Kdyby se Reagan dožil dneška, asi by se bavil, jak jeho mýtus narůstá a bobtná. Když měl teď nedávno sté výročí narození, z televize jsme se třeba dozvěděli, že byl slavným hollywoodským hercem. Američtí republikáni se jím zaklínají, když horují pro snižování daní, demokraté naopak když je chtějí zvyšovat. Samozřejmě se všichni shodnou na tom, že vyhrál studenou válku.
Reagan je mrtev, tak se baví aspoň historici. A také lidé, kteří ho znali.
"Reagan, o němž se mluví dneska, je někdo úplně jiný, než byl živý prezident Reagan," řekl jeho životopisec Lou Cannon. "Potíž je v tom, že nevznikl jen neškodný mýtus, ale politická pohádka, v jejímž jméně se dělají věci, které v reálném světě už víc než deset let škodí Americe."
Klasickým příkladem je podle něj třeba invaze do Iráku: nejen Cannon, ale i další životopisci se shodují, že do téhle války by Reagan nešel.
Ale pohádka roste dál a Reaganovo jméno berou nadarmo obě strany. Při debatě v rámci hledání předsedy Republikánské strany museli uchazeči odpovídat na otázku, která zněla: Kdo je váš největší politický vzor kromě Ronalda Reagana?
Když jel nedávno prezident Obama na dovolenou na Havaj, dalo si jeho tiskové oddělení záležet, aby se Američané dozvěděli, že si tam chce přečíst knihu Prezident Reagan: Životní role.
Je potřeba říct, že Reagan byl zcela jasně jeden z největších moderních prezidentů Ameriky. Ale dosáhl toho jinak, než se to dnes vykládá.
Překrucování a mytologizace
Když Reagan v roce 1981 nastoupil do Bílého domu, byla Amerika v těžké recesi, měla dvojcifernou inflaci, fronty u benzinek se táhly celé kilometry. K tomu po Vietnamu a fiasku v Íránu, kde fundamentalisté okupovali americkou ambasádu, ztratila sebevědomí. Zdálo se, že ustupuje ze slávy, její vliv upadá, zatímco SSSR je stále mocnější, agresivnější a pevnější v kramflecích.
Když Reagan ve funkci v lednu 1989 končil, byla Amerika opět bohatá a sebevědomá, východní Evropa se už začínala rozkládat a na konci toho roku padla železná opona.
Herec Ronald Reagan na debatě o herecké stávce v roce 1946. V roce 1981 rozprášil stávku leteckých dispečerů tak, že 11 345 z asi 13 tisíc, kteří neuposlechli jeho příkazu vrátit se do práce, doživotně zakázal výkon jejich povolání
Podívejme se teď na to první, ekonomiku, i když se to zdá nezáživné. Ale tam je nejlépe vidět, jak se Reaganovo prezidentství překrucuje a mytologizuje.
Reaganem se teď rádi ohánějí republikáni, kteří by chtěli na kost ořezat výdaje státu a snížit co nejvíce daně. Přesně to opravdu Reagan dělal a prosazoval. Schází jen malý doplněk. Jak kdy.
Když přišel do Bílého domu, byl z něj finančně konzervativní republikán do morku kostí. Svého času zavedl možná největší snížení daní v americké historii, když je nejbohatším Američanům ořezal ze 70 procent na 28 procent.
Jenže neměl problém vydat se také v protisměru. Jeho přítel a bývalý republikánský senátor Alan Simpson připomněl, že Reagan zvedl daně celkem jedenáctkrát. Uznávaný americký historik Douglas Brinkley, který připravoval k tisku Reaganovy prezidentské deníkové zápisky, dodává: "Nikdy se nebál zvýšit daně. Věděl, že jsou chvíle, kdy je to nezbytné. Ale my tady teď máme falešnou mytologii, že Reagan přišel a jako konzervativec seškrtal federální rozpočet a dramaticky snížil daně. Takhle to nebylo. To je falešný pohled."
Ale legenda už žije. Přitom Reagan nejenže zvýšil daně kvůli financování zdravotního pojištění, ale dokonce zvýšil daň z benzinu, což by si dneska nedovolil ani nejlevicovější a nejzelenější demokrat, a zavedl nejvyšší firemní daň v historii.
Podobně, ačkoliv horlil za co nejmenší vládu, úplně v klidu tu svou rozšířil a vytvořil další ministerstvo. Když republikáni prohráli ve volbách v roce 1982, úplně klidně uložil osekávání státních výdajů hluboko do skříně – což mu ovšem nebránilo v tom, aby dále z plna hrdla nepokračoval v oslavování politiky nemilosrdných škrtů. Dnes ho však republikáni oslavují jako člověka, který se nemilosrdně oháněl řeznickou sekyrou a osekával rozpočet tak, aby stát nebyl zadlužený.
A tím jsme u deficitu. Reagan dokázal svůdně pohovořit o krásách vyrovnaného rozpočtu, ale sám zvýšil deficit ze 700 miliard na tři biliony. Někteří ekonomové dokonce říkají, že nese nepřímou vinu za nynější astronomický státní dluh Ameriky tím, že ze zadlužení udělal něco naprosto přirozeného. Slavný je jeho vtip, že "státní dluh je tak veliký, že se už o sebe může postarat sám", jímž odpověděl na otázku, co hodlá s deficitem podniknout. Odborníci tvrdí, že tuhle lehkomyslně nekonzervativní linii konzervativního prezidenta, totiž že deficit nevadí, přejali oba prezidenti Bushové, kteří nafoukli balon amerického deficitu naplno a přitom se kryli Reaganem jako svým alibi.
Proč byl tedy tak dobrý
Reagan uspěl v politice z úplně jiných důvodů. Byl zásadový, ale nebyl dogmatik, jakého by v něm dneska rádi měli republikáni, zvláště ti vzešlí z Tea Party. Jenže on naopak dobře chápal, že hlavní je zařídit, aby věci fungovaly.
Nešlo mu v principu o to, aby byla role státu co nejmenší, ale o to, aby byla co nejefektivnější. To znamená ideální poměr peněz a výkonu.
Neměl taky ideologický problém dohodnout se s demokraty, když to bylo užitečné. Když vládnul, byl to muž kompromisu, když to bylo nutné, aby se došlo k dohodě, bez níž by se věc zablokovala.
A co ten SSSR?
Teď k Reaganovi coby strůjci porážky "říše zla", jak svého času slavně označil SSSR.
Ronald Reagan a Michail Gorbačov. Našli společnou řeč
Nejdřív to zřejmě byla jen novinářská zkratka, teď je z toho skoro teze a historická pravda: Reagan jasnozřivě uzbrojil SSSR, který nemohl konkurovat a hospodářsky se hroutil, takže musel přistoupit k reformám, které ho položily úplně. Tím se Reagan stal vítězem ve studené válce.
Média vždy personifikují a rády hledají vítěze. Ale tak jednoduché to asi není. Reaganův ministr obrany Caspar Weinberger prohlásil, že na uzbrojení SSSR nikdo ani nepomyslel. Ani největší vizionář si neuměl představit, že SSSR rozpustí impérium a nechá vazaly dezertovat za svobodou. To, že sovětská ekonomika je na tom špatně, se vědělo odjakživa, ale právě proto nikdo nevěřil, že už mele z posledního. A tak větší role připadá Gorbačovovi, který ostatně nejednal s Reaganem o odzbrojování kvůli tomu, aby ušetřil, ale aby se snížilo nebezpečí jaderného zničení.
Reagan má jinou zásluhu. Přišel s novým a vzrušujícím pohledem na SSSR a komunismus: tehdy se mělo za to, že rudá Moskva a studená válka jsou takřka věčné. Že vedle Západu je tady Východ a že se to tak musí jednoduše brát. On se vzepřel a řekl, že se musí pracovat na tom, aby říše zla přestala existovat.
Ale nezačal zbrojit proto, že by zjistil, že SSSR je příliš slabý a lze ho tedy uzbrojit. Naopak začal zbrojit proto, že se mu SSSR zdál příliš silný a on chtěl jeho náskok vyrovnat.
Reagan odhalil zlo, ale současně s ním chtěl pragmaticky vyjít. To je věc, která nesedí k roli tvrďáka, jenž se postaví zlu a odmítá kompromis, jak ho dnes vidí republikáni. Naopak, při uvolňování ve druhé půlce 80. let měl Reagan opět svou pragmatickou hlavu jako v ekonomice: jednal s Gorbačovem i přesto, že mnozí republikáni byli proti, protože to považovali za výraz slabosti.
Výsledek znáte.
Přišel krátce před Rambem
Reagan nebyl ani geniální vítěz studené války, ani statista, který se octl na správném místě ve správnou dobu. Sehrál však velkou roli tím, že měl principy, za nimiž stál, a hlavně vrátil Americe její velikost, hrdost a sílu. Dorazil sice po Rockym a krátce před Johnem Rambem, ale dá se říct, že byl součástí stejné vlny. Amerika byla oslabená a znejistělá, on ji ujistil, že se nemá za co stydět a opět smí být sebevědomá. Vrátil jí také optimismus a víru ve vlastní velikost.
Tím ji připravil k rozhodujícímu měření sil.
