Kořeny původu australské armády rostou z tradice jednotek koloniálních vojsk britského impéria. Vznik nové Australské federace v roce 1901, která později položila základ celému státu, se nesl v duchu myšlenek Commonwealthu a vliv Londýna se promítal do výzbroje i výcviku již ryze australských jednotek. Ostatně drtivá většina mužů sloužících ve zbrani měla současně anglické a australské občanství, případně to byli potomci první australské generace britských osadníků.
Na bojeschopnosti jim to rozhodně neubíralo. Australští vojáci, uvyklí náročnému tropickému klimatu, patřili ve své době k těm nejlepším expedičním vojskům světa. Australské pluky se tak už krátce po svém založení mohly pochlubit aktivním nasazením v jihoafrických búrských válkách, účastí při potlačování boxerského povstání v Číně či krátkou misí v Súdánu.
V první světové válce si vysloužily australské oddíly uznání a respekt svých protivníků, a to od džunglí Papui Nové Guineji až po pouště Egypta nebo pobřeží Gallipoli. Pravda, ne vždy bojovaly právě nejúspěšněji, ale rozhodně statečně. Z 331 814 mužů, tedy vlastně dvanácti procent veškeré australské mužské populace nasazených v různých vojenských sborech, jich 61 859 (respektive 18 procent stavu) padlo a 64 procent bylo raněno. Přeživší se pak vraceli z bojišť první světové války zpět do Austrálie stejnou měrou jako váleční invalidé nebo jako medailemi ocenění hrdinové.
Jejich návrat zpět do vlasti však nebyl bez komplikací. Australská vláda totiž v opakovaném poválečném referendu dospěla k názoru, že zruší povinnou vojenskou službu a dá raději přednost profesionální dobrovolnické armádě. Tím ale vyvstala palčivá otázka, kam se všemi válečnými vysloužilci.
Venkovská idylka se nekoná
Odpověď nebyla příliš překvapivá: australská vláda totiž neměla nazbyt peněz, ale zato půdu mohla rozdávat ve velkém. A proto se vysloužilci, kteří již nenašli uplatnění v zeštíhlené armádě, stali rázem hrdými majiteli rozsáhlých pozemků při okrajích osídlených teritorií na západě. Sociální konflikt vyplývající z nevděku vůči veteránům se zdál být zažehnán.
Jenže mnohem větší problémy už vlastně stály za dveřmi. Předně, vojenští vysloužilci byli v hospodaření značně závislí na přislíbené zemědělské podpoře od státu. A ta vzhledem k celosvětové hospodářské krizi od roku 1929 neustále klesala. Výnosy z pěstování obilí nestály na „hraničních“ půdách za moc a nebylo také jisté, jestli vládní zmocněnci úrodu vůbec odkoupí. Pak udeřila sucha. A aby toho nebylo málo, v roce 1932 na práci zemědělců zaútočili pštrosi.
Zní to jako vtip, ale pro zemědělce to byla ta poslední rána. V důsledku sucha totiž pozměnila hejna pštrosovitých ptáků svou tradiční migrační trasu a místo vyprahlé pustiny se rozhodla táhnout jižněji, přes nyní obdělávaná pole. Pokud máte alespoň minimální představu o tom, co učiní s pečlivě udržovanými záhonky pobyt hejna obyčejných slepic, jistě také dokážete odhadnout, co může být důsledkem pobytu slepic vážících půl metráku.
Velikost jednoho hejna pštrosů emu přitom čítala v průměru padesát jedinců a směrem k zemědělským farmám zamířilo na jaře roku 1932 něco mezi 20 až 30 tisíci ptáků. Nic je nemohlo zastavit. Pštrosi byli schopni překonat prakticky jakýkoliv plot nebo ohradu, ať už se dovnitř měli protlačit nebo probourat, a vzniklým otvorem pak na pole pronikali i nenasytní králíci.
Pštrosi, jedenáctá rána egyptská
Co pštrosi nesezobali, to rozhrabali a podupali. Prakticky každý den taky mizely v nenávratnu desítky hektarů půdy a vzniklá situace přerůstala v katastrofu. Jenže co s tím? Vydat farmářům zbraně z vojenských skladů, jak sami žádali? To by asi dobře nedopadlo. Řešení muselo být rychlé, efektivní a kvůli nedostatku financí ve státní kase především levné. Navíc se blížily volby.
Politický potenciál vyplývající z obrany úrody, půdy a zájmů venkovanů se nakonec rozhodl vytřískat George Pearce, tehdejší ministr obrany. „Ti, kdo nežijí v blízkosti pštrosů emu, vůbec netuší, jak velkou škodu dokáží způsobit,“ prohlásil na zasedání parlamentu. „Ti ptáci doslova ruinují životy zdejších lidí!“ Proto navrhl, aby v nejvíce exponovaných regionech okamžitě zasáhly proti pštrosům emu vojenské jednotky australské pěchoty.
Na první pohled to nevypadalo jako úplně špatný nápad. Armáda bude na rozezlené zemědělce působit uklidňujícím dojmem a vojáci, kteří zahálejí v kasárnách, si trochu zastřílí na pohyblivé opeřené terče. Aby celá pštrosí kampaň skutečně fungovala jako dobré předvolební PR, doprovázely vojsko placené filmové štáby.
Pro záběry kamer pak pózovali vojáci, vybavení opakovacími puškami a nejmodernějšími kulomety značky Lewis. Proti hejnům neohrabaných nelétavých ptáků tak měla stát momentálně „nejvražednější zbraň na jižní polokouli“. Pearce se také nechal slyšet, že žádá své muže jen o to, „aby mu každý přinesl sto pštrosích kůží“, a novinářům se dokonce pochlubil s nápadem, jak nechá klobouky příslušníků lehké jízdy ozdobit pštrosím peřím.
Nedělejte ze zabíjení cirkus
Ozývaly se i hlasy proti, především z politické opozice. Senátor James Guthrie nazval celou kampaň „Naprosto zbytečnou krutostí“ a upozornil na to, že pokud mají pštrosi zmizet, jistě by to šlo i humánněji. „To, co se chystáte udělat, je jen ukázkou brutální masové porážky,“ prohlásil.
„Není o nic krutější zastřelit pštrosa kulometem než puškou,“ kontroval zase Pearce. „Farmáři mají právo při ochraně naší úrody přijmout jakékoliv opatření, aniž by se museli tázat na svolení a při výběru metody zjišťovat, jestli se už někdy něco takového dělalo.“
S odstupem dnes můžeme říci, že tyto medializované hádky dvou politiků ztělesňovaly předvolební boj dvou politických stran a souboj o hlasy lidí ve městech a na venkově. To opravdu zajímavé se ve skutečnosti odehrávalo na území okresů Geraldton a Wiluna.
Vedením mise byl pověřen velitel sedmnácté těžké baterie královského australského dělostřelectva major G. P. W. Meredith. Na připravované akci, která byla bizarní už svým zadáním, se mu nelíbila celá řada věcí. Nejvíce ho ale obtěžovala těsná přítomnost novinářů ze Sydney a kamer filmařů studia Movietone News. Události z bojiště se totiž okamžitě dostávaly na veřejnost.
Plán přitom byl prostý: dorazit na vybrané místo, s pomocí farmářů a vojenských aut sehnat do houfu co nejvíce pštrosů a v příhodný moment postavit to obtížné ptactvo před pozice zakopaných kulometčíků. Povel, salva a jede se dál. A v praxi? Jistou předpověď o vývoji situace dala zpráva uveřejněná v deníku Sydney Herald, kde psali: „Emu je nepředvídatelný a velmi tvrdý protivník.“
Pták, který se nechce nechat zabít
Hned druhého listopadu 1932 se to potvrdilo. Průzkumníci objevili přibližně padesátihlavé hejno pštrosů emu u Campionu a v pozicích připravení vojáci pak ze vzdálenosti přibližně 140 metrů zahájili masivní palbu. Tři družstva vyzbrojená kulomety Lewis (s kadencí okolo 300 ran za minutu) dohromady vypálila 10 tisíc střel.
Dosud zvolna se krajinou pohybující pštrosi ale okamžitě zareagovali a rozprchli se. Na místě zůstali čtyři mrtví ptáci a v průběhu dne se podařilo dohledat a dorazit dalších osm postřelených kusů. „Pštrosi zdaleka nejsou tak hloupí, jak si vojáci mysleli,“ psali pak v deníku Kalgoorlie Mine. Už z hlediska porovnání nákladů a výsledného efektu bylo toto první nasazení armády proti škůdcům naprostým debaklem. Brzy už Australané díky novinám věděli, že v pštrosí válce přešli ptáci na guerillovou taktiku. A nasazení vojáci s nimi v zásadě souhlasili.
„Každý běžel jiným směrem a nebylo prakticky možné je dohnat,“ vzpomínal pak jeden z veteránů pštrosí války. Další zase podotýká, že „z jednoho hejna okamžitě vzniklo pět nebo šest dalších. V menších počtech pak bylo jejich dohledání v terénu o dost obtížnější. Navíc se stali mnohem obezřetnější a vždy byl alespoň jeden z nich na stráži, zatímco se ostatní krmili.“
Přiblížit se nepozorovaně k ptákům, kteří na vás v rovinaté buši shlíží z výšky dvou metrů, bylo nesnadné. „Pštrosi se rozhodně ukázali být chytřejší, než na první pohled vypadali,“ dodal tehdy uznale vůči svým protivníkům major Meredith. „Pochopili, že začala lovecká sezóna, a tak si začali dávat pozor.“
Pěšky, nebo na voze?
Vylepšit bilanci si australští vojáci chtěli hned následující den. Relativně úzké údolí s říčním tokem jim mělo poskytnout výhodu překvapení. U zdroje vody se totiž scházela každé ráno zhruba tisícovka ptáků. Meredithovi muži zaujali těsné pozice a palbu tentokrát zahájili z devadesáti metrů. Následoval ohlušující řev kulometů, který neustal, než bylo zapotřebí přebít. Tisícihlavá skupina pštrosů mezitím zmizela v prachu a za sebou nechala všehovšudy dvanáct padlých.
„Nechápu to,“ sdělil přihlížejícím novinářům silně frustrovaný Meredith. „Dokáží čelit kulometné palbě s nezranitelností tanků. Taková palebná baráž, a přesto žádný výsledek? Kdybych měl divizi takových ptáků, schopných nosit střelné zbraně, můžu se postavit každé armádě na světě. Jsou jako Zuluové. Ty taky nezastavily ani kulky dum-dum.“
Neúspěch ostrostřelců notně přiživil tisk a politická debata v Canbeře se opět poněkud vyhrotila. Ministr obrany Pearce se pokusil od celého nápadu neúspěšně distancovat a poté raději nařídil přesun vojáků „dále na sever, kde jsou prý pštrosi ještě krotcí“. I major Meredith obměnil strategii. Kulomety nechal namontovat na korby aut a jal se hejna pštrosů pronásledovat krajinou. Ani to ale nepřinášelo výsledky. Emu se dávali na útěk, sotva zaslechli motor auta, a palba z kilometrové vzdálenosti se zcela míjela účinkem. Nehledě na to, že se z vozů jedoucích buší nedalo moc mířit. Když se pak novináři vyptávali vojáků, jak těžké je zastřelit pštrosa, jeden jim odpověděl: „Jak je to těžké? Musíte ho střelit zezadu do hlavy, pokud má zavřený zobák, nebo zepředu, pokud ho má otevřený. Tak těžké to je.“
Pštrosi vracejí úder
Na předních stránkách novin se navíc objevila fotografie pštrosa, který v zuřivém úprku před koly vojenského vozu naboural přímo do kabiny. Srážka zdemolovala motor a zranila řidiče. Titulky jako „Emu vrací úder“ nebo „První ranění v pštrosí válce“ pak uzavřely tuto neslavnou etapu bojů.
Major Meredith mohl výsledek dosavadní operace doložit jen prázdnými bednami od kulometné munice a zhruba stovkou mrtvých ptáků. „K vyhlášení příměří ale rozhodně nedošlo,“ vzkazoval opozici na stránkách perthského deníku Daily News ministr George Pearce. Pravdou je, že si protentokrát raději nechal poradit od místních farmářů. A ti mu doporučili, aby vojáci nechali v druhé fázi kampaně raději kulomety doma a stříleli ptáky raději jako lovci.
Vojenská operace tím sice pozbyla charakter velké šou, ale začala získávat na výsledcích. Malé skupinky vojáků se dokázaly lépe pohybovat terénem než kulometná družstva a pušky se na větší vzdálenost ukázaly být rozhodně přesnější. V průběhu prvních dní se díky změně strategie podařilo odstřelit okolo 300 kusů. Po měsíci, který odpovídal 3 500 zabitým pštrosům, byla celá kampaň ukončena.
„Farmáři teď mohou znovu volně dýchat,“ nechal se slyšet ministr Pearce. „Pštrosi jsou teď tak vyplašení, že se k farmám vůbec nepřibližují. Major Meredith a jeho muži si zaslouží poděkování.“ Navzdory tomuto ujištění však obtížní ptáci z regionu nikdy zcela nevymizeli, a pro příště vláda přimhouřila oči, když jejich hejna rozháněli na vlastní náklady sami zemědělci. Sir George Pearce byl také od té doby opozicí častován titulem „Ministr pštrosích válek“.
Přesto se lidé mimo zemědělský venkov nemohli vcelku oprávněně zbavit dojmu, že australská armáda ve svém nasazení selhala. Obraz tří stovek profesionálních vojáků, vyzbrojených těmi nejmodernějšími dostupnými zbraněmi, co nezvládnou vyhnat přerostlé slepice z obilí, se prostě s představou neporazitelné armády neshodoval.
