Na strojích z první světové války se bojuje hodně zblízka a jde o život, i když to je jen jako, říká Robert Stejskal. | foto: archiv Roberta Stejskala

Je to jako psí rvačka, říká pilot o soubojích prvoválečných strojů

Pilotování moderních stíhaček při soubojích přirovnává ke hře na klarinet, potyčky letounů z první světové války jsou jako psí rvačky. „Předvádíme je sice jen jako, pro diváky, i tak při nich jde o život,“ říká Robert Stejskal. Byl stíhacím pilotem, v civilu přesedlal z moderního gripenu na prvoválečný trojplošník.
Reklama

Než jste se před lety mohl jako stíhací pilot pustit do cvičných vzdušných soubojů, prošel jste dlouhým výcvikem?
Vojenský pilot se nejdříve učí základy a akrobacii, musí se s letounem sžít, pak začne létat ve dvojicích, v mracích. Teprve poté přijde navádění na cíl na zemi. Zaměřit, odjistit, zmáčknout. A až potom začne létat vzdušný boj, ale nejprve se smluveným manévrem, kdy pilot předem ví, co jeho protivník bude dělat. Vše jsou postupné kroky až k volnému boji, kde si pilot může dělat v rámci pravidel výcviku, co chce. Teprve potom může jít na vojenské cvičení nebo do misí.

Fotogalerie

Dnes se vzdušné souboje neodehrávají na blízko, jako tomu bylo za první světové...
Dnes jsou za hranicí vizuálního kontaktu. Pilot vidí cíl jen na radaru. Je od čtyřiceti do osmdesáti kilometrů daleko a střílí rakety, které se na cíl samy navedou. Na boj zblízka dojde, až když se něco pokazí.

Takhle na dálku, na radaru... Není to pak taková počítačová hra?
Reálný boj jsem nezažil, ale i při cvičení je to i na dálku obrovský stres. Pilot ví, že na něj letí raketa naváděná radarem, senzory v letadle mu to řeknou. Ale nevidí ji. Jen ví, že mu jde o život. K tomu se jeho stroj řítí rychlostí víc než tisíc kilometrů za hodinu, takže musí myslet hrozně dopředu, mít dobrou koordinaci mezi mozkem a prsty, protože v gripenu je to jako hra na klarinet, je tam spousta tlačítek a například i páka ovládání motoru řídí kurzor radaru. Máte dva joysticky.

Nikdy nevím, zda doletím, nebo spadnu

Teď jste dva roky v civilu a předvádíte vzdušné souboje na replice německého prvoválečného trojplošníku. Je moc je to jiné létání?
Nedá se to srovnat. Vůbec. Jako byste chtěla poměřovat jízdu na kole s ježděním v autě. Asi takový v tom je rozdíl. Tahle letadla se vás snaží permanentně zabít. Jako by člověk seděl na hřebci, který se ho snaží shodit, a on ho musí zkrotit.

Robert Stejskal

Je mu třiačtyřicet let, létat začal na větroni už v šestnácti na učilišti. Po vysoké vojenské škole nastoupil jako pilot taktického letectva na leteckou základnu v Náměšti, nejprve jako pilot na letounech L-39, L-159, později v Čáslavi na letoun JAS-39 Gripen. Pilotoval rovněž letouny Hawk, Harrier, F-16, F-18, SK-60, ale též vrtulník Mi-24. Nyní je v civilu, vyrábí a prodává letecké kožené bundy Airstriker, zabývá se finančním poradenstvím a létá na historických vystoupeních jako legendární Red Baron převážně s českými skupinami Knights of the sky či Pterodactyl Flight.

Souboje probíhají též dost jinak, že?
Hodně nablízko, říká se tomu „dog fight“, „psí rvačka“, jde o to, kdo protivníka utočí na menším poloměru a dostane se do lepší palebné pozice. A protože se bojuje na hodně malém prostoru, jde tam o život, i když je to jen jako. Nikdy také nesmíte být velmi blízko za letounem.

Reklama

Co by se stalo?
Za letadlem je proud vzduchu, když do něho vlétnete, semele vás to. Jako když vjedete z dálnice rovnou na štěrk. Mě to už dvakrát otočilo o devadesát stupňů. Teď si na to dávám setsakramenstky majzla, protože tohle vás může stát život.

Co se při tom vlastně děje?
Dvě vteřiny to vůbec nereaguje na řízení, až pak letadlo vypluje zpět do stabilního vzduchu a zase se chytí. A ty dvě vteřiny jsou hrozně dlouhé.

V gripenu se to stát nemůže?
Samozřejmě může, ale v gripenu to není tak markantní. Tady, při pomalejších rychlostech, v lehčích letounech, je to strašně znát.

Pohled na trojplošník ve vzduchu je monumentální.

Pohled na trojplošník ve vzduchu je monumentální.

Vše je věrné, design letounu, uniformy.

Vše je věrné, design letounu, uniformy.

„Prvoválečné“ létání je tedy pořádný stres, proč to děláte?

Kvůli adrenalinu. Ten pocit, když přistanu a jsem plný endorfinů, to je droga. Největší stres je před přelety s těmito letadly na vystoupení. Nikdy nevíte, jestli doletíte. To je na tom dobrodružné. Jako když mořeplavci pluli do Ameriky. Navíc v nich nemáte ani padák, nemůžete se vystřelit a zachránit. A tak se jen modlíte, aby vám motor nevysadil nad lesem. Není to jako výlet na kole, kdy můžete kdykoli sesednout a dát si svačinu.

Přístroje? Přistávám podle očí

Jaké to bylo poprvé přesednout do otevřené kabiny, kde je jen knipl a žádná tlačítka?
Bál jsem se a měl jsem obrovský respekt. Ale musel jsem letět. Už za dva dny jsme měli první vystoupení. A tak jsem přidal plyn, vzlétl, udělal první zatáčku a to mě hned vyškolilo. Tenhle letoun je směrově nestabilní, nemá sám snahu vracet se do původní polohy. Ale už jsem si na to zvykl. Nakonec jsem byl dokonce až překvapený, jak pěkně to přistává.

Bylo to přistání jednodušší než na gripenu?
To zase ne. Na gripenu ukazuje pilotovi head up display, zda má správnou rychlost a úhel náběhu křídla, ale také přesnou trajektorii letadla, dlouho dopředu. Takže přesně vidí, kam dosedne nebo do čeho může narazit. V trojplošníku se přistává podle zadku a očí.

V gripenu jste byl tedy zvyklý místo svým smyslům věřit plně přístrojům...
Když budete pět minut letět v mraku ustálenou zatáčku, kde nevidíte přirozený horizont a necítíte žádné rušivé odstředivé síly, začne to váš mozek brát tak, že letíte rovně. A když letoun srovnáte do opravdového horizontu, budete mít pocit, že jste v zatáčce. Tomu se říká iluze za letu. Kdybyste nevěřil přístrojům, jste mrtvý.

Jaký byl pro vás po dvaadvaceti letech přechod ze života v armádě do toho civilního?
Fakt velký. Pro mě to bylo obrovské rozčarování nad vztahy i lidmi. Zjistil jsem, že lidé jsou v civilu líní, nespolehliví, lžou si do očí, naslibují hory doly, je to hnus. U vojáků funguje provázanost, jste týmový hráč, slovo tam platí a jeden na druhého se může spolehnout. V civilu ne. Ale takový je svět. Armáda je jiná.

Red Baron

Manfred von Richthofen alias Red Baron byl německé stíhací „eso všech es“ s osmdesáti sestřely na kontě. Velel první stíhací jednotce Jasta 11, zvané též Létající cirkus, to kvůli různobarevnému maskování letounů. Na červeně zbarveném trojplošníku Fokker Dr.I létal až ke konci války, 21. dubna 1918 v něm byl sestřelen, ve věku téměř šestadvaceti let.

Aspoň to srovná člověku hodnoty, víc si váží obyčejných věcí, ne?
To je pravda. Pro mě je teď nejdůležitější, že mám zdravé děti, manželku, kterou bych nevyměnil za žádnou jinou, že můžu jít po letu domů po svých. Chci být šťastný a je mi jedno, čím při tom budu. V šestnácti jsem chtěl být vojenský pilot, stíhací eso, to mě strašně bavilo a naplňovalo. Teď už bych se na to díval jinak.

Teď ale jste největší pilotní eso první světové. Baron Richthofen, Red Barona, s osmdesáti sestřely...
Já ho jen hraju. V rámci divadla to lidem musím dát, rádi to vidí a kvůli tomu na leteckou show jdou. A tak se na představení jako Red Baron chovám, mám odpovídající oblečení, vyznamenání. Ale je taky pravda, že jsem trochu exhibicionista...

Proto vás to rebelské červené letadlo lákalo, prý odmala?
Ano. Richthofen měl tu drzost ho nabarvit na červeno, aby ho každý viděl. Já jsem si jeho model lepil už jako kluk a jeho fotografii jsem měl léta v práci na stole. Osud mě k němu nakonec zavál.

Výrazné zbarvení jste měl, ještě když jste létal na gripenu. To jste vymýšlel sám?
Ne, to je kolektivní práce. Letka 211 je součást Tygřích letek NATO, které každoročně pořádají letecká cvičení. Předáváme si zkušenosti, ale jsou k tomu i srandičky mimo létání. Závodí se v nejlepší tygří kamufláži a večery jsou i ve vtipných scénkách. Jednou jsme zpívali Eye of the Tiger a přitom si dýchali hélia, takže jsme měli hlas jako šmoulové.

Reklama
Reklama
Reklama