Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Romero byl otcem zombií. Jeho Noc oživlých mrtvol však byla o revoluci

aktualizováno 
Uvedl do moderního filmu zombie a vytvořil celý nový žánr. Jeho nemrtví však neděsili exotikou. Hrůzu naháněli tím, že mohli být vašimi sousedy, kolegy, přáteli. Díla Georga Romera nesla ostatně poselství o reálných rysech americké společnosti, o cynismu, egoismu, odcizení. Romero zemřel 16. července v 77 letech.

Nemrtví jsou pro mě jen nástrojem pro společenskou a politickou kritiku, říkal hollywoodský režisér a scénárista George A. Romero. | foto: koláž iDNES.cz

Vrávoravě, ztuhle a klopýtavě se ploužící postavy, zjizvené, s nepřítomnýma očima, vypadanými vlasy, potrhaným oblečením. Měly být mrtvé, ale nejsou. Existují. Bezcílně, bezúčelně, automaticky. Nepřemýšlejí, nemají vůli. A potřebují lidské maso. Zombie byly vlajkovou lodí dvou trilogií režiséra George Romera, byly jejich pečetním znakem. Čněly z nich, tím, jak byly absurdní, i tím, že byly ve své době opravdu děsivé.

Romero sám však používal nemrtvé jen proto, aby s jejich pomocí vysílal satirická poselství o stavu Ameriky a předával politickou kritiku. Ostatně, skutečnými nepřáteli lidí v jeho filmech nejsou ani tak zombie, jako lidé sami, jejich iracionalita, neschopnost se domluvit, sobectví.

Tu pásku jsem si půjčoval já a Scorsese

Fotogalerie

George Romero se narodil v roce 1940 v newyorském Bronxu v rodině s imigrantskými kořeny, otec byl z Kuby, matka měla litevské předky. Filmu propadl už jako chlapec, jako magnet jej přitahoval hlavně fantazijní muzikál Hoffmannovy povídky.

Jeho kopii si půjčoval v obchodu na Manhattanu, aby si ji mohl doma pustit, pronajímal si promítačku. Posedlost oním filmem s ním přitom sdílel ještě jeden návštěvník manhattanské půjčovny. „Měli jen jednu kopii. Kdykoli nebyla v obchodu, věděl jsem, kdo ji má. A když si pro ni přišel ten druhý, věděl taky, kdo ji má. Tím hochem byl Martin Scorsese,“ vzpomínal, jak se o poklad dělil s pozdějším slavným režisérem.

O filmy se pokoušel jako teenager, ve čtrnácti jej dokonce zatkla policie, to když při filmování dílka nazvaného Muž z meteoru shodil ze střechy zapálenou figurínu. V roce 1960 vystudoval umění a design na škole Carnegie Mellon a založil společnost Image Ten Prods. Natočil několik kousků pro televizi.

A pak přišly zombie. Skrze snímek Noc oživlých mrtvol v roce 1968 zatřásly kinematografií, film se stal kasovním trhákem a zakladatelem samostatného žánru.

Všední nemrtví

Nic z toho Romero a jeho kolegové z Image Ten Prods samozřejmě neplánovali. Přišlo jim, že natočit onen film bude nejlevnější cestou, jak udělat film, a pomůže jim rozjet filmařskou kariéru. Rozhodně neměli v úmyslu odstartovat svébytný hororový formát.

Nízkorozpočtové pozadí snímku však rozhodně neznamená, že by nesl cejch tvůrčí ledabylosti. Jeho autoři promyšleně smíchali prvky z filmů, jako byl Frankenstein či Dracula z roku 1931 nebo Sliz z roku 1958, ale též světelné efekty z Othella Orsona Wellse z roku 1952. Volně se inspirovali novelou Richarda Mathesona Já, legenda. A se zombiemi naložil Romero inovativně, nepoužil je tak, jak je filmy znaly například z díla Putovala jsem se zombií z roku 1943.

Nechal jsem je, ať hrají zombie podle svého

Mezi svými. Georg Romero při natáčení Dne mrtvých

Stojíte před čtyřiceti lidmi, kteří vyšli z maskérny jako zombie a teď se na vás dívají, aby věděli, jak se jako nemrtví hýbat. A v tom je ten problém. „Uděláte nejmenší pohyb rukou – a všichni udělají tentýž,“ vysvětloval Romero, jak dirigoval svůj zombie kompars. „Pokud jim budete něco ukazovat, pak začnou najednou všichni dělat přesně totéž.“

Proto se rozhodl nechat vše na představivosti svých nemrtvých. „Jediná cesta, na kterou jsem přišel, aby dělal každý to své, byla nechat je, ať si dělají, co chtějí,“ líčí a dodává, že komparsu vydal jen jeden „povel“: „Požádal jsem je, ať dělají, cokoli si myslí, že by dělaly zombie, kdyby nedávno vstaly z mrtvých a měly ztuhlé údy.“

Klasické filmové zombie se totiž nehnuly z Haiti, kde mají domovskou adresu v kultu voodoo. Romera napadlo domestikovat je v Americe. „Vše, co jsem udělal, bylo, že jsem je přesadil z exotiky a udělal z nich sousedy. Říkal jsem si, že není nic děsivějšího než sousedé,“ objasňoval, když se ohlížel zpět. Bylo to však odlehčené vysvětlení, ve skutečnosti chtěl do snímku, jakkoli byl plný teatrálních příšer, vtělit i hlubší, sociální, politickou linku. Zombie podle něj nesly revoluční konotace.

„Vyrostli jsme v šedesátých letech a... byli jsme naštvaní, že revoluce šedesátek nezafungovala. Mír a láska nakonec nic nevyřešily, sra*ky vypadaly nakonec ještě hůř,“ líčí pocity sebe a svých kolegů. „Tak jsem si řekl: co by bylo fakt působivé, co by otřáslo společností, co by bylo revoluční tak, aby to lidi nemohli ignorovat?“

A našel odpověď: „Mrtví, kteří přestanou být mrtví. Jo, a ještě jedna věc navíc: budou milovat požírat živé lidi.“

Mnozí dnes vidí transport zombií z Karibiku do Spojených států v kontextu. Upozorňují na to, že oživlé mrtvoly nesly v domovském Haiti politický přesah: výhružná předpověď o mrtvých, kteří jednou vstanou z hrobů, měla děsit utlačovatele, jako například Američany při jejich okupaci Haiti v letech 1915 až 1934. A dovozují, že Romero onu hrozbu, byť jen intuitivně, ne úmyslně, přenesl do samotné Ameriky.

Černoch se ubránil nemrtvým, zabili ho živí bílí

Noc oživlých mrtvol se však zapsala do diváckých myslí ještě jedním aspektem. Hlavní, kladnou roli v ní ztvárnil černošský učitel a herec Duane Jones, ač úloha svými charakteristikami nepředurčovala k tomu, aby ji ztvárnil výlučně Afro-Američan. A to v oné době stále ještě nebylo běžné.

Romero poznamenával, že si v době natáčení nebyl rasového aspektu vědomý a hercovo angažmá nebral jako vyjádření antirasismu, že jej najal prostě proto, že byl nejlepší. Jones však společenský rozměr svého účinkování chápal. A Romero v něm získal zdatného sekundanta. Sekundanta, kvůli němuž se dokonce měnil scénář.

Uprostřed hysterie a handrkování se byl Ben hlasem rozumu a rozhodnosti.

Uprostřed hysterie a handrkování se byl Ben hlasem rozumu a rozhodnosti.

Původně tak měl být jeho Ben nevzdělaným chlapíkem, který mluvil jako by nevychodil základní školu. Jones, s bakalářským titulem z hudby, malování a psaní, ovládající několik jazyků, který studoval v Norsku a Paříži a končil magisterské studium komunikace, roli odmítl akceptovat tak, jak byla napsaná. Jeho Ben sice zůstal ošlehaným tvrďákem, zdola společnosti, ale nekulturnost byla postavě odpuštěna. Jeho slovník se zjemnil.

Podobně nesl Jonesův rukopis i samotný závěr. Když tvůrci filmu zvažovali, že nechají jeho postavu, která si mezi skupinou živých v opuštěném domě obléhaným nemrtvými udrží nejjasnější úsudek a rozhodnost, přežít, navrhl jiný závěr. „Přesvědčil jsem George, že černošská komunita mě uvidí potom, čím jsem prošel, raději mrtvého,“ popisoval Jones. „Hrdinové v amerických filmech nikdy neumírají. Tohle bude rána – a spolu s šokem, že je hrdinská postava černá, to bude dvojitá rána.“

Byla jí i proto, že závěr filmu, kdy Boba zastřelí buranská četa šerifových mužů, upomínal na lynčování a nahánění Afro-Američanů. Benova postava byla výrazná, sváděla ke všemožným sociologicko-politicko-psychologickým úvahám: Dokázal si snad na rozdíl od ostatních v domě uchovat chladnou hlavu a poradit si se situací lépe proto, že byl jako černoch uvyklý životu v každodenním strachu?

Záměr vydat filmem stanovisko k americkému rasismu však Romero, který jinak protkával všechny své zombie filmy sociální a politickou kritikou, odmítal. Podle něj byla Noc oživlých mrtvol předně o neschopnosti komunikovat, o nepochopení situace. O lidech, kteří čelí hrůzným okolnostem, a přesto se hádají o hloupostech, než aby se výzvě postavili.

„Nemám žádné skřítky, kteří by mě děsili. Strach mi nahání život,“ říkal George...

„Nemám žádné skřítky, kteří by mě děsili. Strach mi nahání život,“ říkal George Romero. A do svých filmů to otiskoval, jakkoli v nich byly potácející se oživlé mrtvoly.

Romerovy horory neděsily jako například Vymítač ďábla. Jejich sociální...

Romerovy horory neděsily jako například Vymítač ďábla. Jejich sociální poselství však bylo výhružnější.

„Je to o lidech, kteří jsou uvězněni v situaci, kdy se svět kolem mění. Změna, která se tam odehrávala, byla velká – a oni se pořád hádají o tom, zda jít nahoru, nebo dolů, blabla. To je všechno, co v něm vidím,“ říkal Romero.

Přesto nezastíral, že společnost „rasové“ konotace filmu vnímala. „Natáčeli jsme v roce 1967, a zrovna v té době byla spousta zlosti, rasové nepokoje,“ říkal. A aby nebylo příležitostí pro politické vnímání filmu málo, šel do kin právě v době, kdy zabil rasistický fanatik Martina Luthera Kinga.

Zamýšleli-li si tvůrci z Image Ten Prods vydělat filmem jmění, záměr klopýtl. Pravda, do filmu nedali moc, ale prakticky nic z něj totiž nedostali. Kvůli nedopatření šel totiž do distribuce pod jiným jménem, tvůrci na něj tak ztratili práva – a nedostali se proto ani k zhruba 30 milionům dolarů, který měl vynést.

Zombie jako kritické zrcadlo

Romero poté natočí několik propadáků – a kvůli obživě produkuje televizní dokumenty. K zombiím se však vrátí, na Noc oživlých mrtvol naváže filmem Úsvit mrtvých. I ten potvrzuje režisérova pozdější slova, že vždy používal „zombie jako postavy pro satiru nebo politickou kritiku“.

Proto hraje ve filmu tak podstatnou roli obchodní dům. „Je to jakýsi instinkt. Paměť na to, co kdysi dělali. Tohle bylo významné místo v jejich životech,“ vysvětluje ve filmu jedna z lidských postav zaujetí, které chovají nemrtví pro obchodní centrum.

Pojmout film jako kritiku konzumerismu prý Romera napadlo, když uviděl obchodní dům Monroeville Mall u Pittsburghu. „Řekl jsem si: Huh, to je chrám konzumu. A to je můj námět.“ Úsvit mrtvých, v němž zombie dělají to, co dělaly nejraději jako živí lidé, tedy potloukají se v obchodním centru, přišel na 1,5 milionu dolarů, vynesl jich rovných pětapadesát. Trilogii završil v roce 1985 film Den mrtvých, v němž nad zombiemi ční otázka zneužívání vládní moci a kritika militarizmu studené války. Jsou nebezpečnější nemrtví, nebo samotní lidé? ptá se.

Posedlí kupováním zboží. Zombie dělaly v Úsvitu mrtvých to, co měly nejraději...

Posedlí kupováním zboží. Zombie dělaly v Úsvitu mrtvých to, co měly nejraději jako lidé: nakupovaly.

Od nemrtvých si ještě předtím odskočil například k filmu Martin, kde zombie vystřídala postava upíra. Do klasického filmového vampýra, noblesního aristokrata, má však daleko. Martin je mentálně nemocným mladíkem, který je jen posedlý myšlenkou, že je upírem. A jeho upírské akty postrádají noblesní teatrálnost: své oběti musí nejprve uspat, poté jim podřízne zápěstí břitvou – a nakonec musí, je přece v reálném světě, po svém rituálu, který si dostal do hlavy, uklidit. Ani reálie nejsou nijak romanticky rozhárané, děj se odehrává na pozadí neindustrializovaného města v Pensylvánii.

Poté se však Romero vydává znovu mezi nemrtvé. Jeho druhou trilogii tvoří Země mrtvých, Deník mrtvých a Přežití mrtvých. V úvodním snímku přitom opět rozeznáváme odkazy na realitu. Na svém území mimo opevněné město, jemuž vládne cynický magnát Kaufman, nemrtví pořád vykonávají to, co kdysi, i když to již nikdo nepotřebuje: monotónně sekají trávu, obsluhují čerpací stanici. Sám Romero ukazoval prstem na Pittsburgh a dělníky propuštěné z továren. A na to, že i Pittsburgh měl své Kaufmany.

Dnes bych už o zombiích netočil

Kromě toho Romero natočil například Opičí experiment, Creepshow podle scénáře Stephena Kinga, podílel se na remaku svého Úsvitu mrtvých. Točil seriály, vydal se do světa počítačových her.

Z boomu zombie filmů přílišnou radost neměl. Přišly mu jako mýdlové opery, v nichž jen občas defilují nemrtví. Bez poselství, bez kritiky, bez zprávy o stavu společnosti. A bez toho si zombie filmy představit nedokázel.

„Úsvit mrtvých jsem bral jako kus dortu vrženého to tváře konzumentům. Jenže lidé říkali, že to je film, který v sobě v pozadí nese protikonzumeristické poselství. Já to vidím obráceně, ono poselství má navrch,“ říkal. A skepticky dodával, že aby natočil film se zombiemi dnes, musel by ono poselství schovat, nebo by muselo být takové, jaké dnes společnost akceptuje. „Nemůžete vyrazit do světa s myšlenkou tak, jako jsem to udělal tehdy já. Dnes byste nesehnali peníze.“ Proto se k nemrtvým neplánoval vracet.

Měl je však rád. V konfliktu mezi Kaufmanem, hájícím vlastní zisk, přepych a soukromý majetek, a nemrtvými vidíte, komu stranil. Ztvárnit zombie s takovou sympatií dokázal jen on. Říkal ostatně: „Nemůžete se na ně tak docela zlobit, nemají žádné skryté agendy a cíle, jsou, čím jsou. Mám k nim sympatie.“

Zemřel 16. června 2017 po krátkém souboji s rakovinou.

Autoři: ,




Nejčtenější

Nakonec hájil v konfliktu americké zájmy plukovník Silas Casey, muž se...
Kanadě a USA hrozila válka. Kvůli zabitému vepři

Na počátku byl zastřelený pašík, na konci konflikt, v němž proti sobě stálo britské námořnictvo a americká artilerie. Ne, kanadsko-americké vztahy nebyly vždy...  celý článek

Jeho karty s mnoha přesně zachycenými tělesnými mírami, fotografií a jménem...
Bertillonáž: podívejte se na výukové listy někdejší policejní metody

Jeho karty s mnoha přesně zachycenými tělesnými mírami, fotografií a jménem zločince dostaly název mluvící portréty. A opravdu, o kriminálníkovi toho...  celý článek

Tak samozřejmě, polévání slečen v bikinách šampaňským je přesně to, o čem muži...
Ostrov bude plný sexu, drog a alkoholu, láká na svou dovolenou agentura

Neomezený sex, dvě dívky denně, vstřícný postoj k drogám, alkoholu a jídla, co hrdlo ráčí. Čarokrásné pláže, party na jachtě. Ony čtyři dny na soukromém...  celý článek

Další z rubriky

Ladislav Dvořák připravuje rakev na kremaci
VIDEO: Pálení těla a mletí popela. Navštívili jsme zákulisí krematoria

Když přijde topič motolského krematoria Ladislav Dvořák ráno do práce, podívá se na seznam. V něm vidí časy a u každého přiřazené jméno. Jde o jakýsi jízdní...  celý článek

Jeho karty s mnoha přesně zachycenými tělesnými mírami, fotografií a jménem...
Bertillonáž: podívejte se na výukové listy někdejší policejní metody

Jeho karty s mnoha přesně zachycenými tělesnými mírami, fotografií a jménem zločince dostaly název mluvící portréty. A opravdu, o kriminálníkovi toho...  celý článek

Vrah John Deering na snímku z 31. října 1938, kdy byl popraven ve věznici Sugar...
Říkali mu, že roste pro šibenici. Nechal se popravit v přímém přenosu

Doznal se ke všemu, i k tomu, k čemu nemusel. Chtěl zemřít. Před popravou pojedl bažanta a prohlásil: „Pojďme na to.“ Klid však John Deering jen předstíral....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.