Kim Peek: muž, který nepotřeboval kurz rychločtení
Inspirací pro snímek Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli se stal autista Kim Peek. Jeho IQ dosahovalo jen 87 bodů, zato však měl geniální paměť, dokázal si uchovat až devětadevadesát procent obsahu přečtených knih. A že jich nebylo málo. Protože uměl číst každým okem jinou stranu, trvalo mu přečtení dvoustrany jednu dvě minuty. Za svůj život tak spořádal 11 tisíc knih.
Uměl přiřadit den v týdnu ke každému datu stovky let nazpátek, znal nazpaměť telefonní seznamy a všemožná fakta z oblasti sportu, historie, zeměpisu, hudby i literatury.
Platil za to ale velkou daň. Scházela mu sociální a emociální inteligence a nedokázal se vypořádat se všedními věcmi, neuměl se například sám obléknout. Téměř na každém kroku jej musel doprovázet otec.
Kdyby se právě s Peekem jednoho dne roku 1986 nesetkal spisovatel Barry Morrow, svůj oscarový scénář k filmu Rain Man by nejspíš nikdy nenapsal. A za hodně mu vděčí i Dustin Hoffman. Svou roli dokázal ztvárnit tak autenticky jistě i proto, že několik týdnů od Peeka odpozorovával jeho chování. Film se stal hitem, získal čtyři Oscary a Peek strávil dalších 21 let svého života objížděním akcí, kde lidem předváděl své schopnosti. Zemřel loni v prosinci ve věku 58 let na selhání srdce.
Překvapující na celém příběhu je, že zatímco snímek přitáhl pozornost veřejnosti k onemocnění autismem, Peek jím podle některých názorů netrpěl. Jeho problém se podle studie z roku 2008 jmenoval syndrom FG. Mimo jiné se zjistilo, že jeho mozku chyběla část propojující obě hemisféry.
Jean-Dominique Bauby: uvězněný ve vlastním těle
Byl šéfredaktorem francouzského časopisu Elle a užíval si života se všemi výhodami, které přináší. Měl rád ženy, víno, cestování. Vše se změnilo v roce 1995, když Jean-Dominique Bauby utrpěl masivní mozkovou příhodu. Bylo mu 43 let.
Z bezvědomí se probudil až po dvaceti dnech a zjistil, že je doslova uvězněn ve vlastním těle (odborně se tomu říká syndrom uzamčení). Nemohl hýbat končetinami ani ústy, jediné, co dokázal ovládat, bylo jeho levé víčko. Přesto se rozhodl napsat knihu. Vlastní životní příběh, v němž popisuje, jaké to je přijít o všechno a být uzavřený ve vlastním těle jako ve skafandru, z něhož sice vidí ven, ale nemůže se v něm ani pohnout.
Byl to těžký a zdlouhavý proces. Celou knihu tvořil tak, že mu jeho terapeutka Claude Mendibilová četla stále znovu a znovu abecedu a on mrkl u písmene, které měla zapsat. Navzdory obtížím knihu dopsal. Vyšla v roce 1997 pod názvem Skafandr a motýl a okamžitě se stala bestsellerem. Její autor se však z výsledků svého ohromného úsilí netěšil dlouho. Zemřel na pneumonii pouhé dva dny po jejím francouzském vydání.
V roce 2007 inspirovalo dílo režiséra Juliana Schnabela, který podle něj natočil stejnojmenný a kritiky oceňovaný film s Mathieu Amalricem a Emmanuelle Seignerovou v hlavních rolích. Pro autentičnost snímku se některé scény natáčely v téže nemocnici, kde se Bauby léčil.
Chuck Wepner: Stallone mu vděčí za Rockyho
Potloukal se na ulici, živil se prodejem alkoholu a po nocích boxoval. Svému stylu, který si osvojil v barových a pouličních bitkách, říkal Válka gangů. Jednoho dne ale dostal Chuck Wepner životní šanci: vstoupit do ringu s mistrem světa a boxerskou legendou Muhammadem Alim.
Novináři ho samozřejmě označili za jasného outsidera a ztroskotance, který s hvězdou nevydrží ani jedno kolo. On ale nedal na řeči a usilovně cvičil, aby ze sebe v zápase dostal všechno. Čtyřiadvacátého března 1975 zazněl gong a diváci nevěřili svým očím. Ubíhalo jedno kolo za druhým a Chuck se stále držel na nohou. A nejen to. V devátém kole udeřil šampiona do hrudníku a srazil ho k zemi. Muhammad se okamžitě zvedl, ale obecenstvo šílelo nadšením.
Jasný outsider Chuck Wepner vydržel s mistrem téměř všech patnáct kol. Před koncem posledního kola se rozhodčí rozhodli kvůli zraněnému Chuckovi zápas ukončit.
Souboj Davida s Goliášem sledoval doma v televizi i neznámý herec bez koruny Sylvester Stallone. Příběh odepsaného boxera z ulice, který se hrdinně postavil šampiónovi, ho oslovil tak, že mu stačily pouhé tři dny k napsání scénáře. Film Rocky sklidil ovace a ze Stallona se stejně jako z Wepnera stala hvězda. Kdoví v jaké temné uličce by skončil sám Stallone, kdyby se tehdy na televizi nedíval.
Mehran Nasseri: život na letišti
Psal se rok 1988 a Iránec Mehran Karimi Nasseri, jemuž dala OSN status uprchlíka, se snažil dostat do Velké Británie. Dokonce tam i doletěl, jenže při kontrole zjistili, že mu ukradli doklady. Proto putoval zpátky na pařížské letiště Charlese de Gaullea.
Tam to ale nebylo lepší. Kvůli byrokratickým nesrovnalostem nemohl dostat doklady a rozhodl se zůstat na letišti. Žil se svými věcmi mezi letištními lavičkami dlouhých osmnáct let až do roku 2006, kdy ho kvůli zdravotním problémům odvezli do nemocnice. Letiště přitom mohl opustit mnohem dříve, on ale raději ve svém mikrosvětě zůstal a trávil dny čtením, studiem ekonomie a vyprávěním svého příběhu všem, kteří byli ochotni naslouchat. Dnes bydlí v sociální ubytovně v Paříži.
Jeho životní zkušenost se stala inspirací hned pro dva filmy, francouzský Spadli z nebe a druhý, který je u nás známější, Terminál s Tomem Hanksem a Catherine Zeta-Jonesovou v hlavních rolích.
Hlavní hrdina Terminálu emigrant Viktor se své předloze podobá v mnohém, i on zůstane zavřený na letišti bez dokladů a postupem času se seznamuje s letištním personálem. Ve filmu ovšem nechybí vtipné scény a románek s krásnou letuškou, o němž si mohl Mehran Nasseri nechat jen zdát.
Jako ve filmu: každý den je pro ni poprvéNaopak jako odkoukaný z filmu je bohužel osud Britky Michelle Philpotsové. Jenže zatímco ve snímku Padesátkrát a stále poprvé je příběh hrdinky trpící anterográdní amnézií, která si nepamatuje nic déle než jeden den, zabalen do komediálních záplatek, v reálném životě takové postižení nijak legrační není. Michelle Philpotsová o tom ví své. Po dvou autonehodách se stále probouzí s vědomím, že je rok 1994. Stejně jako hlavní hrdinka filmu je i ona každé ráno zmatená. Její muž ji musí 365 dní v roce přesvědčovat, že je opravdu jejím manželem. Ukazuje jí rodinná alba a vzkazy, které si sama psala, ona si ale na nic nevzpomíná. Za vše mohou poranění hlavy, kvůli kterým její mozek nedokáže ukládat nové vzpomínky. Michelle se musela vzdát práce v advokátní kanceláři, protože kopírovala jeden dokument stále dokola, momentálně pracuje jako dobrovolnice v charitativní organizaci. |
