Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Je lepší se bát, říká Čech, který vystupoval v Cirque du Soleil

aktualizováno 
Čtyři roky působil ve slavném „Slunečním cirku“ a vzpomíná na to jako na práci snů. Přiznává však, že riziko bylo všudypřítomné. „Například z houpačky jsem měl respekt pokaždé. Nebylo jediné vystoupení, při kterém bych se nebál,“ říká David Vyoral ke svému působení v Cirque du Soleil, jehož ansámbl tento týden poznamenala smrt akrobata.

Čtyři pohádkové roky, tak vzpomíná na své působení v Cirque du Soleil David Vyoral. | foto: Facebook Davida Vyorala

Cirque du Soleil je obří soustrojí a vy jste ho navíc opustil před pěti lety. Zasáhla vás zpráva o smrti Yanna Arnauda?
Samozřejmě. Cirque du Soleil je možná gigant, ale pořád je to hodně malý a provázaný svět. Všichni se tam známe. Yanna Arnauda jsem sice neznal osobně, ale párkrát jsem ho viděl vystupovat. Znám se dobře s artisty, co s ním pracovali. Proto bych se k situaci nerad vyjadřoval. Yann byl velký profik a já bych nechtěl polemizoval v médiích, co se vlastně stalo a jak.

Onen konkrétní trik, který předváděl, ale znáte…
Ano. A nepočítal bych ho mezi ty nejnáročnější. Pro Yanna ten trik nebyl nový, dělal ho denně. Ale že jste profík nebo že daný trik ovládáte, nijak nesnižuje možné riziko.

Fotogalerie

Jak se umělci v Cirque du Soleil vlastně k takovým neštěstím staví? Převažuje reakce „Děsně se divím, že to takhle dopadlo“, nebo naopak „Vždyť to čekáme před každým vystoupením“?
Ani jedno. Všichni vědí, co dělají. Vědí, že to riziko tam je. Stát se to může. A když se to stane, je to smutné. Ale s tím do toho jdete. Neskáčete proto, abyste spadli, ale letěli. V zázemí se nikdy nevznáší otázka „kdy zase někdo spadne“. V takové atmosféře by to nefungovalo. Všichni jsou zkušení a zvládají to. V průběhu představení vidíte artisty dělat krkolomné kousky, ale když zmizí za oponou, do svého dalšího čísla v klidu hrají karty nebo vrhcáby. Když byla olympiáda, koukali jsme na televizi.

Žongléři jsou vyšší třída, klaun to má nejtěžší

Upřímně řečeno, jste pro mě trochu záhada. Deset let jste byl v české gymnastické reprezentaci. Sólista. A pak najednou kariéra v cirkuse, jako jeden z mnoha. Proč?
Je to možná překvapující, ale cirkusy jako Soleil jsou místem, kde končí spousta profesionálních sportovců. Já už byl docela starý. Možná tak rok dva bych ještě vydržel, ale co potom? Inspirace za mnou přišla vlastně už v roce 2003, na mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Anaheimu. Pozvali nás tehdy na představení Cirque du Soleil v Las Vegas. Přiznávám, já do té doby nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Ale poté, co jsem jejich vystoupení uviděl, mi to už bylo naprosto jasné: Ano, tohle chci jednou dělat.

Jak se člověk dostane do tak prestižní společnosti, jakou Cirque du Soleil je?
Mají své vlastní skauty, kteří pravidelně obráží velké turnaje a mistrovství světa. Po očku sledují, jestli někoho šikovného nenajdou. Dělají i otevřené castingy. Nebo se jim můžete sami přihlásit, což byl i můj případ.

Jak to probíhalo?
Natočíte krátké video a pošlete jim ho do Montrealu. Pak to chce mít jen štěstí. Ale myslím tím opravdové štěstí, protože jim přijde takových 1 500 video-přihlášek ročně a vyberou z nich méně než třicet lidí. Já na odpověď čekal skoro dvanáct měsíců. Gymnastů je totiž hodně. Na druhé straně, gymnasté, budoucí artisté, platí za univerzální materiál. Mohou právě tak šplhat po lanech jako skákat po tyčích, létat vzduchem. S jinými cirkusovými profesemi se to těžko porovnává.

David Vyoral

Pochází ze Zlína a prošel si dráhou profesionálního sportovce. Má za sebou šest evropských a pět světových šampionátů, dvacítku závodů světového poháru. Deset let reprezentoval Českou republiku ve sportovní gymnastice. Mezi lety 2009 až 2013 byl zaměstnán jako artista ve světově proslulém Cirque du Soleil. 

Například?
Profesionální žonglér je považován za jinou, vyšší třídu. Zvlášť, když udrží ve vzduchu deset míčků. To by gymnasta nedokázal. Ne že by žonglér nic jiného neuměl, ale jejich sólová vystoupení se všude platí lépe než týmová. Podle mě to má však rozhodně nejtěžší klaun. Po psychické stránce je to profese, při které můžete hrozně snadno vyhořet. Zkuste si někdy rozesmát deset tisíc lidí a neříct přitom jediné slovo.

To, co jste předvedl, bylo natolik výjimečné, že je to oslovilo?
Ne, člověk se jim v první řadě musí hodit do plánu. Rozhoduje přitom nejen to, co umíte, ale třeba jak moc jste velký. Když potřebují do představení někoho malé postavy, dvoumetroví šampioni mají prostě tentokrát smůlu.

Kolos plný nadšení

Co vás po příchodu do Cirque du Soleil nejvíc překvapilo?
Napoprvé to byl prostě šok. Ohromný kolos, spousty lidí. Pro kluka z malého Zlína to byl nápor. Ale strašně to mírnila profesionalita přístupu a hlavně nálada všech lidí uvnitř. Představte si obrovskou halu, ve které pracuje dva tisíce lidí. Šijí kostýmy, vaří, zajišťují administrativu, udržují tréninkové centrum. Každý dělá něco jiného, ale všechny to baví. Jsou vysmátí, každý vás zdraví. Nikdo vás nezná, ale každý vám říká: „Vítejte, jsme rádi, že jste si vybrali možnost pro nás pracovat.“ Tady jdou lidi ráno do fabriky a jsou otrávení, ještě než do ní dojdou.

Vydrželo jim to nadšení?
Vydrželo. To je montrealská mentalita. Bylo to pořád jako v pohádce. A protože jste neustále obklopení pozitivní energií, chcete se i vy sám ukázat v dobrém světle. A proto to funguje. Dostáváte maximum, proto ze sebe chcete taky maximum vydávat.

Aspoň něco trochu negativního byste nenašel?
V gymnastickém světě jsem se bez větších problémů vyznal, ale tady přede mě postavili věci, které jsem se měl učit. Nejhorší byla asi houpačka, ze které se skáče do deseti metrů. Pak salto a doskok. Jen mentálně se vypořádat s tím strachem bylo opravdu hodně náročné. Ale i za to je vlastně musím pochválit, protože na nás šli pomalu a trpělivě. Nejdřív se naučíte houpat, pak skáčete s jištěním. Trvá to dlouho, než si to dáte celé. Pokud nejste sami přesvědčení, nikdo vás na jeviště nežene.

Doputoval jste z pozice šampiona na místo anonymního člena tisícihlavého souboru. Jak jste se srovnal s tím, že nenastupujete za sebe, ale za tým artistických ještěrek v kostýmech?
Zrovna tohle mi vůbec nevadilo. Protože jsme tam takoví byli všichni. Byli tam kluci snad třicetkrát lepší než já, které jsem znal z reprezentací jiných zemí. Ve sportu byla řevnivost, konkurence. Tady s nimi po práci posedíte u piva. Bylo to naprosto jiné než závody, kde se všechno známkuje, počítá, měří. Když se vám něco nepovede v cirkuse? To se prostě stává. Uděláte chybu? Kouč vás za to nezdrtí. Bylo to celé víc divadelní než sportovní. Základem bylo „Vystupuj tak, ať se lidi baví, a užívej si to.“

Co třeba otázka důvěry? Dokázal jste spoléhat na v podstatě cizí a neznámé lidi?
Rychle se vytvoří vazby, protože s těmi lidmi jste v kontaktu osm hodin denně. Jasně, když jsem doskakoval z houpačky na žíněnku velkou asi jako matrace z kanape, nebylo mi zrovna do smíchu. Protože mě do ní museli chytit dva kluci, stejně jak hasiči do plachty. Potřebujete, aby stáli tam, kam z deseti metrů dopadnete. Ale jde to. Postupně, pomalu, se jim naučíte věřit. Při nácviku panuje pohoda. Nikdy jsem tam nenarazil na vynervovaného trenéra. Tam se prakticky nestane, že by někdo zvýšil hlas. To už se všichni otáčí, co se to děje.

Cirque du Soleil

Cirkus má tři různé typy show: Stacionární je v Las Vegas, odehrává se v jednom jediném hotelu. Pak je velký stan Big Top. Ten cestuje, ale pomalu, dva tři měsíce se zdrží v jedné destinaci. Třetím typem je Aréna, která nezůstává na jednom místě déle než dva týdny. Pořád na cestě, pořád v pohybu. Právě v ní vystupoval David Vyoral, kterého jsme mohli vidět ve vystoupení Saltimbuco.

Má možnost artista ovlivnit představení? Nebo se mu jen řekne, kdy a kde má udělat salto?
Režisér přijde s představou, že se bude skákat ze střechy do kontejneru. Dobře. Začne se řešit, jestli se to dá udělat. A když ano, začneme cvičit. Na prvním místě je bezpečnost, pak teprve zábava diváků. Trik může být zajímavý, ale pokud je za čárou, dělat se nebude. Velice se dbá na každý detail, jištění, techniku. Pokud se to někde zasekne, hledají se náhradní varianty. Koncept je však většinou jasně daný, se scénářem se většinou nehýbe.

Máte možnost říct: „Tenhle trik já dělat nebudu?“ Co by to pro vaši kariéru znamenalo?
Tu možnost máte, ale snadné to není. Obvykle se zasedne k řešení, proč vlastně nechcete. Nemáte na to, necítíte se? Může to udělat někdo za vás? Variant je víc. Máte lidi, kteří by do toho triku klidně šli místo vás, ale trenér jim to nedovolí, protože si jimi není úplně jistý. Já si například na skoky nevěřil, ale trenér mi říkal, že na to mám. Měl pravdu. Kdybyste se nedomluvili, mohou vás přeřadit někam jinam nebo se s vámi rozejít. Nátlak na vás nikdo nevyvíjí, ale to, že se na vaše místo hlásí deset jiných, tam všichni dobře vědí.

Co rozhoduje o tom, zda na jeviště nastoupíte, či nikoliv?
Je například připravené představení pro třicet artistů, ale obvykle se jich nabere kolem čtyřiceti. Jako náhradníci, nebo kdyby někdo vypadl. A pak se trénuje a cvičí. Každý má sám možnost ovlivnit to, jestli se dostane to užšího výběru a nastoupí. Někdy však ani to neovlivníte. Já například o jednu pozici soutěžil s jedním Američanem. Dobří jsme byli oba, bez rozdílu. Ale mě by prý víc seděl ten kostým, který pro tu postavu mají. I takové blbiny někdy rozhodují.

Že jste profík, riziko nesnižuje

Které kousky se počítají mezi rizikové?
Mezi rizikové se tam počítá přes 80 procent všech triků. Nerozhoduje výška ani rychlost. Pokud tři lidi dělají živou pyramidu a čtvrtý na ně špatně skočí, můžou se zranit všichni a nemusí být vysoko. Nebezpečné je všechno, tyče i obyčejné švihadlo. Když máte nacvičeno, povede se vám to. Ale pořád to není o nic méně nebezpečné. Riziko je tam pořád. Já měl například z houpačky respekt pokaždé. Nebylo jediné vystoupení, při kterém bych se nebál.

To se můžete bát?
Ano. A je to mnohem lepší, než kdybych se nebál. Kontrolovaný strach napomáhá koncentraci. Samozřejmě, musí to být v jistém vyváženém limitu.

Při vystoupení v Dortmundu jste si zranil nohu. Když to položím jednoduše, byla to vaše chyba?
Asi ano. Nacvičoval jsem tam nový skok, dvojité salto s trojitým obratem. Bylo to nové, možná jsem se na to soustředil až moc. Čtyřikrát se to povedlo, popáté ne. Vyskočil jsem příliš vysoko, trik jsem měl strašně rychle vytočený. A při dopadu jsem se už začínal natáčet do strany. Měl jsem asi setinu vteřiny na to, abych si rozmyslel, co a jak. Dopadnout na zadek, nebo to ustát? Zkusil jsem druhou variantu a odnesla to noha. To se prostě stane.

Co bylo dál?
Všichni si uvědomují, že nebezpečí tam je a že zranění při nácviku je naprosto běžná záležitost. Proto je vždycky připravený lékař, sanitka. Poslali mě do Montrealu, kde mě pak čekala placená péče a kompletní fyzioterapie v lékařském centru. Hodinové rekonvalescence po celý týden. Servis, na který jsem si nemohl stěžovat.

A když jste se vrátil z nemocnice, nebyl strach z houpačky větší?
Už jsem nemohl skákat. Ta noha by další dopady z výšky neustála. Ale byli ke mně fér. Ptali se, jestli bych chtěl ještě pokračovat. Což mě lákalo. Zařadili mě k tyčím, ke šplhu. Vlastně jsem dělal všechno ostatní jako dřív, jen houpačku ne.

Co pro vás znamenalo být součástí Cirque Du Soleil?
Bylo to fantastické, nepředstavitelné. Ale člověk, který to neprožije, to nepochopí ani z poloviny. Byla to práce snů. Dobře se o nás starali, cestovali jsme, k tomu fajn plat. Jasně, náročné tréninky. Poznáváte nové lidi, nové věci. Kolegy si do apartmánu po vystoupení pozve Bruce Willis, fotí se s nimi Penelope Cruz. Je úplně jiné vidět tu show v televizi než naživo. Ale úplně jiné je koukat se na ni ze zázemí. Když jste mladý a chcete si užívat volnost, je to prostě ideální.

Je něco konkrétního, co vám tahle práce přinesla?
Když vyrazíte do světa, nikdy nevíte, na koho narazíte. Já potkal svoji ženu. Pracovala v Montrealu už čtyři roky, ale ne pro cirkus. A chystala se zpátky do Čech. Já už vlastně taky. Seznámil nás společný kamarád a teď už jsou to dva roky, co jsme manželé, a každým dnem čekáme potomka.

Autoři:


Nejčtenější

Chci karavan a zběsilé jízdy po světě, říká MOgirl Dreya

Jsem sarkastická a tvrdohlavá, říká MOgirl Dreya.

Sarkastická, tolerantní a empatická, ale též tvrdohlavá a zbrklá. Tak se vidí MOgirl Dreya.

Poklad! Zlato a stříbro z vraku musel Alex Storm osm měsíců tajit

Alex Storm, hledač pokladů z potopených lodí

Tisíce zlatých a stříbrných mincí vynášeli z oceánského dna dvacet dní. Byl to poklad jako z pohádky. Následujících osm...



VIDEO: Lukáš ze sebe dělá Bílou i Vondráčkovou. Podoba je neskutečná

Lukáš ze sebe umí udělat dokonalou Lucii Bílou. I její pohyby a grimasy má...

Už skoro čtvrt století se živí jako travesti umělec. Téměř denně vystupuje po celém Česku a proměňuje se ve známé...

Stelete si postel? Máte víc sexu i přátel, tvrdí výzkum

Naše ranní ložnicové návyky o nás prozradí víc, než myslíme, tvrdí studie.

Jako by ostrým řezem dělil společnost na dvě opravdu odlišné skupiny. Jako by to nebyl jen pouhý ranní návyk. S tím,...

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

Další z rubriky

Originalita neexistuje, talent patří do cirkusu, říká landartový umělec

Svartisen II. Malba na ledovec, 3x2x2m, biologicky odbouratelná barva s...

Je autorem působivých landartových děl, v nichž je krajina současně předmětem zobrazení, rámem výjevu i galerií....

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Jsem jako bulteriér, říká životní vícebojař na vozíčku

Tomáš Helísek žije naplno.

Děti se ho často ptají, zda může pít pivo, když jezdí na vozíku. Zvládá však i podstatnější věci, žije život jako jiní....

Najdete na iDNES.cz