Přehlédl jsem nějakou zásadní změnu ve fungování českých zoologických zahrad? Platí pořád, že mají chránit ohrožené druhy před vyhynutím?
Samozřejmě. Přispívat k ochraně a zachování biodiverzity je jedno z jejich hlavních poslání. A neznamená to jen chov zvířat v lidské péči, mnoho zahrad už řadu let směřuje pozornost i mimo svůj areál. Do volné přírody, kde podporují záchranné projekty přímo v místech výskytu ohrožených druhů.
Jak se s tím v praxi kryje aktuální kauza s mladými rysy v ostravské zoo?
Asi bychom situaci kolem rysů v naší zoo nenazývali kauzou. Je to součást naší práce. A také součást práce všech zodpovědných chovatelů, na celém světě. A to nejen u rysů. Víte, jen díky tomu, že můžeme v některých odůvodněných případech přistoupit k přirozené chovatelské regulaci počtu chovaných zvířat, jsme pořád schopni vytvářet a udržovat geneticky variabilní, zdravou a životaschopnou populaci zvířat v lidské péči.
Neprotiřečíte si trochu? Chováte je, abyste zabránili jejich vyhynutí, a pak je necháte utratit?
Ono to zdánlivě může působit, že si protiřečíme. Ale je velmi důležité si uvědomit, že při záchranných chovech jde o ochranu celého druhu, ne jedince. To samozřejmě neznamená, že nám na jednotlivých zvířatech nezáleží. Tak to opravdu není. Naší snahou je podporovat u chovaných zvířat co nejvíce jejich přirozené chování.
Takže?
Právě rozmnožování a péče o potomstvo patří k nejzákladnějším projevům přirozeného chování. Pokud jim toto znemožníme, například proto, abychom některé jejich potomky nemuseli zabíjet, protože nám jich přece bude z vlastní přirozenosti a kulturního nastavení současné doby líto, můžeme je tím velmi poškodit. A to nejen fyzicky, například nevratnými změnami reprodukčních orgánů, ale i psychicky. Připravíme je o ty nejemotivnější prožitky v jejich životě.
A pokud se v lidské péči zvířata zcela přirozeně rozmnožovat mohou?
Dostaneme se samozřejmě do podobné situace jako v přírodě. Tedy že pro některé jejich potomky není dost místa. Protože zdravá zvířata ze své přirozenosti vždy za svůj život vyprodukují mnohem více potomků, než se může v přírodě uživit a přežít. Naprostá většina mláďat v přírodě umírá. Příroda zvířatům nabízí jen omezené prostory. Jenže ani lidmi vytvořené chovatelské prostory a kapacity v záchranných programech nemohou být nafukovací. Takže vlastně jen částečně simulujeme situaci, která by nakonec nastala i ve volné přírodě.
Chápu, ale zdráhám se rozumět. Kolik mladých rysů v přírodě přirozeně umírá?
Podle nejrespektovanější mezinárodní ochranářské organizace Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se dospělosti nedožije až 75 procent z narozených mláďat. V našem případě jsou to mladí subadultní jedinci, kteří už jsou zcela samostatní a nezávislí na matce. V přírodě se v této době už osamostatňují. Odcházejí, respektive matka je od sebe odhání a připravuje se na další říji a zabřeznutí. Toto období rysího života je v přírodě velmi rizikové. Značná část rysů se dospělosti nedožívá, hyne například hlady, v souboji s jinými rysy, pod koly aut, vlaků či rukou pytláků. Takže v podstatě neděláme nic jiného, než co se děje i v přírodě.
Daň za úspěch: kapacita evropských zoo je naplněná
Můžu si myslet, že je to třeba nějaký náš nehezký regionální byrokratický šlendrián?
Ne, to určitě není. Naši předci a celé generace chovatelů zvířat vždycky vybírali silné a co nejméně příbuzné jednice, které chtěli dále uchovat v chovu. Stejně se chová i příroda, která také dává možnost přežít hlavně těm nejlépe přizpůsobeným nebo vyvinutým jedincům.
Dobře, ochrana druhů může mít i dost paradoxní a mezní prvky. Ale není řízená regulace početnosti opravdu za hranou?
Ale vždyť takto postupovali už od nepaměti naši předkové, kteří chovali zvířata! My jenom pokračujeme v jejich práci a ctíme jejich dlouholeté zkušenosti. To současná společnost a kulturní nastavení lidí v tom spatřuje něco špatného. Jsme přesvědčeni, že naprostá většina veřejnosti tuto zdánlivě nelehkou problematiku přinejmenším podvědomě chápe. V chovech v lidské péči jakýkoliv jiný způsob omezení reprodukce v praxi selhává, a proto musíme bohužel občas k regulaci populace přistupovat. Považujeme za zásadní, aby byla zvířata fyzicky a psychicky zdravá a měla spokojený život, ať už je dlouhý, nebo krátký.
Měl jsem za to, že jste v ostravské zoo odchovali už dvě desítky psychicky i fyzicky naprosto zdravých rysů, ne?
Ano, od roku 2006 to bylo 20 rysů karpatských. Z nich byli tři vypuštěni do volné přírody, jedenáct zamířilo do devíti různých zoologických zahrad v rámci Evropy, na Slovensko, Ukrajinu, do Rakouska, Německa, Maďarska, Itálie, Švýcarska a Anglie. Ve svých nových domovech se tato zvířata v mnoha případech úspěšně rozmnožila, předala své geny další generaci a zajistila tak přežití svého druhu i pro budoucnost.
Proč se tedy v tomto případě muselo přistoupit k utracení?
K regulaci chovu tohoto taxonu jsme museli přistoupit právě proto, že je v evropských zoo tak úspěšný. Ano, je to bohužel daň za úspěch. Kdyby například polovina rysů, které evropské zoo chovají, měla společného předka, snižovalo by to možnosti záchrany do budoucna, a to na úrovni celého druhu. Geny našeho současného páru jsou v mezinárodním chovném programu zastoupeny velmi dobře, proto pro jejich potomky v tuto chvíli není v jiných zoo místo.
Problém je tedy částečně v kapacitách pro umístění?
Populace rysů karpatských v lidské péči čítá přes 140 zvířat. Kapacita je opravdu naplněna, a proto je v současnosti není možné umístit do jiné zoo. Tato situace se však může v průběhu dalších let zcela změnit. Několik zvířat v záchranném programu se přestane rozmnožovat či neodchová mláďata – a najednou bude populaci potřeba posílit právě o geny našeho páru.
A do té doby musíte řízeně regulovat jejich populaci?
Jinak by se mohlo stát, že za pár let by celá populace v lidské péči postupně zanikla. A s tím také možnost případného navrácení druhu do přírody, pokud by v budoucnu došlo k úplnému vyhubení divoce žijících zvířat, a/nebo by bylo potřeba oslabené a geneticky znehodnocené populace posílit odchovy zvířat ze záchranných chovů v lidské péči.
Utracení je přirozenější než antikoncepce i kastrace
Asi to vidím pořád moc zjednodušeně, ale proč tedy rysy nepřestanete množit?
Naším cílem je chovat zvířata co nejpřirozeněji. To neznamená jen poskytnout jim prostor a dostatek krmení, ale také jim umožnit, aby mohla přirozeně projevovat své instinkty a zvyky. A tím nejpřirozenějších chováním zvířat je rozmnožování a péče o mláďata.
A co kdyby se samicím podávala antikoncepce, to by nebylo řešení?
Nebylo. Antikoncepční přípravky stejně jako kastrace, která je nevratná, mají řadu vedlejších nežádoucích účinků na vnitřní orgány, hormonální rovnováhu, ale i psychiku zvířat, ze kterých se tak často stávají fyzičtí i duševní „mrzáci“. Jakmile samice přijde antikoncepcí o možnost pravidelného rozmnožování a odchovu mláďat, může předčasně a trvale ztratit schopnost se rozmnožovat se všemi negativními důsledky na chovný program. Paradoxně pak právě taková snaha ochránit jedince může být devastující pro celý chov. A jak už tu padlo, i když nám jde o jedince, my pracujeme na ochraně celého druhu.
Dobře, v našem středoevropském regionu se teď hodně hovoří o návratu šelem. Nebylo by tedy nejsnazší ty mladé jedince, kteří jsou tak nějak navíc, vypustit do volné přírody?
Vypouštění zvířat do přírody není tak jednoduché. Nemůžeme vzít rysa, zajet do Beskyd a tam ho jen tak vypustit. Musí to probíhat v rámci nějakého záchranného programu. A v Česku momentálně žádný takový neexistuje. Navíc se záchranné programy řídí přísnými pravidly. Jedním z nich je, že než přistoupíte k opětovnému „vysazování“ druhu zpět do přírody, musí vymizet původní příčina úbytku jeho populace. U nás je však stále 10 až 20 procent volně žijících rysů ročně upytlačeno. Repatriace zvířat ze zoo by tak za současné situace jen podpořila pytláctví.
A v Evropě?
Evropská rysí populace je momentálně relativně stabilní. To však neznamená, že tomu tak bude navždy. Existuje nespočet příkladů z celého světa, kdy i velmi úspěšné, dlouhodobě fungující ochranářské či repatriační projekty skončily krachem. Při změně vládní politiky, při ekonomické, politické či bezpečností nestabilitě. A to si většina lidí bohužel vůbec neuvědomuje: že by se odchovávání rysové mohli za rok, za pět či deset let, stát nenahraditelní.
To vypadá jako dost začarovaný kruh.
Ano, může se to tak zdát. A dovolím si ještě jednou připomenout, že se v naší zoo za dobu 14 let, kdy rysa karpatského chováme, podařilo samicím přirozeně odchovat 20 mláďat. Šest rysů pak bylo nutné utratit. Z celkového počtu je to necelá třetina mladých rysů, která nepřežila. V přírodě jsou to přirozeně tři čtvrtiny.
Omezuje se regulace početnosti populací v chovech jen na rysy?
Určitě ne. Je to problém u celé řady druhů. Jen v naší zoo to řešíme u vzácných divokých oslů onagerů, u v přírodě vyhubených jelenů siků vietnamských, u hrochů. Právě proto, že jde o velmi vzácné taxony, je dobře vedený chov zcela zásadní. Jinak opravdu můžeme po nějakém čase vyškrtnout další druh ze seznamu, respektive ho připsat k těm už vyhubeným. Regulace početnosti je nástroj populačního managementu, který je součástí strategie chovu Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, a přistupují k němu i ostatní členské zoo.
Otázka, která vyžaduje věcnou a odbornou debatu
Dá se to celé nějak smysluplně vysvětlit veřejnosti?
Je to samozřejmě velmi citlivé téma, ale je velmi důležité, abychom se to snažili lidem vysvětlit ve všech souvislostech a se všemi důsledky. A taky to systematicky spolu s řadou dalších zoologických zahrad děláme už několik let. Začalo to v roce 2014, kdy velkou diskuzní vlnu vzbudilo utracení žirafy v kodaňské zoo. Řada lidí tomu rozumí, zejména těch, kteří pochází z vesnice a s praktickým využíváním zvířat pro potřeby člověka se setkali často už v dětském věku.
A ti ostatní? Je šance, že pochopí, co vás k řízeným regulacím v chovu zvířat vede, že to neděláte jen tak z plezíru?
Jsou samozřejmě lidé, kteří to chápou těžce, nebo to nepřijmou vůbec. Mají na to samozřejmě právo. Ve skutečnosti nejde o širokou veřejnost, ale jen o malou, byť stále hlasitěji se ozývající část současné společnosti. A jen někteří, dnes již zcela „odpřírodnění“ lidé, v tom mohou spatřovat něco špatného a pokoušet se dělat z normální chovatelské práce „kauzu“.
Nechtějí číst, přemýšlet, chápat. Vždy byli, jsou a budou i někteří jedinci, kteří se snižují k činům či výrokům, které jsou už téměř či úplně za hranou. Anonymita internetu a neschopnost argumentace z očí do očí situaci jen zhoršuje. Netýká se to zdaleka jen problematiky zvířat, bohužel to prorůstá celou naší moderní společností.
Makak doplatil na vasektomiiMakak lví (Macaca silenus) je na Červeném seznamu ohrožených druhů vedený jako „zranitelný“, ale je takřka jisté, že v nejbližší době bude i přes usilovnou snahu o jeho ochranu v přírodě na řadě míst jeho původního výskytu zařazen do kategorie „kriticky ohrožený“. Populace setrvale klesá, je jich méně než čtyři tisíce v celkem 47 izolovaných subpopulacích. V roce 1986 žilo v zoo Americké asociace zoo a akvárií 175 zvířat. Protože byli někteří samci přereprezentovaní, podstoupili vasektomii. V roce 2002 bylo chováno 109 jedinců plus 29 zvířat vykastrovaných nebo starších 25 let. Přesto byly hrubé počty porovnatelné s Evropou. K dnešnímu datu přežívá v Severní Americe pouhých 28 zvířat a za posledních 12 měsíců nebyl zaznamenán žádný porod. |
Čistě teoreticky, kdybychom dali za pravdu kritikům a řídili se jejich přáními, k čemu by to vedlo?
Mohlo by to dojít až k velkým problémům. K zhroucení celých populací velmi vzácných a v přírodě ohrožených zvířat. Příklady máme ze Spojených států i ze západní Evropy, kde byly tyto tlaky tak obrovské, že jim některé zoo podlehly.
Chov rysů tedy nejde „stopnout“ a po čase zase spustit?
To by nebylo správné rozhodnutí. Rys karpatský má meziporodní interval jeden rok. Pokud bychom zastavili rozmnožování na dva, tři či čtyři roky nebo ještě déle, hrozí, že samice už pak nebude schopna znovu rodit. Zestárne, nebo dojde k nevratným změnám na jejich pohlavních orgánech a celá populace postupně zanikne. I zde máme příklady, například tygra sumaterského. Zdravou životaschopnou populaci druhu v lidské péči v případě náhlé potřeby nevyrobíme „přes noc ve fabrice“. Je to dlouhodobý a náročný proces a úsilí.
Je pro ošetřovatele a návštěvníky v zoo narození dalších rysů pořád důvodem k radosti?
Věřím, že ano. Chovatelé vědí, že takto dodržují ty nejpřirozenější podmínky, v jakých můžeme zvířata chovat. Většina z narozených mláďat, z těch, která přežijí, najdou umístění v rámci záchranných programů. Některá mají dokonce to štěstí, že putují v rámci repatriačních projektů do volné přírody. Ale i z těchto velká část po vypuštění z nejrůznějších důvodů zahyne, zpravidla mnohem více, než by jich uhynulo v zoo, a pohlavní dospělosti se dožijí jen některá z nich. A když se stane to, že v lidské péči odchované zvíře, které zdarma a rádi poskytneme pro vypuštění do přírody, přežije, a dokonce se začne úspěšně rozmnožovat, to je pak štěstí nejvyšší.
