován jako zkorumpovaný egomaniak. Ale, ale... Není to snad ten, o němž nám politici říkali, že je skvělý státník? Tajná pravda však byla jiná. Vedeme tam válku, posíláme tam vojáky, utrácíme peníze. Podváděli nás stejně jako ti se zakázkami na radnici. Ale zahraniční politika je prý něco jiného... Není, jsou to taky jen úředníci, kteří za naše daně mají dělat ty nejlepší věci v našem zájmu.
Ironický internetový paradox
Podtrženo a sečteno: celá záležitost kolem WikiLeaks ukazuje, jak hluboce se změnila moc v informačním věku. Francouzský politolog Pierre Buhler si všiml ironického paradoxu. Internet se zrodil za studené války, aby v případě jaderného přepadení pomohl zabránit v USA chaosu a zachoval centralizovanou moc státu. Proto byl vymyšlen tak, aby neměl hierarchii, centrálu a "ředitele". Právě kvůli tomu teď však moc státu nahlodává.
Pod dojmem bezprostředních událostí má člověk vždy tendenci přestřelovat závěry, proto je možná dobré je i v případě dopadů WikiLeaks dělit dvěma. Ale něco se určitě děje.
