„Pokud existuje někdo, kdo by dokázal psát o federálních věznicích, dozajista to byl on,“ prohlásil u příležitosti vydání knihy Pohled do dáli její nakladatel J. E. Cornwell. Skládal tak svérázný hold jejímu autorovi, který za mřížemi strávil přes padesát let a byl nejen dobrým pozorovatelem, ale především protagonistou všeho, co vězeňské prostředí obnášelo.
Pro popis a reflexi trestaneckého života byl ideálním autorem. Podílel se na trestaneckých rituálech, byl obávaným násilníkem, který za mřížemi ubližoval i vraždil, měl zkušenosti s vězeňským sexem. Popisuje vzestup i pád reformátorského přístupu k vězeňství i to, jak sex přispívá k destrukci charakteru trestanců a k čemu vedou bezútěšné podmínky absence pozitivní perspektivy. „Pro sadistické osoby je beznaděj pozvánkou ke krutosti,“ napsal ve své knize Robert Stroud.
Jeho postřehy jsou velmi trefné. Ostatně, kromě toho, že byl psychopatický násilník, byl velmi inteligentní, měl IQ 134. Jeho postřehy byly tak přiléhavé a především adresné a přesvědčivé, že kniha mohla vyjít až padesát let po jeho smrti. Do té doby federální úřady nechtěly, aby se jeho svědectví a kritika dostaly na veřejnost. Jeho advokátovi ostatně trvalo jednadvacet let, než rukopis díla získal. Vydavatelství ho poté nechtěla zpracovat, protože se bála žalob ze strany bachařů, jejichž brutality Stroud popisoval.
Spis o dvou tisících stran však nebyl jediným dílem, které během svého života za mřížemi napsal.
Pasák, který se stal vrahem
Narodil se v roce 1890 a šťastné dětství jej minulo, rodina byla navzdory matčině snaze poznamenána alkoholismem a násilím otce. Malý Robert proto ve třinácti utíká z domu. Protlouká se, jak se dá, až v roce 1908 přichází na Aljašku. Seznamuje se s o osmnáct let starší prostitutkou a tanečnicí Kitty a stává se jejím druhem a pasákem. Chvíli se zdá, že mu osud dopřeje slibnější karty. Město Juneau, kde se usazují, je v rozpuku a zdá se, že nabízí spoustu příležitostí.
Jenže pak přichází 19. leden 1909. Zatímco je Robert pryč, místní barman využije služeb jeho přítelkyně, ale místo zaplacení ji zmlátí. Robert to po návratu nenechá jen tak: dotyčného seřeže do bezvědomí a bezvládné tělo z bezprostřední blízkosti zastřelí. Byla to poprava.
Poté se udá na policii, ale o jeho dalším životě je již rozhodnuto. Dostává dvanáct let za mřížemi. A jimi měla jeho vězeňská sága jen začít.
Dostává se do vězení na McNail Islandu a jako trestanec číslo 1853-M si osvojuje pravidla a zákony tamního polosvěta. Ví, že musí poslouchat, jinak by jej čekalo zbití od dozorců, kteří nevynechali sebemenší příležitost sáhnout po obušku. Při naději jej drží dopisy od Kitty a matky, postupně však seznává, že nemá budoucnost. Stává se zahořklým, bezcitným. Vyroste v jednoho z nejnásilnějších vězňů. Pobodal spoluvězně, který jej udá za krádež jídla v kuchyni. Zmlátil a zkopal nemocničního sluhu, který jej udal za to, že si na něm výhrůžkami vynucoval morfium. Pobodal jiného spoluvězně.
Ptáčník z Alcatrazu
Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy Thomase E. Gaddise. Kritici však jak knize, tak filmovému zpracování vyčítají, že Stroudovu osobnost idealizuje. Podle bachařů i spoluvězňů byl prý totiž nevypočitatelným násilníkem. „Nebyl to žádný drahoušek, byl to šílený zabiják,“ uvedl jeden ze spoluvězňů. Druhý prohlásil, že Stroud rád dělal chaos a nepokoje. I v Alcatrazu prý dostal „díru“ proto, že byl „osamělý vlk“, jak se říkalo agresivním gayům. „Podívejme se pravdě do očí,“ řekl prý k tomu Stroud herci Burtu Lancasterovi, který jej ve vězení navštívil. „Je mi třiasedmdesát let. Je to odpověď na vaši otázku, zda jsem nebezpečným homosexuálem?“ Robert Stroud film nikdy neviděl, věznice mu to nedovolila. |
Soud mu za všechny útoky trest navýší a vězeňská správa jej přesune do nově vybudovaného vězení s nejvyšší ostrahou Leavenworth Federal Penitentiary v Kansasu. A tam o sobě Robert Stroud zjistí něco, co mu jeho dosavadní vzdělání, které čítalo pouhé tři roky základní školy, nedovolovalo odhalit. Zjistil, že je velmi chytrý. Víc než chytrý. A že jej baví přemýšlet a studovat.
Teosof s nožem pod košilí
V kansaském vězení se zapsal do několika korespondenčních kurzů, od astronomie přes strukturální inženýrství až po fyzikální vědy. Kromě toho studoval teosofii, únik z vězeňské nicotnosti a stísněnosti nacházel ve spiritualitě. Jako by se rodil nový člověk, napsala publicistka Rachael Bellová. Jenže osud si takový přerod nepřál, obdaroval jej Brightovou chorobou, onemocněním ledvin. Pobyt v nemocnici strávil v zajetí strachu, že jej nemoc zabije dřív, než uvidí matku, a propadl depresím. Když poté vězení zapovědělo návštěvu jeho mladšímu bratrovi, stačilo k výbuchu agresivity jen málo: posměšky a šikana jednoho z dozorců.
Stroud dostal provaz a z cely smrti sledoval, jak se pro něj staví šibenice. Na poslední chvíli mu však soud trest změnil na doživotí. Zbytek života měl přitom strávit na samotce, v izolaci, což Stroud pochopil jako šanci na nový život.
Bachař Turner, jehož praktiky ve vězních vyvolávaly jak děs a strach, tak nenávist a zlost, Stroudovi zařídil zrušení jakýchkoli návštěv. Erupce vypukla v jídelně, před zraky všech vězňů. Turner si se Stroudem vyměnili několik slov, jen sami pro sebe, a poté se bachař pokusil vězně udeřit obuškem. Dvojice se před ztichlou halou několik sekund přetahovala, pak se ale ukázalo, že Stroud je více než připravený. Zpod košile vytáhl patnácticentimetrovou čepel a dozorci probodl srdce. „Byl to psychopat. Zabil muže před jídelnou plnou lidí,“ odtušil nakladatel Cornwell.
Vrabci a věda, která dala vězeňskému životu smysl
Opět studuje, tentokrát literární psaní a kreslení, opět má výborné známky. Ale pak přijde moment, který mu skutečně změní život. Na jedné ze svých třicetiminutových venkovních vycházek najde na zemi tři malé potlučené vrabce, jimž shodila hnízdo bouřka. Vezme si je do cely, postaví jim vlastní hnízdo, stará se o ně a léčí je. Poté začne chovat kanárky. To byl povolený koníček mnoha jiných vězňů, jenže Stroud se ho chopí nejen s láskou, ale též s vědeckým zápalem. A s podnikatelským plánem, chtěl chovat kanárky na prodej a z výdělku finančně podporovat svou matku.
Tentokrát mu dal osud zelenou, do věznice totiž nastoupil nový ředitel, stoupenec reformního přístupu k vězňům, a Stroudovi fandil. Dal mu k dispozici klece, krmivo, chemické preparáty, potřeby pro vědecký výzkum. K vězeňskému chovateli a badateli vodil prohlídky. Jednak aby předvedl úspěch pokrokových vězeňských metod, jednak aby dal Stroudovi šanci své opeřence prodávat. A lidé je kupovali, z chovu se stával prosperující byznys, jehož výdělky směřovaly na podporu staré paní Stroudové.
V roce 1943 v Alcatrazu Stroudovu osobnost zkoumal psychiatr Romney Ritchey. Je to psychopat, avšak s IQ 134, zněl jeho verdikt.
Svou inteligenci i lásku k bádání v sobě objevil až ve vězení. Byl by jeho život jiný, kdyby to bylo dříve?
O peníze však šlo až v poslední řadě. Ptáci vězni odsouzenému na doživotí především vrátili ztracený životní smysl a také naplňovali jeho touhu bádat a využívat svou neobyčejnou inteligenci. Když mu začali na jaře roku 1927 kanárci vymírat, s pomocí laboratoře, kterou mu vedení vězení povolilo, odhalil nejen příčinu, kterou byla hnisavá horečka, ale také vyvinul lék. Během dvou dnů. A dokonce identifikoval tři druhy oné choroby. Byl to první objev svého druhu.
Ale nebyl to Stroudův poslední vědecký příspěvek. Do vědeckého světa se zapsal i působivými studiemi o patologii ptáků a hemoragické infekci krve, obrovský respekt ve vědecké i chovatelské komunitě mu vynesla práce o léčbě kanárků nemocných chorobou podobnou tyfu a o příčině obecně rozšířené infekce kanárků.
Za mřížemi vyrostla z psychopata a vraha vědecká kapacita a lidská bytost milující zvířata.
Deset minut na rozlučku se svou životní láskou
A dostalo se mu spřízněné duše, byla jí cenami ověnčená chovatelka kanárů Della May Jonesová. Strouda ve vězení navštívila a oba nadšenci spolu začali podnikat. Stroud vyvíjel a vyráběl léky pro kanáry, Jonesová je venku prodávala, dokonce se kvůli tomu přestěhovala do Kansasu. A byl to opět prosperující byznys, zájemci se hrnuli z celých Spojených států a většina Stroudova podílu šla jeho matce. Ale pak se ozval Federální vězeňský úřad a zisky mu začal zabavovat.
Vězeň reagoval desítkami protestních dopisů do rádií, novin, vládním úředníkům, chovatelským organizacím. A zvedla se vlna odporu, lidé a chovatelé zejména psali kongresmanům, prezident dostal petici s padesáti tisíci podpisů. Vedení věznic muselo s trestancem vyjednávat: více peněz mu sice nenechalo, ale dalo mu novou prostornější celu. Stroud se poté věnoval především čistě vědecké práci. Napsal pojednání o šedesáti tisících slovech nazvané Nemoci kanárků, které se mu povedlo z vězení propašovat ven a které o deset let později, v roce 1943, aktualizoval ve spisu Stroudův přehled o nemocech kanárků.
Jenže vězeňský režim si s frenetickou vědeckou činností přirozeně nerozuměl. Nešlo jen o to, že jeho cela, v níž nechával ptáky volně poletovat, vyžadovala kvůli hygieně náročnou péči. Problém byl i v tom, že vězeň transformovaný ve vědce posílal a dostával ohromné množství korespondence a každý dopis musel být cenzurován, kopírován, zakládán, schvalován. Vyžádalo si to zaměstnání speciální sekretářky. Chtěli se ho zbavit. Zpráva, že se jej chystají převézt do vězení v Alcatrazu, což by pro jeho kanáry i bádání znamenalo konec, se dostala až k němu.
Horečnatě studoval právní předpisy, aby našel způsob, jak se od opeřenců a výzkumu nenechat odloučit. A přišel na to. Pozapomenutý zákon říkal, že ten, kdo je ženatý ve státu Kansas, nemůže být uvězněn na území jiného státu, žije-li v Kansasu i jeho druh či družka. Ve chvatu a tajně, v zastoupení, se proto oženil. Ano, s Dellou May Jonesovou. Když se spiklenecký protitah odhalil, nezlobilo se jen vedení věznice. Rozhořčila se i jeho matka. Žárlila a syna do konce svého života odmítala navštívit.
Vysvobození přinesla až smrt
Krimi a dramata podle realityV našem seriálu o kriminálních filmech inspirovaných skutečnými příběhy jsme vám již představili snímky Zrůda, Černá Dahlia a Nebeská stvoření, poté Rozsudek smrti a pláč ve tmě, dále Tanec s cizincem a Rillington Place č. 10, Bernie a Bling Ring: Jako VIPky a film Normal. |
Bachaři na svou šanci, jak se Strouda zbavit, museli čekat. Nakonec jim ji dal sám. Ukázalo se, že ve své laboratoři destiluje alkohol. Cesta do Alcatrazu byla volná. O transportu se dověděl na poslední chvíli, v časných ranních hodinách 15. prosince 1942. Na rozloučení s kanárky, jimž zasvětil dlouhá léta svého života, dostal deset minut. Pak jej čekala cesta do obávané ostrovní věznice, jejíž drastický režim připravoval vězně nejen o zbytky důstojnosti, ale i o rozum a příčetnost.
Stroud tam strávil šest let „v díře“, na samotce v bloku D, dalších jedenáct pak vážně nemocný na nemocničním oddělení. Věznice mu však dovolila číst magazíny o ptácích, dopisovat si s chovateli a využívat tamní skromnou knihovnu. Ustavičně posílal žádosti o předčasné propuštění, argumentoval, že se ve vězení nejen vzdělal, ale i napravil, že není společensky nebezpečný, ale bylo to marné.
Neúspěchem skončil i jeho pokus o sebevraždu, hořkost proto přetavil do psaní. Jeho kniha Pohled do dáli: Dějiny vězeňského systému Spojených států od koloniální epochy po založení Vězeňského úřadu měla ambice osvětlit vězeňskou realitu, reformátorské snahy i neefektivitu vedení věznic. Předcházela jí jeho vězeňská autobiografie. „Doznal se“ v ní mimo jiné i k tomu, že je homosexuálem.
Poslední roky jej choroby trápily stále více. Předčasného propuštění se však nedočkal, zpoza mříží jej 21. listopadu 1963 vysvobodila až smrt.
Dlouhý rukopis alcatrazská věznice po jeho smrti úzkostlivě střežila a odmítala vydat. Jeho právníkovi se jej podařilo získat až po jednadvaceti letech. První díl spisu vyšel až loni, kdy se konečně našel vydavatel. Usoudil totiž, že všechny osoby, které v ní vystupují a které by mohly podat žalobu, již zemřely.
