V tajze by se hodila mačeta i puška, říká Čech, který obletěl zeměkouli

aktualizováno 
Cílem jeho mise nebylo jen obletět jako první český pilot planetu. Též při ní zaznamenával české stopy ve světě. Aby podpořil národní sebevědomí. Letecká rizika výpravy nahlíží Roman Kramařík s pokorou a realisticky. Přiznává však, že ho zaskočila rozlehlost pouště a nebezpečí tajgy a tundry.

Zdůrazňujete, že vaše letecká mise nebyla riskantním, hazardérským podnikem. Ale přesto, která část vzdušné cesty byla nejstresovější? Let přes Atlantik?
Kupodivu ne. Že nejnáročnější budou lety přes vodu, a nebyl to jen Atlantik, ale též Pacifik, Středozemní, Arabské, Jihočínské, Filipínské a Ochotské moře, jsem očekával. Psychicky i procedurálně jsem se na ně i na případné nouzové přistání do vody připravoval. Měl jsem vše nadrilované. Připravený jsem však nebyl na poušť.

Fotogalerie

Zaskočila vás její rozlehlost?
Rozlehlost a nehostinnost. Ve své přípravě jsem ji úplně ignoroval. Bylo to poučení a je to můj vzkaz případným následovatelům. Nad poušť jsem se dostal hned druhý letový den, letěl jsem nad ní prakticky přes celý Arabský poloostrov. Teprve tam jsem pochopil, proč se v tolika knížkách pilota a mého oblíbeného autora Antoina de Saint-Exupéryho objevuje právě motiv pouště. Nic z celé mé mise nebylo tak skličující. Kam oko dohlédne, vidíte shora jen poušť a nad ní zvířený prach. Letadlo je od něj dodnes špinavé.

Přistání do vody jste nacvičoval. Jak?
V bazénu jsem trénoval, jak se otevírá člun, jak se obrací a jak se do něj leze. Přistání na vodu je s malým letadlem docela velký náraz a může se stát, že si například zlomíte ruku. Takže jsem si chtěl nacvičit, jak se do člunu nastupuje jen s pomocí jedné ruky…

To zní jako přepečlivá příprava.
Kdo je připraven, ten není překvapen. Chtěl jsem být přichystaný na úplně všechny eventuality. I když se riziko takového nouzového přistání nesmí zveličovat. V případě dobře udržovaného letadla je i u jednomotorových strojů tak malé, že to není žádný hazard. Neváhal bych letět znova.

Mise v číslech

Během obletu Země zdolal Roman Kramařík 36 863 kilometrů, ve vzduchu byl zhruba 136 hodin, nejdelší let trval 10 hodin a šest minut. Cestu rozdělil na 30 úseků. Letěl průměrnou rychlostí 270 km/h, nejvyšší činila 398 km/h. Nejdelší přelet trval 3 313 kilometrů, z Kanady na Azory. Nechal za sebou uhlíkovou stopu 21 tun CO2. („Musím vysadit asi 20 listnatých stromů,“ dodává.)

Osobní věci v letadle měly hmotnost 10 kilogramů, vybavení pro přežití 30. Kdyby ztroskotal na poušti, vystačila by mu voda na sedm dní, v moři by s odsolovacím zařízením mohl zůstat i déle než měsíc.

Utekl vám i nějaký jiný náročný moment mise, kromě pouště?
Po poušti byla největší výzvou tundra a tajga. Ruský Dálný východ je obrovský, krásný, ale pro případ nouzového přistání hodně nehostinný. Při jeho přeletu jsem si uvědomil, že například v Kanadě je pro přelet podobných území podmínkou, že musíte mít na palubě střelnou zbraň. Jenže já původně přes Rusko vůbec letět neměl, takže tohle nebylo součástí příprav.

Něco na odrážení zvěře vám tedy v letadle scházelo?
Mačetu jsem nechal doma. Firma, která vás na takového lety vybavuje, mi ji sice poslala, ale já si řekl: Potřebuji snížit hmotnost – a na co bych ji potřeboval? Nyní už to vím. V tundře i tajze by se byla bývala hodila nejen ona, ale i střelná zbraň. Záchrana tam může trvat i týdny.

Počkejte, ona existuje firma, která se specializuje na vybavení pro oblety Země?
Jedna anglická společnost vám veškeré potřebné vybavení zapůjčí. Jejími zákazníky jsou nejčastěji piloti, kteří převážejí malá letadla mezi Evropou a Amerikou. Kupovat si nové věci na jeden oblet zeměkoule nebo přelet Atlantiku by nebylo moc ekonomické.

Silné české ozvuky v Americe: sokolovny fungují pořád

Samotný oblet byl stěžejní částí vašeho projektu. Tím druhým však bylo hledání stop, které ve světě zanechali Češi. Jak se obě myšlenky protnuly?
Nápad bublal nějakou dobu, objevil se vlastně, když mi moje babička dala knížku o obchodní cestě Jana Antonína Bati kolem světa. Jenže já jsem poměrně konzervativní člověk a asi by mi dost dlouho trvalo se rozmyslet, asi bych chtěl nasbírat zkušenosti, možná i získat vhodnější letadlo… Ale jak se přiblížil rok 2018, začalo mi být jasné, že musím letět právě teď.

Stoletým výročím republiky dostala vaše cesta i širší, historizující rámec.
Víte, z leteckého pohledu není oblet zeměkoule nijak revoluční. Dokázaly to i osmnáctileté děti, dokázali to piloti na mnohem horších letadlech, s mnohem horším navigačním vybavením. S letadlem a organizačním zázemím, které jsem měl k dispozici, to nebylo až tak složité. Cítil jsem, že bych měl ke splnění nepříliš ekologického snu, při kterém jsem nakonec spálil 20 tun paliva, přidat něco navíc. A to „navíc“ na mě najednou vypadlo z kalendáře.

Mějte elán a vizi

Vzkazy Česku a Slovensku ze světa

„Baťova organizace by se nikdy nestala prvním opravdu globálním moderním podnikem, nebýt důvtipu a vynalézavosti lidí v Československu. Čechům i Slovákům přeji, ať si dobře a dlouho pamatují to dobré a poučí se z toho zlého, čím si tyto národy za posledních 100 let prošly. A ať do těch příštích 100 let vykročí po Baťovsku: s elánem a vizí.“

John Nash, vnuk Jana Antonína Bati, New Hampshire, USA

Co tedy bylo cílem oné nadstavby vaší cesty?
Bylo zjevné, že když je to první československý oblet zeměkoule, měl bych ho spojit s připomenutím a pozdvižením národní hrdosti a sebevědomí. Přijde mi, že my Češi máme zvyk zapomínat, bagatelizovat, v čem jsme dobří, a vynášet na světlo svoje maloměšťáctví a kdejaké jiné negativní vlastnosti, které však mají jiné národy také.

Na cestě jste tedy objevoval otisky, které ve světě zanechali Češi. Které mezi ně patřily?
Určitě ty baťovské. Nesou s sebou energii, progresivní průmyslovou povahu první republiky, kdy jsme opravdu dobývali svět! Čechoslováci vymysleli globalizaci ještě dávno předtím, než to slovo existovalo. I když dlužno podotknout, že jako odpověď na extrémně vysoká cla, která tehdy prakticky zabíjela export, takže pro Baťu byl jediný způsob, jak venku prodávat boty, je tam vyrábět.

Jedním ze setkání, která vaši misi provázela, bylo s vnukem Jana Antonína Bati Johnem Nashem v Bostonu.
Ano a bylo trochu hektické. Musel jsem ho tam stihnout načas, protože o den později odlétal s chotí na Slovensko. Povedlo se. A bylo to fascinující, hlavně když jsme procházeli jeho archiv. Je svědectvím o tom, jak vehementně Jan Antonín Baťa bojoval už dávno před Mnichovem proti tomu, abychom se vzdávali. A jak vedl i po něm kampaň, že bychom měli bojovat. Mimochodem, nejspíš si tím vysloužil nenávist tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Ten proti Baťovi značně intrikoval. Jan Antonín Baťa, který se nacismu a okupaci osobně postavil a riskoval přitom mnohem víc než sám Edvard Beneš, se tak poněkud absurdně a nejspíš i Benešovým přičiněním dostal za války na černou listinu spojenců.

SOUTĚŽ: Vyhrajte let s Romanem Kramaříkem

Od vzniku samostatného Československa uběhlo sto let. Výročí věnujeme sérii pěti vědomostních kvízů, kde si můžete nejen ověřit, co znáte, ale také soutěžit o vyhlídkový let k Řípu. Letadlo bude pilotovat právě Roman Kramařík. Ve hře jsou i další ceny.

Jednou z bašt československé emigrace bylo v Americe Chicago. Zastavil jste se i tam?
Samozřejmě. Na počátku minulého století byla česká otázka v Chicagu obrovské téma. Právě tam získal T. G. Masaryk díky krajanům nejsilnější podporu v kampani za samostatné Československo. Stavěly se sokolovny, fungovaly krajanské spolky. Já se tam mimo jiné setkal s Jean Hruby, která Sokol vede dnes. Připomněla mi, že všichni legionáři byli sokolové a že právě díky nim vznikla samostatná republika. Byl jsem příjemně překvapený, trochu jsem se obával, že krajanské spolky najdu v rukou nostalgických důchodců. Ale ony žijí mladými lidmi a lidmi ve středním věku, kteří to přebrali.

Mimochodem, sokolovny fungují dodnes?
Ano, jsou po celých Spojených státech, jen už do nich nechodí houfně krajané, ale jiní imigranti či rodilí Američané. Už to není tak, že by Češi drželi pospolu a komunita byla tak silná jako v raných dobách. Česká emigrace se v Americe postupně rozpustila.

Zažil jste tam i nějaká spontánní setkání „z ulice“?
Ano a byly to nádherné náhodné momenty. V Seattlu mi manažer Boeingova letiště odpustil poplatek, a když jsem mu říkal, že letím hledat české stopy v Americe, říká: „Vidíte, můj táta byl Čech!“ Česky nemluvil, ale ta jiskřička v oku tam byla. A namluvil mi vzkaz pro Čechy. Když jsem ze Seattlu přiletěl do Cedar Rapids v Iowě, kde je česká vesnice, československé muzeum, a ptal se po Češích letištního maršála, zamyslel se a říká: „Počkejte, moje babička, ta, co pekla kolatche, ta byla Češka!“ Ve městě jsem potkal například dva mladé Američany, kteří se dali dohromady na československém plese, měli české kořeny, zajímali se o ně a byli na ně hrdí.

Překvapení z Izraele: dobrovolný socialismus funguje

O české imigraci v Americe se leccos ví. Našel jste však českou stopu v Asii?
V Asii krajanů moc není. Na Blízkém východě jsem však prožil fantastické dva dny v izraelském kibucu Masaryk. Žijí tam potomci Čechů a Litevců. Většina krajanů tam odešla ještě před válkou a jejich potomci už česky nemluví. Přesto jsem tam potkal Alberta Avrahama, původem ze Slovenska, který mluví rodnou řečí stále dobře. I jeho vzkaz Čechům jsem si nahrál. Zažil toho mnoho, proto jsem se nedivil, když nám popřál hlavně mezinárodní solidaritu a humanitu.

Bojujte proti šovinismu za solidaritu a humanitu

Vzkazy Česku a Slovensku ze světa

„Oběma zemím přeji, aby byly tolerantní k sobě navzájem i k jiným zemím. Aby zůstaly demokratické a humanistické a aby aktivně bojovaly za mezinárodní solidaritu, proti separatismu, šovinismu a jiným zlům. Aby se lidé v nich nevraždili a žili šťastně jako jednotlivci i jako komunita.“

Avri Fischer (Albert Avraham), Izrael

Návštěva egalitářského, kolektivistického prostředí musela být s ohledem na naši minulost trochu paradoxní, ne?
Právě proto jsem tam jel s obrovskými předsudky. Zjistil jsem však, že když se socialismus dělá dobrovolně, tak jako v kibucech, může fungovat. Šokovalo mě, jak dobře. Jak ti lidé dokázali zkultivovat krajinu kolem sebe, vyrvat přírodě močály, co vše pěstují, jak jsou průmyslově vyspělí, vyráběli televize, obalovou techniku, provozují školu pro široké okolí. Členům kibucu to vše sice nepřináší osobní zisk, ale přidanou hodnotou je vysoká kvalita jejich života. Překvapilo mě, v jaké pohodě ti lidé žijí. A i tam jsem nakonec našel českou stopu z nedávné minulosti.

Jakou?
V knize hostů jsem našel vzkaz od Václava Havla, který kibuc navštívil v devadesátých letech. I on jím byl zřejmě příjemně překvapen. Napsal, že začínali z ničeho a mají víc než my doma.

V Asii jste navštívil například Indii, Thajsko, Japonsko, jaká setkání přinesly tyto země?
V Indii to bylo setkání s dalajlámou. To bylo zcela soukromé, mimo ambasádu. Ta však mou návštěvu jinak velmi efektivně využila k propagaci českého průmyslu. Přišel jsem si tam velmi užitečně. V Thajsku zase chtěl mé návštěvy pro propagaci České republiky využít místní zástupce CzechTrade. Jemu jsem ale musel dát košem. Z Thajska jsem totiž odlétal trochu narychlo, abych využil dobrého počasí mezi dvěma tajfuny dále v Jihovýchodní Asii.

Pak následovalo Rusko. Do jeho vzdušného prostoru jste vstupoval v nevšední datum, je to tak?
Vstupoval jsem do něj přesně 21. srpna. Musím říci, že to byl emočně nesmírně silný okamžik. Jako silný jsem ho samozřejmě prožíval jen já. Řídícímu letového provozu na druhé straně rádia to zjevně bylo úplně jedno.

Dal jste symboliku onoho data najevo?
Řídícímu ne, ale když jsem přistál v Magadanu, udělal jsem si u menšího sroceného davu místních úředníků a pracovníků letiště poněkud drze malou anketu. Ptal jsem se, jestli někdo ví, co se stalo onoho dne v roce 1968. Nevěděl to nikdo.

Jaké byly reakce, když jste jim to prozradil?
Žádné. V jejich historii to není tak zásadní událost. Navíc jsem jim to neříkal s tím, že bych od nich čekal omluvu nebo reflexi. Přece jen, je to už padesát let. Trpká výčitka vůči dnešním Rusům by byla stejně užitečná, jako když si dva rozvedení manželé vyčítají něco, co bylo před třiceti lety. Na rok 1968 jsem však v Rusku narazil ještě jednou.

V jaké souvislosti?
Bývalá letuška Káťa, která se nabídla, že mne sveze z letiště do města, mi cestou říkala, že byla v Praze s manželem a měli prý pocit, že Češi nemají Rusy rádi. Ptala se proč. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že jejich dědové a otcové vzali těm našim naději. A národy přeci milují ty, kteří nadějí dávají, a nenávidí ty, kteří ji berou. Myslím, že to pochopila.

Stoprocentní koncentrace: na rozjímání bylo tak půl hodiny

Přeji vám svobodu a demokracii

Vzkazy Česku a Slovensku ze světa

„Čechům a Slovákům přeji, ať mohou příštích sto let prožít ve svobodě a podle demokratických ideálů Tyršových, Fügnerových i Masarykových. Ať můžete žít svobodný život v demokratické zemi. NAZDAR a ať žije Sokol!“

Jean Hruby, prezidentka American Sokol /World sokol, Chicago, USA

Jaká strana vaší mise pro vás byla důležitější, ona letecká, nebo cestovatelsko-poznávací?
Ta letecká, protože tvořila většinu mého času, představovala většinu presu, obnášela důležitá rozhodnutí. Hledání českých stop bylo třešnička na dortu. Na kterou jsem bohužel neměl tolik prostoru, kolik bych si přál.

Byla to též bezpečnější součást mise?
Ono opravdu ani to létání nebylo nebezpečné. Spíš logistika, jestli stihnu Baťova vnuka, zda stihnu povolení, která se v Asii a Rusku vydávají na omezenou dobu, jestli mi nebude chybět nějaký náhradní díl…

Dramatické momenty jste však zažil. Musel jste si například sám opravit pochroumanou vrtuli, četl jsem, že skrze telefonickou konzultaci s výrobcem. Chápu, že se dá po telefonu opravit wi-fi spojení, ale vrtule?
To je úplně stejné. Přesnější je však říci, že jsem od výrobce potřeboval primárně potvrdit, že rozsah poškození je pořád dostatečně malý na to, aby byla oprava přípustná. Samotný postup opravy je poměrně podrobně popsaný v manuálu od vrtule.

I tak to zní trochu nebezpečně…
Samozřejmě to není tak, že si člověk otevře manuál a pustí se do toho… Jenže já přece jen létám od čtrnácti let. A v aeroklubu přičichnete i k takovéto práci. Navíc i mezi licencovanými mechaniky opravdu věřím jen hrstce lidí. A když se vydáváte nad moře, musíte si být technikou dokonale jistí. A to v daleké cizině můžete, jenom když si práci uděláte sami.

Češi? Precizní technici

Příběhy historických osobností, které potkat nemohl, chce shrnout v knize. „Českou stopu do světa otiskla spousta krajanů. Například misionáři. První mapu Pekingu nakreslil český jezuita Karel Slavíček. Další jezuita Šimon Boruhradský mimo jiné navrhl protipovodňovou ochranu Mexico City,“ líčí. Právě vzdělanost a tvořivost by podle něj měly být důvodem a pilířem naší národní hrdosti. „Jsme precizní technici, to je naší charakteristikou, to nám bylo a je vlastní. Proto jsme průmyslovou exportní zemí, do níž míří investoři,“ říká Roman Kramařík.

Létal jste nad mořem, nad pouští. Leckoho by napadlo, že to mohlo být prostorem pro odstup, pro nevšední úvahy, pobídkou k rozjímání, k nadhledu. Přišlo něco takového?
Kdybych byl cestující, nabízelo by se to. Určitě bych rozjímal. Jenže já byl pilot, vše záleželo na mně, o všem jsem musel rozhodnout já, nikdo to za mě neudělal. V okamžiku, kdy jsem se usadil do letadla a zavřel jsem dveře, jsem se tak stal součástí stroje. Jediné moje myšlenky byly na to, jak stroj běží a jak se odvíjí let. Stále jsem kontroloval počasí, upravoval režim motoru, optimalizoval letovou hladinu a přepočítával nouzové plány. Za těch sto třicet šest hodin, které jsem dohromady naletěl, jsem se kochal možná dvě hodiny.

Kromě toho jste musel stíhat setkání, měl řadu prezentací, debat, cestu jste dokumentoval texty i fotkami. Takže to nebyla tak úplně dovolená, že?
Dovolená to určitě nebyla. Po návratu jsem se cítil tak, že bych nějakou potřeboval.

Roman Kramařík

Narodil se v roce 1975. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde již během studia pracoval jako stážista u Mezinárodní obchodní komory v Paříži, v bance UBS v Ženevě a Hongkongu a v advokacii. Po fakultě působil v advokátních kancelářích v Praze a v Londýně. Nyní je partnerem advokátní kanceláře JŠK. Krátce byl náměstkem ministra dopravy. V mládí propadl létání, kterému se věnuje dodnes. Nejraději létá na kluzáku, o kterém říká že je to ideální sport, když si nemůžete vybrat mezi maratonem a šachy.

Často připomínáte, že mise nebyla vysoce riskantním projektem. Vaše rodina to tak brala také?
Byli s tím všichni obeznámeni, ale pravdou je, že můj statistický pohled nikdo z rodiny nesdílel a všichni se báli.

Byl jste s nimi v kontaktu?
Ano, měl jsem i satelitní telefon, na těch dlouhých letech jsem je občas vytočil z kabiny.

Poslyšte, to se vlastně může, telefonovat za letu?
Může. Tedy… já se vlastně nikoho ptát nemusel.

Na jednom videu jsem viděl, že jste měl v kabině plyšáka, to je talisman?
Ano! Jmenuje se Trosečník, naše děti ho našly na Elbě na jedné opuštěné pláži. Od té doby je rodinným talismanem a musel letět se mnou.



Nejčtenější

Kruté metody poprav: ušlapání slonem a řezání zaživa

Lyngchi bylo jedním z nejnehumánnějších způsobů poprav, které historie přinesla.

Trest smrti je z principu definitivní záležitost. V leckterých společnostech se však nezdál dostatečně uspokojivý....

Agentka Fifi: kráska sváděla britské agenty, aby je prověřila

Byla krásná a provokativní. Marie Christine Chilverová byla pro roli svůdné...

V Británii je vyškolili, naučili šifrovat a slídit. Po technické stránce byli špioni vybaveni na výtečnou, až při...



VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...

Miluji kuře na paprice od mamky a pět knedlíků, říká MOgirl Lenka

Touhy, sny, plány mám, ale žiji současným dnem, říká MOgirl Lenka.

Podle vlastního soudu je neústupná, sebevědomá, energická. A nezastírá, že též tvrdohlavá a sarkastická. „Jsem taková,...

Extrémní gastronomie: syrový mořský červ připomíná neklidný penis

Na pohled je to podivný tvor, způsob jeho konzumace bývá ještě bizarnější,...

Při procházce jihokorejským tržištěm je nepřehlédnete. Kádě s jejich bledě růžovými tělíčky přitahují pozornost. Na...

Další z rubriky

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

S bagrem couvám líp než s fabií, říká žena, co řídí obří nakladače

„Je to práce, kterou musíte mít rád,“ říká.

Gigantickými kleštěmi manipuluje s těžkými kládami, patnáctimetrovým nástavcem na kolovém nakladači shazuje převisy...

Jsem jako bulteriér, říká životní vícebojař na vozíčku

Tomáš Helísek žije naplno.

Děti se ho často ptají, zda může pít pivo, když jezdí na vozíku. Zvládá však i podstatnější věci, žije život jako jiní....



Najdete na iDNES.cz