Na Slapech je radost veslovat, pochvaluje si René Líbal. A s ním i jeho...

Na Slapech je radost veslovat, pochvaluje si René Líbal. A s ním i jeho švýcarští svěřenci. "Strašně to tam baštěj," směje se. | foto: archiv René Líbala

Český veslař vyvolal sportovní tsunami na Ženevském jezeře

  • 8
To, co se mu povedlo, nemá v Evropě obdoby. Český olympionik, mistr republiky a neúnavný propagátor veslování René Líbal zbláznil do tohohle sportu celé švýcarské Lausanne.

Na přelomu 50. a 60. let minulého století vyhrával medaile doma i na evropských šampionátech, dvakrát reprezentoval Československo na olympiádě. Po sovětské okupaci emigroval do Švýcarska. Ačkoliv si jeho svěřenci dodnes rádi dělají legraci z jeho slovanského přízvuku, René Líbal si Švýcary dokázal získat.

"Ve Švýcarsku není veslař, který by neznal jméno Reného Líbala. A kdo má šanci ho poznat osobně, na setkání nikdy nezapomene," řekl lausannský trenér Arnaut Bertsch, když mezinárodní sportovní spolek Panathlon, který podporuje rozvoj sportu po celé Evropě, udělil letos prestižní cenu právě pětasedmdesátiletému českému veslaři.

Za posledních pět let jste se stali nejlepším veslařským klubem ve Švýcarsku, předstihli jste veslařské Mekky s profesionálními trenéry jako Curych či Lucern. Jak se to povedlo?
To nechápou ani odborníci, ptají se hele, jak to u vás vlastně děláte? Ze sedmi veslařů, kteří se nominovali do národního týmu na mistrovství světa, bylo pět od nás.

Z té odpovědi mi neutečete: jak to děláte?
U nás pracujeme všichni dobrovolně, ale s nadšením a hodně. Mladí kluci a holky trénují až devětkrát týdně. Lidem, kteří mají zájem, rozdáváme radost ze sportování. Závodní veslování je hnací motor, ale ten nemůže viset ve vzduchu někde na háčku. A tak jsme si tu kdysi řekli, že budeme podporovat i nezávodní veslování.

Město posedlé veslováním

A chytlo se to. Přivedl jste k veslování stovky amatérů všeho věku.
Hlásí se nám taková spousta lidí, že máme dokonce čekací listinu, abychom nával zvládli. Veslují celé rodiny, party kamarádů, vyprávějí o tom dál a do klubu přicházejí další a další zájemci. Jsou rádi, že mohou jezdit na vodě a s radostí platí tři sta třicet franků ročně za členské příspěvky, často to i zaokrouhlí výše.

Veslování jste dostal i do škol. Švýcarská ministryně kantonu Vaud Jacqueline De Quatro jako vaše žačka vzpomíná, jak se k opálenému Čechovi hlásily do kroužku dívky hlavně kvůli tomu, že byl hezký a svalnatý…
To bylo takové úsměvné zjednodušení. Přemýšleli jsme zkrátka, jak udělat tělocvik na školách atraktivnější. Napadlo mě nabídnout mladým výběrově sport, jemuž by se věnovali systematicky. Bude je víc bavit, když uvidí, jak se zlepšují, říkal jsem si. Na počátku 70. let nám nahrávalo i to, že chyběly tělocvičny.

Tak jste studenty "vyhnal" na vodu.
Mohli jsme využívat veslařský klub. Veslování mělo ohromný úspěch, hlásilo se na něj víc žáků než na jiné sporty. Navíc jezdíme na jezeře přímo ve městě. Lidi, kteří se procházejí po nábřeží se psy, maminky s kočárky, cyklisté a bruslaři na in-linech vidí veslařské lodě brázdit vodu, to je výborná propagace.

René Líbal

Narodil se v roce 1943. Po roce 1953 se stal třináctkrát mistrem republiky, získal stříbrnou a dvě bronzové medaile na evropském šampionátu a v roce 1960 čtvrté místo na olympiádě v Římě.

Po účasti na olympiádě v Tokiu byl angažován jako trenér národního týmu, pak pracoval tři roky v Alžírsku. Odtud emigroval v roce 1970 do Švýcarska, kde celý život působil jako trenér a učitel sportu na středních školách a univerzitě v Lausanne.

Založil systém výcviku švýcarských trenérů a dlouhá léta působil ve Švýcarském veslařském svazu, který ho za celoživotní práci ocenil Řádem zlatého vesla. Předloni dostal ocenění i od Českého veslařského svazu a letos mu byla ve Švýcarsku udělena prestižní cena mezinárodního sportovního spolku Panathlon.

Veslařství dostalo v Lausanne masové rozměry.
Víte, výsledky veslařů jsou sice dobrý nosič popularity, ale pro Švýcarsko je důležité, aby se podporoval masový sport. Zjednodušeně řečeno, jde o to, aby lidé nekouřili, nepili, nepřejídali se a naopak se pravidelně hýbali. A právě to se nám v Lausanne začíná dařit. Všichni jsou spokojení, protože ne každý může bojovat o medaile na mistrovství světa. Ovšem tak jako každý může trochu kopat do míče nebo pinkat volejbal, s ohromným zaujetím se dá i veslovat. A pro ty nejaktivnější máme krásné lahůdky. Třeba třicetikilometrový závod po kanálech v Benátkách Volalonga, veslařsko-turistické výlety po Švýcarsku a Francii i pětidenní sjezd Vltavy z Týna nad Vltavou do Prahy.

To Češi znají jen kánoe.
Vodáctví má v Česku ohromnou tradici, ale chybí lodě, přizpůsobené pro veslování v přírodě. Přitom veslovat po Vltavě je šíleně krásný. Ty skály a lesy kolem Zvíkova a Orlíka, potom Slapská přehrada se skalnatými útesy a se stromy nad vodou… To je pro někoho, kdo žije na Ženevském jezeře, které je skoro jako moře, jedinečný zážitek. Nikde tam nemáme zákruty řeky, kde jsou nad vámi skály, lesy…

Takže jsou vaši svěřenci v Česku spokojení...
Jistě, když na ně chataři volají "Ahoj!", Švýcaři to úplně baštěj. Každoročně je o vltavskou skupinu obrovská tlačenice. Když jsou vybráni, strašně si toho váží a říkají: "Musíme pořádně trénovat. Jednou týdně je málo, lepší bude dvakrát. A kdyby to šlo třikrát, proč ne?" Letos poprvé jednou dvě skupiny. První z Týna do Prahy a druhá z Prahy po Labi až do Drážďan. Celkem 400 kilometrů.

Benátská Volalonga nabízí úchvatné vodní divadlo.

Do Česka jezdíte i na jarní soustředění.
Slapy jsou pro nás na jaře ráj. Všichni závodníci se do Čech celou zimu těší. Během dvoutýdenních velikonočních prázdnin přiletíme vždycky se čtyřiceti mladými veslaři, mám tam kluky a holky od čtrnácti do dvaadvaceti, do Prahy. V Ruzyni na letišti na ně čeká autobus…  a když to vždycky vidí, tak úžasně vyrostou a říkají si: "Páni, když pro nás dělají tohle všechno, tak to nám asi věří a chtějí, abychom byli dobří." A všichni trénují s velkým nadšením, protože Slapy jsou krásné. Občas tam přijedou i veslaři z Dukly v čele s Ondřejem Synkem, což je pro naše svěřence ohromná motivace.

Každoroční "olympiáda" v Benátkách

Sportuje celá rodina

Vnučka Reného Líbala letos získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy. "Závodí i její mladší bratr Ivan, veslovat začali i jejich rodiče, můj zeť Alain i dcera Renata. V padesáti letech veslování propadli a právě letos se připravují na sjezd Vltavy a Labe z Prahy do Drážďan," líčí neúnavná propagátor veslování.

Zmínil jste veslařské závody Vogalonga. V kulisách Benátek musejí být úžasné.
Každoročně se tam v květnu sjede tři až pět tisíc veslařů, ale také kanoistů a gondoliérů. Kanály jsou zavřené pro motorové lodě a kolem vody povzbuzují defilé lodí tisíce lidí. Poprvé jsem tam byl před čtrnácti lety a je to zážitek skoro jako z olympiády. Město patří veslařům, kteří bojují o vteřiny a minuty, když projíždějí vytyčenou trasu po kanálech.

Jak zdatní sportovci se tam sjedou?
Je to velmi pestré. Vynikající loď jede třicetikilometrovou trasu pod dvě hodiny, průměrná tak dvě a půl, ale jsou i hodně slabí, kteří to jedou čtyři hodiny. My už máme kolikrát naložený vlek a ještě pořád dojíždějí lodě. Ale vem to čert, hlavní je ten úžasný zážitek, lidi vás podporují vlaječkami…  Pro lidi, kterým je třicet čtyřicet a nad závoděním už mohou udělat kříž, je to úžasný motivační motor.

Před deseti lety jste se zasloužil o to, že před novým Olympijským muzeem v Lausanne stojí socha Emila Zátopka od akademického sochaře Jaroslava Brože.
Jsem původem i srdcem Čech a mám radost, kdykoliv můžu pro svou rodnou zemi něco udělat. Jednou jsem prováděl své kamarády z Prahy po parku Olympijského muzea a před sochou slavného finského běžce Nurmiho padla otázka, proč tu také není socha Emila Zátopka. Odpověď jsem neměl, ale začal jsem jednat s vedením muzea a Mezinárodním i Českým olympijským výborem. Vše se dalo do pohybu a dva roky nato socha stála. Od té doby je jednou z nejvíce fotografovaných soch v parku.

,