Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rumunští řidiči ponížení od motorkářky nesnesou

  6:00aktualizováno  6:00
Inteligent v dodávce strhne řízení doprava a tlačí mě ze silnice. Ke kraji horské cesty bez svodidel zbývají centimetry. A pode mnou téměř kolmá skalní stěna. Nicméně, ženská na motorce, to je pro rumunské piráty silnic v Daciích zkrátka výzva. Odolá jen málokterý.

Bára Dvořáková | foto: archiv

Když jsme oznámili svůj záměr jet na dva týdny na motorkách do Rumunska, bylo příbuzenstvo blízko infarktu. Do Rumunska? Vždyť tam je chleba ještě na potravinové lístky! Na motorkách? Vrátíte se bez nich a budete rádi, že vám neukradnou i šaty! A sami dva? Zešíleli jste?

Nic z toho se nestalo, ale k dovolené na chorvatské pláži měla tahle cesta také poměrně daleko.

Motorkáře detaily nezajímají

Vyrážíme ve dvou. Já na Kawasaki ER5 a Honza na BMW 650 Dakar. Dva tankvaky, jeden topcase, jedna rolka, jeden loďák přidělaný gumicuky a v tom věci na dva týdny, stan, spacáky a nářadí, které by s přehledem vybavilo servis menších rozměrů.

Začíná to dobře, po pár kilometrech mi vypadává náhon na tachometr, takže po zbytek cesty se orientuju výhradně podle otáčkoměru (což působí problémy zejména v místech, kde je omezená rychlost). Nicméně jsem poučena, že správný motorkář se takovými detaily nezabývá, tak zmlknu. Jen přemýšlím, jestli budou na tenhle argument slyšet i rumunští policisté.

Do Rumunska se propracováváme přes sever Maďarska. Protože cesta ubíhá bez problémů, získávám nepatřičné sebevědomí a s ironickým úsměškem vzpomínám na všechny, kteří tvrdili, že si v Rumunsku stoprocentně odbudu svou první bouračku. Pche, co mně budete povídat?!

Ještě několik kilometrů za rumunskými hranicemi se kvalita silnic podobá našim cestám... jenže  pak přichází zásadní zlom. Satu Mare je hlučící, špinavé, hektické město s kočičími hlavami, rozkopanými ulicemi, permanentními nevysychajícími loužemi a četnými koňskými povozy. Ironický úsměšek plynule přechází v předsmrtnou křeč.

A pak se samozřejmě stane, co se stát musí. Přijíždíme na benzínu s rozkopaným nájezdem. Najíždím si na nerovnost nesmyslně podélně, bohužel zrovna tam, kde je rozlitý olej, a bohužel aniž bych si toho všimla. Klouže mi kolo. Jako správná hysterka se nemůžu rozhodnout, jestli budu spíš brzdit, nebo přidávat plyn... takže Kawa přirozeně zareaguje jediným možným způsobem. Lehne a mně pod ní zůstane noha.

Než Honza stihne zastavit a přiběhnout na pomoc, nastává srocení domorodců. Všichni vzrušeně diskutují o blbosti řidičky, nikdo se ale neobtěžuje z ní motorku zvednout. Pádem se navíc utrhl úchyt tankvaku. Pamětliva všech hororových historek o Rumunech, kteří ukradnou všechno, co není přibetonované, se tedy válím pod motorkou, ovšem soustředím se na to, abych oběma rukama křečovitě svírala tankvak, kdyby snad někdo...

Za půl hodiny vypadá situace už méně dramaticky. Po inventuře je jasné, že jsem rozbila blinkry, urazila spojkovou páčku a odřela padáky (chválabohu za ně). Co šlo, je slepeno kobercovou páskou, co ne, je ignorováno. Protože motorkáře detaily nezajímají.

„Radši mrtvej než druhej“

Moje motorkářské sebevědomí se značně umenšilo, takže mě následující hodinu předjíždějí i rumunské autobusy. Když šok poněkud opadne, je jasné, že moje psychika bude podrobována těžkým zkouškám prakticky celou cestu.

Šplháme například s motorkami do velmi strmého kopce, když tu najednou bídný asfalt, jehož dobrodiní jsme si užívali doposud, končí a začíná nefalšovaný štěrk. Dakar nemá nejmenší problém, ale Kawasaki by zřejmě cenu za nejstabilnější stroj nezískala.

 Bára Dvořáková

Odletující kamínky střílejí do helmy, je pětatřicet stupňů, koupeme se ve vlastním potu, řídítka připomínají sbíječku. Povrch cesty v kombinaci s ostrými zatáčkami z kopce znemožňuje jet rychleji a slunce se do černé kůže opírá jako o život. „To snad musí být jen nějakej krátkej úsek, co zrovna opravujou, ne?“

„Krátkej úsek“ měří ke třiceti kilometrům a po jeho ujetí jsem blízka tomu, praštit sebou do příkopu a řvát.

A to mám před sebou několik setkání s praktickou realizací hesla „Radši mrtvej než druhej“, na něž evidentně přísahá hodně rumunských řidičů... zejména těch v Daciích z roku „razdva“, které drží pohromadě na čestné slovo: o to zuřivěji však jejich řidiči troubí a pouštějí se do zatáček, do nichž nevidí.

Mimochodem, nikde na světě jsem také neviděla takovou koncentraci křížů kolem silnic. Na tom není ostatně nic divného. Značky s omezením rychlosti jsou očividně dobré jen k tomu, aby se k nim přivázala koza. Jízda ve vsích se od té mimo ni liší jen frekvencí troubení. Policisty vidíme výhradně zabrané do družného rozhovoru s vesničany, auta je absolutně nezajímají.

A ženská na motorce je samozřejmě výzva. Rumunský řidič by se zřejmě do konce světa smažil v pekle ponížení, kdyby dopustil, aby před ním jela (nebo ho dokonce předjela) ženská.

A tahle filozofie vede k mnoha roztomilým situacím.

Jedu po horské silnici. Z jedné strany skalní stěna, z druhé strany rokle. Silnice bez svodidel. Za mnou čoudí dodávka, očividně má co dělat, aby vůbec vyjela... ale nechat jet před sebou ženskou? Nikdy.

Řidič zašlápne plyn a směle vjede do zatáčky, která se klopí v neuvěřitelném úhlu. Samozřejmě z ní právě vyjíždí auto. Řidič dodávky strhne řízení doprava a tlačí mě ze silnice. Kontakt je to vskutku těsný. Ohýbá mi zrcátko. Když se konečně vyhnou, zůstávám uhranutě stát několik centimetrů od místa, kde cesta plynule přechází v hlubokou rokli.

Řidičův závozník se vyklání z okénka a vesele mi mává. 

Instatní Rumunsko

Co ale nejde Rumunsku upřít, jsou fascinující scenérie, fantastická krajina a příroda. Strmé Karpaty s horskými silnicemi hustě zaplněnými koňskými povozy a pokřikujícími dětmi nenechají v klidu žádného řidiče, ať u sedí za řídítky nebo za volantem. Silničky velmi rozličné kvality se hluboce zařezávají do skal, zatáčky lze klopit do té míry, do níž jste schopni vyhnout se koni či stádu krav stojícím znenadání uprostřed silnice. Horské louky, dřevěné kostely, vesničané v krojích jsou běžnou komponentou jedinečné rumunské mozaiky.

Karpatský vzduch je silně návykový a jsem přesvědčená, že si brzy pojedeme pro další dávku.

Na závěr ještě několik drobných postřehů a zkušeností, které se mohou hodit i dalším návštěvníkům, kteří si jedou vychutnat rumunskou premiéru:

Pokrytí Rumunska jakýmikoli restauracemi není valné, příště s sebou tudíž víc pytlíkových polévek.

Naprostá většina rumunských dopravních prostředků neslyšela o katalyzátorech ani v pohádkách, takže delší jízda v jejich závěsu je rovna pobytu v předsíni plynové komory.

Bonbón je mezinárodní slovo a také prakticky jediné, které znají i rumunské děti.

Některá zvířata na silnici nereagují ani na zuřivé několikaminutové troubení. Prostě jen dál netečně přežvykují.

Němečtí turisté jsou všudypřítomní.

ER5 je zatraceně malá motorka a pro kohokoli s průměrně dlouhýma nohama na delší cestu naprosto nevhodná. Tímto svým kolenům slibuji, že je příště nebudu trápit a pořídím si něco vyššího.

Autoři: pro iDNES.cz,


Nejčtenější

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Všichni jste sériový vrah. Jak bývalý astrolog zesměšnil horoskopy

První horoskopy měly čtvercovou podobu. Tento patřil francouzskému králi Louisi...

Na horoskopy dodnes věří čtvrtina populace západního světa, prim hraje Amerika. Vytrvale jim důvěřuje přes 35 procent...



OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

VIDEO: Žena uřízla manželovi penis. Kvůli nevěře

Žárlivá žena uřízla manželovi penis

Když zjistila, že ji muž podvádí s mnoha ženami, zuřila. A nezvládla se uklidnit. Proto vymyslela plán pomsty. Vykonala...

Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče
Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče

Zavřené školky a letní prázdniny si žádají jediné – vyrazit na nezapomenutelný rodinný výlet, zabavit děti a neunavit rodiče. Jaké jsou naše tipy na výlety po Čechách?

Najdete na iDNES.cz