Bylo to jako zjevení. Na zablácené lesní pěšině postávalo pět pánů různého věku a jeden asi dvanáctiletý klučina. Každý měl detailně propracovaný pohyblivý model terénního auta a dálkové ovládání. Jeden z jejich offroadů právě zapadl do kaluže a všichni se ho pokoušeli vyhrabat. Ne rukama, ale elektrickým navijákem na dalším autě.
Jak se říká lidem, kteří venčí autíčka jako pejsky? Máte pro sebe vlastní interní pojmenování?
Nic speciálního. Jsme všichni modeláři, ercéčkáři (RC, tedy „Radio Controlled“, řízený rádiem). Uvnitř této kategorie se specializujeme na expedičky, na expediční offroad. Vlastnosti našich vozů se snažíme maximálně přiblížit reálu.
Ale mezi ercéčkáři je spousta kategorií, ti, co lítají s vrtulníky, drony nebo prohání auta...
A uvnitř skupiny aut jsou lidi, co jezdí kobercovky, rallye auta, formule, crawlery. Nebo specialisté na jednoduchou trubkovou konstrukci na climbhill, kdy se jezdí do svahů a kopců. Nebo trial, při něm se model očeše o všechno, co se dá rozbít, dá se to na podvozek s velkými koly a jezdí se na tom, vypadá to jako Monster Truck. Je toho spousta. Každý druhý většinou zkouší víc věcí. Má auto na domácí ježdění a pak třeba na ten terén.
Vy máte kolik aut nebo podvozků?
Tři. Záleží na tom, jak rychle stavíte. Soustředím se na modely v měřítku 1:10, takzvané desetiny.
Všichni kluci si hráli s malými autíčky, ale většinu to pustí, případně prostě přejdou na velká.
Taky se často setkávám s názorem, že to není asi ta úplně nejdospělejší věc. Že to není vyloženě „chlapské“. A to jsem si s nimi začal hrát teprve před čtyřmi lety.
Čtyři léta nazpět? Jak vás to popadlo?
Já měl za celý život spoustu koníčků. Fakt spoustu. Jsem svou nestálou povahou typický Vodnář. Vždycky mě něco bralo tak rok dva nejvíc. To byly ty typicky chlapské koníčky, motorky nebo čtyřkolky. Já ale u ničeho dlouho nevydržel. Až teď ty modely.
František TupýNarodil se v roce 1979, je vyučeným kuchařem, pracuje jako dealer cukrářských výrobků. A o víkendech jezdí s kamarády expediční offroady. Předtím vystřídal řadu koníčků včetně ježdění na čtyřkolkách, ale až u RC modelů zakotvil. |
Takže první kousek jste si pořídil před čtyřmi lety.
Bylo to asi druhý nebo třetí den po Vánocích, dostal jsem nějaké peníze na dárek. Na internetu jsem našel obchod s modely v Praze. A chlapík byl děsně ochotný. Že prý stejně nemá co dělat, ať se zastavím. Otevřel schválně kvůli mně, pokecali jsme o všem možném a odnesl jsem si první RTR („Ready To Run“) sadu, kde máte vlastně všechno pro to, abyste mohl začít jezdit.
Ercéčkáři jsou vlídná komunita. A to je nejdůležitější
Co vás na tom tak oslovilo?
Ono se to možná nezdá, ale je to snad můj první koníček, kde se smažou sociální rozdíly mezi lidmi. Protože pokud jde o moto-sporty, vždy mi prostě nakonec přijde jako honění si ega. Dobře, nejsou takoví úplně všichni kolem aut a motorů, i tam se najde pár srdcařů, ale to ego, předvádění se tam hraje velkou roli.
Jak to?
Když se ti lidi sejdou, vlastně se jen vytahují nebo si závidí. Kdo vrazil víc peněz do auta nebo motorky? Kdo si koupil lepší model? Kdo si mohl dovolit proinvestovat dalších sto tisíc navíc do nějaké vychytávky, se kterou se teď chlubí? To mě děsně odradilo. A narazil jsem na to i u většiny dalších koníčků. A pak se z toho zkrátka vytrácí přátelství a chuť trávit s těmi lidmi čas. U ercéčkářů to tak není.
Opravdu?
U nás si lidi navzájem pomáhají. A je jedno, že tenhle pán je právní koncipient a tady ten skladník. Na expedici vyrážejí spolu. Neřeší práci, řeší modely. Jsou schopni se potkat i mimo ježdění. Není problém někoho navštívit doma, aby vám s něčím pomohl. A každý je dobrý v něčem jiném. Někdo dělá do mechaniky, ten umí svařovat, jiný se vyzná v elektronice.
A vaše specializace?
Já jsem ukecanej a umím řeči, takže pro mě není problém objednat pro ostatní zboží například z Číny.
A co vás na tom bere nejvíc?
Říká se, že ty nejlepší věci jsou na světě zadarmo. A je to pravda. Mám možnost strávit nějakou minutu venku v přírodě, s vypnutým telefonem a se super lidmi. To je nejvíc.
Záchranná mise. Vše je jako doopravdy.
Některé modely jsou navzdory svým malým rozměrům impozantní.
Ercéčkáři, i ti s expedičními offroady, jsou věkem poměrně širokou skupinou, že?
Rozhodně. Jezdí mladí, náctiletí, i když těch zase tolik není, a jezdí i šedesátiletí kluci. I rozdíly ve věku se tu mažou. Kamarád má třeba kousek za Krumlovem samotu, má tři syny, co jezdí, a když se tam sejdeme, sedíme, popíjíme, jezdíme. A je to super. Je to jako když ženský pečou dohromady bábovky.
Ne každá žena ale peče stejnou bábovku...
No, a tady taky. Každý si vybere jinou značku výrobce, jiný model, který je mu konstrukčně a srdci bližší.
Čmoudit v lese nechceme, jezdíme na baterky
Koukal jsem do katalogů a ceny některých modelů se blíží ceně ojetého auta...
To ano, ale to se většinou týká aut se spalovacími motory. To je pro nás úplně mimo, protože kdo by chtěl čmoudit v lese. My jezdíme na elektřinu. Na baterky.
Jak dlouho to vydrží na jednu „nádrž“, tedy na baterku?
Baterky jsou velmi podobné těm z mobilních telefonů a jsou překvapivě vydatné. S jednou můžete jezdit čtyři až pět hodin v kuse.
Někdo si koupí hotovku, vy ale dáváte přednost vlastní práci. Jak to funguje?
Kouknete, jaká je nabídka. Jsou asi tři světoví výrobci, od kterých to za něco stojí. A když si to doma vyzkoušíte, zjistíte, že vám na tom něco nesedí. Třeba řízení není úplně ono. Takže si ho trochu předěláte. A postupně si začnete spíš než hotové auto dokupovat jednotlivé díly a vůz si postupně poskládáte. Nakonec jste schopen si to celé víc než z půlky vyrobit sám.
Jak rychle model dokáže jet?
Hodně záleží na tom, jak si poskládáte převodovku. Jinak s dálkovým ovládáním „dosáhnete“ i na sto metrů. Akorát že na tuhle vzdálenost už auto nevidíte.
Považujete se za manuálně zručného?
Vůbec ne. Je to ostuda, protože jsem syn celoživotního modeláře. Táta je přes letadla, takže se občas podívá, co tvořím. Ale nebere ho to. A já zase nechápu, jak se někdo může tři roky piplat s modelem letadla a pak to rozmlátit někde o strom.
Kde modely montujete?
Vidíte, to samo by vydalo na studii, kde a za jakých okolností to lidi skládají dohromady. Někdo má svůj koutek nebo vlastní stoleček doma v paneláku. Já jsem si taky na začátku pořídil krabici, do které jsem to všechno naskládal. A vždycky v sobotu jsem si vše vyložil v kuchyni na stůl. Pak se mi párkrát podařilo ten stůl provrtat, něco zašpinit... a tak mě žena taktně naznačila, že bych si měl zařídit radši nějakou dílničku.
Je k tomu zapotřebí speciální vybavení?
Dneska je to všechno hlavně na imbusové klíče, klasický plochý šroubovák skoro nepoužijete. Hodí se třeba horkovzdušná pistole nebo dreml, třetinová rozbruska. S tím se dělá všechno. Jinak se pracuje s polykarbonátem, který se používá na zastřešování bazénů. Dvoumetrová deska vás přijde tak na 500 korun a uděláte z toho dvě tři auta. Spíš ale investujete do dílů. Víte třeba, že Číňané vyrábí RC model Defendera, jenže s tím jezdí všichni. Takže si ho koupíte, rozložíte a doplníte o vlastní díly. Rozřežete, necháte předek a zadek a vytvoříte z toho třeba originál kombíka. To dáte za jeden víkend.
Jízda v lese není hračka. Ani pro auta - hračky
Před výjezdem
A jaké je cenové rozmezí pro pořízení modelů?
U těch japonských, mimochodem, Japonsko je země, ke které v mnoha ohledech vzhlížím, ale nepochopím, jak tam můžou vyrábět takové krumply, je to kolem šesti tisíc korun. Americké MEXy stojí 22 až 25 tisíc korun. Za 10 až12 tisíc odejdete s něčím, co bude fungovat a dobře si zajezdíte.
A jak dlouho takový model expedičního offroadu vydrží?
To opotřebení je naprosto stejné jako u opravdového auta. Ložiska jdou pryč, poloosy, když jsou často ve vodě. Prostě co zlobí u reálného offroadu, zlobí i tady. Ale znám modely, co jezdí dva tři roky. Záleží na servisu, který majitel vozu dopřává. Když si člověk zajezdí a postaví to zablácené na týden na skříň, dlouho to nevydrží. Já přijdu domu, vystříkám auto wapkou, vysuším horkým vzduchem, namažu a naolejuju a nemůžu si stěžovat. Budu jezdit roky.
Žena mě nenávidí. Kvůli bahnu
Všechny vaše modely mají reálnou předlohu?
U expedičního ježdění se snažíte podobu s reálem maximálně docílit. Nikdy to sice nemůže být dokonalé, ale doděláváte třeba zrcátka, svítící světla.
Svítící světla, fakt svítí?
Je v tom normální elektroinstalace. Někdy jezdíme i v noci. Zajímavostí je, že třeba pneumatiky jsou plně licencované, takže můžete koupit pneumatiky úplně stejné i se stejným názvem jako na velký offroad. Nebo měřítkové balení Coca-coly,které položíte na sedačku nebo korbu pick-up. Fantazii a peněžence se prostě meze nekladou.
Pozná se u expedičních offroadů dobrý a špatný řidič?
To je zajímavé. Když někdy pozorujete řidiče, o kterém víte, že už má něco najezděno v reálu, je tam jasný rozdíl. Prostě umí. Chlap, který strávil celý život za volantem, má pro jízdu cit. Ví, kam to pojede, kde si to klouzne. Má to v oku.
Nelitoval jste někdy zpětně, že jste se do toho pustil?
Ne, rozhodně ne. Spíš jsem zpětně litoval peněz, co jsem dřív navalil do leasingů za čtyřkolky a motorky. To jsem si říkal: „Františku, bylo tohle nutný?“
Takže mít místo modelu skutečný offroad vás neláká?
Neláká. Stojí to peníze a zase bych musel shánět novou partu lidí. A abych se někde proháněl terénem a ničil přírodu, to by mě nebavilo. A taky, když se něco pokazí na opravdovém autě, dáte na to půlku výplaty. Tady to nejde nad pět stovek.
A co na tenhle koníček říká vaše žena?
Nesnáší ho. Jde o to, že já jsem vždycky tíhnul k bahnu. Když člověk přijede zablácenej, nenávidí mě za to. Ona úplně pomíjí tu finanční stránku věci, kterou zase doma řeší moji kamarádi. Ti si stěžují, jak si musí pořídit něco tajně nebo z bokem našetřených peněz, až jim to povolí manželka. U nás ne. Ale moje žena bytostně nesnáší to bahno, které já prostě miluju.
