Jíte ryby? Myslím tím, chutnají vám ty, které si chytíte sama, lépe?
Ryby jím, ale takovou, kterou bych si sama ulovila, jsem ještě nejedla. Všechny ryby, které jsem chytla, jsem pustila. Asi je to trochu ostuda, ale na Vánoce rybu taky kupujeme. Jsem zastáncem chytání metodou chyť a pusť. Nemám problém s tím, když si rybář jednou za čas vezme rybu od vody. Jen já v sobě nemám tu sílu rybu klepnout po hlavě. Prostě je to takový lov bez následků.
Vážně bez následků?
Asi chápu, kam tím míříte. Ano, je zvláštní, když tu rybu píchnete háčkem v podstatě pro své potěšení… ale věřím, že z toho nemá zase až takovou újmu, když jí potom ten háček zase šetrně vyndáte. Zůstane naživu. Je to jiné, než střílet lva na safari. Ten už si potom ani neškrtne. Pochopím, že někoho může brát lov lvů nebo medvědů, ale už nepobírám důvod, proč to dělají a jestli za tím vidí něco víc. To mě absolutně míjí. Mně stačí voda, ryby a hlavně ten klid.
Já z vás vegetariánku dělat nebudu, nebojte.
Ono by se vám to možná i povedlo. Nejsem zrovna masožrout, a kdybych měla vyřadit maso ze svého jídelníčku, netrpěla bych.
Tajmeni jsou bojovníci
Do rybářských kronik jste se zapsala tím, že se vám podařilo v Mongolsku chytit rekordního tajmena sibiřského.
Měřil 145 cm a vážil kolem 35 kilogramů, což byl největší tajmen, který se v roce 2018 v Mongolsku chytil.
Taky jste ho pustila nazpět do vody?
Nepotřebuji, aby mi ryba visela na stěně. Takže jsme udělali pár fotek, dostal pusu na ocas a plaval dál. Ve chvíli, kdy jsem ho pouštěla, jsem si ani neuvědomovala, s jakým králem vody jsem se setkala. Ani na chvíli mě nenapadlo ho nepustit zpět. Až po opadnutí euforie mi došlo, že vlastně mohl být stejně starý jako já.
Jak se na tuto praxi dívají místní, kteří ještě pořád loví ryby ne pro zábavu a sport, ale pro obživu? Chápou to?
Když odhlédneme od toho, že zrovna tajmeni jsou v národním parku kolem řeky Šišchidu chránění a oficiálně si je brát nesmíte? Inu, moc to nechápou. Obživy tam opravdu moc nemají, a když se jim podaří něco chytnout, jsem přesvědčena o tom, že tu rybu sní. Nehledí na to, jestli je chráněná, nebo ne. Ale zrovna kočovní Mongolové nemají takové rybářské vybavení, takže celkem pochybuji, že by se jim podařilo vytáhnout z vody velkou rybu. Spíš se jim podaří chytit lenoka nebo lipana, a těch je tam rozhodně více než tajmenů.
Veronika KolajováNarodila se v roce 1993, je ze Strážnice, civilním povoláním účetní, k rybaření se dostala náhodou, na rybářské výstavě v Praze. „Vařila jsem tam ve stánku kafe. A během přestávky jsem si výstaviště prošla a napadlo mě, že bych si to někdy taky mohla vyzkoušet,“ vzpomíná, „na další výstavě jsem si zašla pro proutek a nástrahy, vyřídila povolenku, a tak to vlastně celé začalo. Máma i táta mě podporují, protože oba jsou rybáři. A jsou rádi, že jsem na chvilku z domu.“ |
Ale víte, jak se asi dívají na někoho, kdo investuje do letenky, pobytu, povolení, lovu nemalé peníze, za které by oni mohli přežít měsíce, a pak nachytané ryby, jejich obživu, pouští zpět do vody...
Ano, když to řeknete takhle, zní to zvláštně. Z jejich pohledu jsou asi sportovní rybáři pěkní podivíni, kteří nevědí, co s penězi. Ale můžeme se na to dívat i tak, že přítomnost zajímavých a často endemitních ryb, které jsou u nich k ulovení, jim vydatně podporuje cestovní ruch. A peníze, které turisté dovážejí, skončí u nich. Díky turistům mají místní lidé práci. Rybářské výpravy a zájezdy generují zaměstnanost, delegátka na letišti, řidič, kuchař, topič, správce kempu. A když jedete do kempu, kde se jezdí i na koních, potřebujete někoho, kdo vám ty koně nachystá a přivede tam, kam je potřeba. Bez těchto a dalších lidí by podobné rybářské zájezdy nemohly fungovat. Takže věřím, že i z ryb, které zahraniční rybáři chytnou a pustí, mohou mít v Mongolsku užitek.
Oni mají peníze, vy zážitek.
Přesně tak.
Je šance, že když tu rekordní rybu chytíte a pustíte zpátky, můžete ji třeba za rok chytit znovu?
Teoreticky se to může stát, ale myslím, že zrovna u toho samého tajmena je to téměř nemožné, neopakovatelné setkání. To není ryba, která by vám dala druhou šanci. Asi je pravděpodobnější, že ho chytí jiný rybář, na jiném úseku té mnohasetkilometrové řeky. Není to jako na malém obecním rybníčku. Čím menší voda, tím se šance na opakované setkání samozřejmě zvyšuje.
Rybaření na jezeře Tonlé Sap
Přemýšlím nad tím, jestli by zážitek s totožnou rybou byl u jiného rybáře porovnatelný.
Zatím se mi ještě nepodařilo chytit jednu a tu stejnou rybu, takže můžu uvažovat čistě teoreticky. Zrovna u tajmena si nemyslím, že by někomu jinému podlehl za výrazně kratší dobu. Má obrovskou sílu, je velmi vytrvalý. Já měla pocit, že mám na prutu rozjetý vlak. Neřekla bych, že tajmen bude pro kohokoliv „easy“. Jsou opravdu velcí bojovníci, zvyklí plavat v silném proudu. Asi nikdy nebude úplně jednoduché dostat je z vody. Nedají se lacino.
Rybu je třeba obelstít
A je podle vás vůbec nějaká ryba, jak říkáte, laciná?
Že byste je jen tak sbíral podběrákem? To asi ne. Každá ryba má svoje, musíte vědět, jak na ni. Dalo by se říci, že každý druh ryby musíte umět přesvědčit, zaujmout. Například jiným stylem vedení nástrahy. A samozřejmě nefunguje pravidlo, že když jednou chytnete štiku na rychle vedenou nástrahu, chytnete ji tak vždy. Chce to zkoušet, střídat nástrahy, měnit vedení. Já jsem si v poslední době třeba oblíbila lov parem, protože parmu nelovíte. Tu prostě musíte obelstít.
Obelstít?
Ano, obelstít. Je totiž hodně rybářů, čím dál více vláčkařů. Vláčení je rybářská metoda založená na tom, že aktivně vedete nástrahu ve vodě. A myslím, že se všechny ryby díky tomu dost rychle naučí, co nežrat a na co si dát pozor. A čím je ryba starší, tím je zkušenější a fikanější, podobně jako u lidí. Proto se musejí nástrahy zkoušet a obměňovat. Když se však naučíte, jak nástrahu vést a ve kterém místě ta či ona ryba v řece stojí, dá se nakonec obelstít. Někdy.
To je vcelku dost věcí, které musíte vzít v potaz.
Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Já mám to štěstí, že nějaké triky můžu odkoukat od starších kolegů, špičkových rybářů. Myslím, že mám obrovskou výhodu v tom, že se mám kde přiučit. Naučit se pracovat s prutem i s nástrahou však už musím sama, musím zkoušet. Ona žádná ryba není vyloženě blbá, aby žrala všechno, co jí tam hodíte.
Máte nějaký osobní recept, postup, jak na ryby?
Musíte věřit tomu, co děláte. Když k vodě nastoupíte s tím, že vám to nepůjde, většinou nic nechytíte.
Zbrojíte dopředu na konkrétní druh?
Samozřejmě. Když chci chytit například bolena, připravím si povrchové nástrahy. Když tu již zmiňovanou parmu, nachystám si nástrahy, se kterými se dostanu na dno a můžu ho s nimi například proťukávat. Většinou se držím už předem ověřených věcí, příliš nezkouším experimentovat a vymýšlet nové taktiky. Když zkusím něco, co se tak trochu vymyká, většinou stejně nevidím výsledek, takže od toho rychle ustoupím.
Tajmen z řeky Chalchyn
Na straně rybářů dnes jednoznačně stojí pokročilá technika. Od bzučáků po sonar, to jsou přeci vymoženosti, které vám dávají výhodu. Je to ještě vůbec sportovní, fér?
Určitě nám tyto nástroje dávají obrovské výhody oproti našim předkům, kteří obdobné vymoženosti neměli. Máme rozhodně více možností a více techniky, ale nemyslím si, že by to bylo úplně nefér. To, že si pomocí echolotu najdete hranu a na ní ryby, neznamená nutně to, že přijedete, nahodíte a máte je.
Jak to?
Většinou totiž nevíte, co je to za rybu. Může to být sumec nebo například kapr. Víte kde, ale nevíte co. To, že najdete díru s rybami, neznamená, že je vychytáte. Možná je to pro dnešní rybáře i více nervy drásající, když vidí, že tam ty ryby jsou, ale neberou. Takhle se naši předci bez echolotů mohli jen domnívat a hádat, proč jim dneska neberou.
Je nějaká vlastnost, která je pro rybáře nepostradatelná?
Hned dvě. Trpělivost a trpělivost. Opravdu.
To je o jednu trpělivost víc, než bych čekal.
Je to vážně důležitá vlastnost. Ono se to nezdá, ale když za pět vycházek k vodě nic nechytím a nemám třeba ani záběr, to už přichází lehká demotivace a stagnace. Ale chce to výdrž, trpělivost, aby to člověk nevzdal. Přemýšlel nad tím, co nejspíš dělá špatně a jak to udělat lépe. A zkoušel to. A pak, když to nevzdá, je třeba odměněn dalším úlovkem. To mě zase nakopne.
Dostal mě jeseter. A pak rybářské cestování
Nic proti vaší trpělivosti, ale vy na jednom místě moc neposedíte, viďte?
Trpělivost mám, ale nedokážu jen tak sedět a čekat. Nemám nic proti kaprařům, ale asi bych nedokázala bivakovat týden na stejném místě. Proto chodím, vláčím, zkouším. Možná kdybych seděla na jednom místě, bylo by to úspěšnější. Ale takto je to pro mě větší zábava. Jakou nástrahu vybrat, gumovou, woblera? Jaká ryba tam asi dole pod hladinou čeká a co by ji tak asi mohlo zaujmout? Je to větší dobrodružství.
Štika ze švédského jezera
Co vám rybářství dává?
Rybařina jde pro mě dost ruku v ruce s cestováním. A ony dvě věci mi dávají tak trochu jiný pohled na svět. Myslím, že po tom, co jsem zjistila, jak se mají lidé jinde, jsem klidnější, pokojnější, uvolněnější. Nespěchám, nemusím mít všechno hned. Když se podívám na lidi u nás, pořád někam pospíchají a za něčím se ženou. Já tu potřebu necítím. V tomhle mě nakazilo Mongolsko, kde takto žijí. Dvě hodiny nejsou žádná míra, co se nestihlo dnes, se prostě udělá zítra.
Z Evropy už máte prochytáno Švédsko, Nizozemsko, Irsko. Nejspíš jsem to nepostihl všechno, ale vaše pruty vcelku dost cestují. Za čím do těch zemí jezdí?
Moje první zahraniční rybářská výprava byla s kamarády a kajaky do Švédska. Na jezera, ve kterých je spousta nádherných štik a okounů. Tam jsem si poprvé vyzkoušela lov z kajaku a musím říct, že mě tento styl lovu naprosto pohltil, protože máte obrovskou svobodu pohybu na vodě. Vyzkoušeli jsme Nizozemsko, konkrétně Haringvliet, taky na kajaku. Cíleně jsme jeli na velké okouny, protože se zde dají chytnout i exempláře kolem 50 centimetrů. Trochu nás potrápili, našli jsme je až po dvou dnech. Pršelo, chvíli sněžilo, foukalo, byly vlny.
A kromě toho?
Irsko. Tam se cestuje převážně na pstruhy, ale my jsme chtěli opět na štiky. Brousili jsme si zuby na nějakou pořádnou zubatou. Podařila se mi tam zatím moje největší štika, měla 103 centimetrů. Tím jsem pokořila takovou tu metrovou hranici a byla jsem neskutečně šťastná. Asi hodinu po tom, co jsem ji pustila, jsme už museli balit a vyrazit na letiště. Takže to bylo krásné rozloučení.
Dá se zažít se zahraničím srovnatelné dobrodružství třeba na jihočeském rybníku?
Je to neporovnatelné, ale hlavně tím, co se nachází okolo. V Mongolsku bydlíte v jurtách, jste stovky kilometrů od civilizace, není tam signál, takže se nikomu nedovoláte. Při splouvání raftem se často díváte do tištěné mapy a přemýšlíte, kde asi jste. Nenarazíte skoro ani na místní, takže jste více odkázaný sám na sebe. Je to často mimo komfortní zónu, ale to je právě to, co dělá zahraniční výpravu dobrodružstvím. Rybaření na jihočeském rybníku určitě také může být velký zážitek, ale na tygra tu asi nenarazíte.
Na tygra?
Ano, na tygra. Minulý rok kolegové narazili kousek od tábořiště na stopy tygra ussurijského. Ne, neviděli jsme ho, ale ten pocit, že chodíte po stejných místech jako on… O setkání tváří v tvář bych nestála, přece jen jsme byli u něj na návštěvě. Mně úplně stačil los.
Los?
To jsou ty zážitky, které nestihnete vyfotit nebo nafilmovat. A zpravidla ty, které se vám velice vryjí do paměti. Když jsme na raftu sjížděli divokou řeku a za jednou zatáčkou jsme zastavili na ostrově. Kluci šli chytat pod ostrov, já jsem zůstala sedět na raftu s tím, že si dám svačinu. Po chvíli rozjímání jsem slyšela šplouchnutí v zatáčce, kterou jsme před chvílí projeli, a přes ten silný proud si majestátně vykračoval obrovský los s parožím, jako kdyby tam žádný proud vůbec nebyl. Asi 100 metrů ode mě si uprostřed řeky zastavil, podíval se kolem sebe a zase v klidu odkráčel dál. To byl zážitek, na který ani fotku nepotřebujete.
Širé moře vás neláká?
Bude to znít asi zvláštně, ale zatím moc ne. Podvědomě to mám spojené s tím Norskem, kam se vyloženě jezdí pro ryby do mrazáku. A to mě netáhne. Nepotřebuju metrák ryb, které pak budu rozdávat sousedům.
Jaká byla vaše první ulovená ryba?
Tak na tu asi nikdy nezapomenu. Tady naprosto parádně zafungovalo to pomyslné začátečnické štěstí. Ještě jsem neměla ani povolenku, tak jsme vyjeli na soukromý rybník. Chytla jsem jesetera, měl krásných 150 centimetrů, takže to mě fakt dostalo. Ten mě do toho úplně uvrtal.
A jaká ryba asi bude ta poslední?
Těžko říct. Doufám, že moje záliba jen tak neskončí a že chytnu ještě spoustu ryb. Mám hromadu snů, ale to je v horizontu dlouhých let, protože nejde všechno hned. Mým velkým tajným snem je chytnout rybu, která se vyskytuje v Jižní Americe. Peacock bass, v překladu do češtiny je to cichlida ocasooká. Prý je to šíleně bojovná ryba a má nádherně barevnou kresbu těla. Zatím je to hodně nekonkrétní plán, ve hvězdách, ale jednou…. Kdo ví? Příští rok na jaro se chystáme na Altaj. Nádherná jezera v kombinaci s horami a krásnou pustinou bez lidí. Už mi to moc chybí.
