Naštval jsem vás?
Myslíte tím závodem?
Ano.
Samozřejmě, že jste mne naštval. Každý, kdo je přede mnou, mne naštve.
Moc jsem to nečekal, všichni mě varovali, že jste dobrej.
Je vidět, že to máte naježděné a šlape vám to.
Děkuji za kompliment. Ale mám i jeden pro vás. Víte, že jste ta nejlepší reklama "spořky", když jste se rozhodl závodit?
Moc tomu nevěřím, ale nějaký význam to asi má.
A je pravda, že chcete objet všech 15 závodů Kola pro život?
Pokud budu zdravý, tak pojedu všechny. S výjimkou Drásala, protože máme důležitou oslavu ve Vídni, kdy s námi bude šéf celé Erste Group Andreas Treichel oslavovat šedesátku. To se budu muset omluvit, ale omluvím se rád, protože si zaslouží, abychom mu poděkovali a popřáli.
Proč jste se vůbec rozhodl, že budete závodit, navíc takhle intenzivně?
Protože jednotlivé závody, jejich organizace a atmosféra se mi loni moc líbily. Řekl jsem si, že to udělám sám pro sebe, ale také jako uznání lidem, kteří za Kolem pro život stojí a organizují ho. A konečně i jako uznání všem závodníkům, kteří přijíždějí v tak obrovském množství. Když jsou schopni si najít čas, tak si ho rád najdu také a absolvuji celý seriál.
Víte, že to bude 20 let, co začala Česká spořitelna podporovat horská kola a tím zároveň pomohla jejich boomu v Česku?
Jsem rád, že jsme k tomu trochu přispěli. A že jsme podpořili kola také jako rodinný sport. Byť jsou to obvykle heterogenní týmy, protože jeden z partnerů většinou bývá aktivnější a rychlejší. Ale právě na Kole pro život se mi líbí, že nabízí uplatnění všem generacím a všem výkonnostem. Proto taková sobota na Kole pro život může být hezkou rodinnou záležitostí.
Ale má to i další rozměry…
Víc lidí to přiměje k pravidelnosti a mají i větší motivaci něco dělat. Vím z vlastní zkušenosti, že ti, kteří si řekli, že pojedou i jen jeden závod Kola pro život, začali víc jezdit a věnovat se cyklistice trošku systematičtěji. Někteří zlepšili životosprávu, zhubli. Je to výborné nejen pro utužení rodinných vztahů, ale i pro zdraví a pro zábavu. Horské kolo se stalo v Česku fenoménem. Kolo pro život tomu pomohlo a také se to tam hezky odráží. Klobouk dolů před organizátory i všemi partnery.
Jak jste se dostal ke kolu vy?
Rodiče byli osvícení, hodně brzy mi ho pořídili. Byl to favorit, který jsem bohužel totálně roztřískal při jednom blbém pádu. Kamarádi tehdy jezdili závodně a já si od jednoho koupil legendární galuskový F1. Ale už tehdy jsem zkoušel jezdit i mimo silnici. Přál jsem si, aby existovalo něco, s čím by se dalo šlapat v terénu. Když pak o dvacet let později přišla horská kola, splnil si mi dětský sen. Samozřejmě jsem si jedno hned pořídil.
A terénu jste zůstal věrný dodnes.
Teď už vlastně na silnici jezdím jen na půjčeném kole na začátku sezony. Na Mallorku na prodloužený týden s odborným vedením, abych nasbíral kilometry a rozjezdil nohy.
Sám jste až do loňska na kole nikdy nezávodil?
Na kole ne, ale závodně jsem plaval na devítiletce a docela mi to šlo.
Poslyšte, vy to umíte na kole, dobře plavete, takže na vás ještě čeká triatlon?
To by byl dobrý nápad. Běhám ostatně rád, ale triatlon už asi nedám. Může to být hezké, určitě by mě bavil, ale už se nechci pouštět do nových věcí. To, co teď dělám, mi stačí.
Jaké máte další oblíbené sporty?
Rád lyžuji jak na sjezdovkách, tak na běžkách. A hrozně mě baví vysokohorská turistika. Nejradši mám himálajský treking. Zrovna teď si ho nemůžu už nějakou dobu dovolit, protože zabere čtyři až pět týdnů, ale rád bych se k němu zase časem vrátil.
Kde všude jste trekoval?
Byl jsem už ve všech třech státech, kde se rozkládají Himálaje. Několikrát v Nepálu, Indii, v Pákistánu na Karakoramu u K2. Chodíme na 400–500 kilometrové treky do oblastí, které nejsou turisticky tak navštěvované, protože jsou odlehlé. Ale už jsem prošel i kolem slavných a známých osmitisícovek jako jsou Annapurna, Dhaulágiri, K2 nebo Nanga Parbat. Byl jsem v sedlech většinou do 6 000 metrů nad mořem.
Výš už ne? Neláká vás horolezení?
Ne, to ne. Rozhodně nešplháme na osmitisícovky, láká mě prostě treking po vysokých himálajských sedlech.
Co vás baví víc: hýbat se, nebo závodit?
Obojí. Vždycky si závod užiju jako jízdu, přírodu moc ne, z ní člověk skoro nic nemá. Vždy si ale říkám, že se tam, kde závodím, musím ještě jednou podívat. Během závodu se musí člověk koncentrovat na úplně něco jiného, dávat pozor zvlášť v technických pasáží nebo když je kolem chumel lidí. Užívám si při tom obojí. Jak pohyb, tak to, že můžu závodit, najít si skupinku, kde se předháníme. Vždy si najdu někoho, s kým se můžu hecovat.
Jak jsme si to rozdali na tratiKdyž chcete udělat rozhovor s cyklistou, je ideální se s ním před tím projet a ukázat mu, že nejste úplný žabař. Pavla Kysilku, šéfa "spořky", která je už dlouhá léta hlavním sponzorem největšího seriálu závodů horských kol v Evropě, jsem proto rovnou vyzval na souboj. Utkali jsme se ve stejné kategorii nad 50 let na 50km maratonu v Krkonoších. Kromě toho, že mne před ním všichni varovali, jsem od první chvíle věděl, že to bude těžký soupeř. Nic neponechával náhodě, důkladně se rozcvičoval a na startu byl včas. Vyrazili jsme bok po boku na stejných strojích Specialized Epic S-Works 29. Začal svižně, ale klidně a rozumně. Dlouhé minuty jsme spolu v těsném závěsu mlčky stoupali do nekonečného prudkého kopce. Po několika kilometrech jsem mu v nejprudším stoupání trochu cuknul, ale celý zbytek závodu jsem tušil, že ho nemám daleko za zády. Rozdíl 9 minut v cíli znamená v naší kategorii chviličku: jeden defekt, jednu menší krizi. Klobouk dolů, takhle namakaného generálního ředitele jsem nezažil. Rád jsem s ním ten souboj v cíli zapil radlerem.  Pavel Kysilka, předseda představenstva a generální ředitel České spořitelny po závodě Kola pro život ve Vrchlabí s autorem rozhovoru |
Máte nějaký sportovní závodní cíl?
Chci dojíždět pokud možno do druhé desítky mé kategorie nad 50 let. Na tu první bych musel trénovat každý den, ale na to nemám časově. Realisticky prostě do druhé desítky, což se mi daří tak z 50 procent. A také se mi líbí, když mi to jede líp než loni. Rád se zároveň vracím do míst, která jsem si oblíbil, setkávám se na závodech s kamarády, se známými a samozřejmě poznávám nová místa v Česku i jinde. Takže nemám nějakou konkrétní metu, ale jak říkáme, cesta je tím cílem.
Není tohle všechno dobré i jen kvůli kondici, že se člověk dobře cítí?
Určitě. A když musím několik dní vynechat, tak si řeknu, co se to děje? Hned je to znát i na psychice. A letos jezdím hodně. Paradoxně tak mám právě teď asi nejlepší kondici v životě vůbec.
Jak často trénujete a kolik ujedete kilometrů?
Nejraději tak 50 až 70 kilometrů. Hlavně o víkendech, ve všední den, když se mi podaří teď v létě přijít z práce do sedmi hodin, tak do devíti se dá něco najezdit. A když je škaredě, ráno klidně vstanu dřív a jdu na trenažér.
Kde na kole jezdíte nejraději?
Mám rád jak technický terén, tak šotolinu, rozhodně nevyhledávám asfalt. Líbí se mi, když se to střídá. A vyhledávám kopce, ne roviny. Prostě potřebuji pořádně šlapat a pak si dát chvilku oraz. Miluju české hory, asi nejvíc Šumavu a Vysočinu, kolem Prahy Křivoklátsko a Karlštejnsko. Tam je hezká příroda a nekonečné množství krásných tras. Právě Kolo pro život má úžasné terény, jako třeba Brdy nebo Krkonoše. V cizině se mi pak nejvíc líbí v Dolomitech – Arraba, Corvara… Jsou tam nekompromisní sklony a svahy, to mi vyhovuje.
Jezdíte nejraději sám, v partě nebo s partnerkou?
Mám rád všechny tři alternativy. Vždy, když absolvuji jednu z nich, řeknu si pak, bylo by fajn tu být s někým, nebo naopak sám…
Zmínil jste Vysočinu, kde tam to máte rád?
Nejraději Žďárské vrchy, kde znám každou cestu, každý strom a kámen. A také Boskovice, místo odkud pocházím, to je na rozhraní Drahanské a Českomoravské vysočiny.
Čtenáře bude určitě zajímat, na jakém kole teď jezdíte a závodíte?
Mám celoodpružený Specialized Epic S-Works, který mi vyhovuje tvrdostí i v možnostech nastavení. Má také devětadvacetipalcová kola, hodně jsem se s nimi skamarádil.
Co si na kole sám uděláte?
Základní údržbu, ale nešteluju ho. Dřív jsem si udělal všechno od A do Z včetně poladění přehazovačky, dnes se mi už do toho nechce vrtat. Seřízení nechám raději na mechanikovi.
Poznávají vás lidé na trase?
Občas ano. Samozřejmě nejprve vidí dres "spořky", a pak často zavolají. A většinou je to pozitivní.
Jak vám sport pomáhá v práci?
Nejen pomáhá, tu práci mi vlastně umožňuje. Protože nevymýt si hlavu sportem po práci by byla poukázka buď do blázince, nebo do rakve. To je základní předpoklad. Člověk jednak líp odstartuje den, a když si několikrát týdně propere tělo a hlavu, vyplaví adrenalin, spláchne stres, pak mu to dá novou energii a dobrou náladu. Zároveň nás ve "spořce" jezdí na kole hodně, můžeme se tak vídat i mimo zaměstnání, pokecat si, zazávodit.
Jaký jste šéf?
To se zeptejte mých podřízených.
Rád bych se zeptal vás, zkuste to popsat…
Snažím se být demokratický, abychom k věcem dospívali všichni dohromady. První mezi rovnými, nemít příkazový styl. Nebaví mne to a myslím, že to je i zastaralé a nefunkční. A snažím se být normální. Každý má mít svůj autentický styl. Je dobře, když si člověk na nic nehraje, mluví, jak mu zobák narostl a jak to cítí. To na lidi myslím působí dobře a i mně to přináší lepší pocit, než kdybych měl hrát divadlo.
Není to trochu jak s tím sportem? Čím jste zkušenější, tím to líp jde…
Možná ano. Čím má člověk víc zkušeností se závody, tím je rozumnější, umí zvolit lepší taktiku.
Takže to všechno přispívá k tomu, že se člověk jako šéf mění trochu k lepšímu?
Každý den přináší další a další zkušenosti, jak pozitivní, tak negativní. Ty negativní jsou často cennější než ty pozitivní. Obojí je pak velké bohatství, je to jak ve sportu. Je fajn mít odvahu, experimentovat a zkoušet nové věci. Některé se osvědčí, jiné ne. Zkušenosti člověk nabírá tím, že se pouští do nových věcí. Pro jejich rozšíření musí mít odvahu dělat je jinak a nově.
Jaký je váš cíl v práci? Co ještě chcete dosáhnout?
Nemám nějaký finální cíl. Říci, že chci dosáhnout takového zisku nebo takového počtu klientů, to je pochopitelně bezvadné, na tom se ukazuje, jak jste úspěšný. Ale další cíl je, aby se lidi v týmu, kde s nimi fungujete, cítili dobře, rozuměli smyslu své práce. Protože chodit sem každý den jen pro peníze a jinak nevědět proč, to by byl největší opruz, co bych si uměl představit. Chci, aby lidé věděli, že o ně stojíme. Aby uspěli, ať už u nás, což bych si nejvíc přál, nebo kdekoli jinde. V práci nemůžete mít nějakou finální metu. Chtěl bych, abychom se pořád posunovali dopředu. Každý den byli lepší než včera a každý rok lepší než vloni.
A znovu se to trochu podobá tomu kolu, protože na kole vyjedete z jednoho místa a do něj se také vrátíte. Takže jste tam mohl zůstat, ne? Jde tedy o to, že se na to místo vracíte obohacený tím, co jste viděl, že jste překonal sám sebe, překonal kopec, déšť, užil jste si to a něco užitečného udělal pro sebe a pro druhé. Podobné je to i v práci.
