Je to jedním slovem horor. Jeho dějištěm je Austrálie a jeho hlavní postavou jihoamerická ropucha obrovská (Rhinella marinus), jeden z nejvíce proklínaných invazních druhů na světě. Právě u tohoto „monstra“ je třeba se zastavit. A nejprve musíme vysvětlit, jak se zvíře z Jižní Ameriky dostalo až do Austrálie. Pomohli mu lidé.
Nebezpečný jedlík chráněný jedem
Tato ropucha, která může dorůst třiceti centimetrů a vážit dva kilogramy, totiž proslula nepřekonatelným apetitem. Žere prakticky cokoliv, co dokáže dohonit. Nevybírá si mezi živou nebo mrtvou kořistí, je ochotna sníst cizí trus, rozkládající se mršinu, sezobnout hmyz nebo neopatrného hada, ještěrku, hlodavce, ptáka či veverku. Její univerzální žravosti si všimli kolonisté jižní a střední Ameriky a rozhodli se jí využít při ochraně plantáží cukrové třtiny.
Ropucha se tak krátce po svém objevení podívala do světa. Vypuštěna byla na Martiniku, Barbadosu a Jamajce, aby zatočila se škůdcem třtiny broukem Dermolepida albohirtum. Tento úkol splnila na výbornou v nečekaně krátkém čase a jako příjemný bonus v okolí plantáží a lidských sídel vyhubila i krysy a potkany. Její popularita strmě narůstala, aby byla cíleně vysazena i v dalších koloniích. Od roku 1840 zvládla obsadit všechny ostrovy Karibiku, lidé ji zavezli na Floridu, dnes je doma v Texasu i Kalifornii, vyrazila na Filipíny, Havaj, Fidži i ostrovy tehdejšího japonského císařství. A 102 kusů zamířilo také do Austrálie. V průběhu padesáti let se její areál rozšířil napříč celým tropickým a subtropickým pásmem, „univerzální“ ropuše se dařilo všude.
Poměrně pozdě si kolonisté položili otázku, co vlastně bude ropucha obrovská žrát, až vysbírá všechny brouky - škůdce. Rozšíření této žáby se vymklo kontrole, na nových územích jasně dominovala nad všemi jinými druhy. V australské Kimberley dnes na sto metrů říčního nábřeží připadá tisíc až dva tisíce dospělců. Jejich celkový počet se v Austrálii odhaduje na 200 milionů, hranice jejich rozšíření se každým rokem posune o 40 kilometrů.
Tohle není rosnička. Ropucha obrovská může vážit až dvě kila.
Ropuchy obrovské se velmi rychle zbaví všech svých konkurentů z řad obojživelníků - jednoduše je sežerou. Postupně zlikvidují všechno, co se do nich vejde a včas neuteče. Samy se bát predátorů nemusí. Jsou totiž vybaveny neviditelnou ochranou v podobě série rafinovaných kožních jedů. Kdo by si na nich či na jejich pulcích chtěl pochutnat, otráví se. V zemích, kam byly zavlečeny, proto nemají přirozené nepřátele, kteří by je dokázali potlačit.
Raději si je přiotrávíme sami
V australské oblasti Kimberley se pokoušejí o protiútok, tedy spíše o obranu vlastních predátorů. „Když dorazí ropuchy na nové teritorium, během pár měsíců tam 95 procent původních predátorů vyhyne,“ říká profesor Rick Shine z Univerzity v Sydney. Varani obrovští, ještěři tilikvi a sladkovodní krokodýli jednoduše neodolají pokušení ochutnat pro ně neznámou žábu. Jenže první setkání s invazním druhem je pro ně často posledním. Otráví se.
Proto začali zdejší biologové usilovat o to, aby domácím predátorům setkání s ropuchou obrovskou zprostředkovali nepřímo. Tamní masokombinát v Harvey, který se specializuje na výrobu návnad a nástrah, se proto pustil do výroby podivných buřtů. Hlavní surovinou pro jejich výrobu jsou sesbírané a rozemleté ropuchy obrovské. Strojová malovýroba umožňuje produkci zhruba třiceti kilogramů této pochoutky denně. Nejde o kulinářskou specialitu, ropuší buřty jsou téměř stejně jedovaté jako sama žába. A právě s tím zdejší biologové počítají.
Hodlají totiž návnady rozmísťovat napříč krajem, aby se měla většina zvířat schopných pozřít jedovatou ropuchu obrovskou možnost předem přiotrávit sama. V zásadě se pak může naplnit dvojí scénář, doufají biologové. Savci a plazi se přiotrávení se vyvarují přímé konzumace toxičtějších živých žab, nebo si naopak vůči složkám jedu vytvoří částečnou imunitu.
„Čím více otrávených buřtů dokážeme vyrobit, tím spíše bude náš projekt otravou vyvolané averze vůči žábám účinnější,“ říká Corrin Everittová, vedoucí projektu. „Úspěšnost se pohybuje mezi 50 až 70 procenty. Například většina kunovců, kteří ochutnají návnadu, se příště už k ropuše ani nepřiblíží.“
Australští biologové proto považují kladení otrávených nástrah za jeden ze současných pilířů ochrany místních druhů. „Není to něco, co bychom chtěli dělat celý život nebo co by nás nějak zvlášť těšilo. Ale je to neuvěřitelně efektivní způsob, jak ochránit naše zvířata před invazí,“ říká Shine.
