Dům je bez cedule a dovnitř se dá vejít samozřejmě pouze na pozvání někoho od nich. Průvodkyni, která mě do tamního podzemního světa nechá nahlédnout, dobře znám. S Mončou jsme vyrůstaly, jako malé si hrály a vedle sebe jsme vlastně i dospěly. Na pár let mi poté zmizela z očí. Dneska přede mnou sedí černovlasá holka, pořád má ten jemný dětský obličej, ale k tomu jí přibyly pětky prsa a pár kilo. Už jen matně připomíná drobounkou blondýnku ze základky. A stejně jako její zevnějšek se změnilo i něco uvnitř ní. "Jsem domina, mám ráda, když můžu chlapa mučit. Jo, a s jednou takovou čubinkou žiju," říká.
Kam s ní jdu, jsem raději nikomu neříkala. Buď by mi nikdo nevěřil, nebo bych byla za úchylnou.
"Obleč se normálně, ničeho se neboj," ujišťuje mě Monča. Když však stojím před činžákem a mačkáme zvonek beze jména, nemůžu říci, že bych byla klidná.
Vcházíme do úzké chodby, na konci je světlo a pootevřené dveře. Dveře do pekla. Svou poslední šanci o ústup promeškávám. Scházíme do sklepení a Monča zdraví známé. Ve větší místnosti, která připomíná školní jídelnu, sedí pár lidí u stolků. Nic zvláštního, jen občas je nějaký chlap převlečený za ženskou nebo obráceně.
"Na kecací úterky si chodí lidi jednoduše pokecat o životě a o svých úchylkách," vysvětluje mi moje průvodkyně, to už si k nám ale přisedá muž ve středních letech. "Ahoj, já jsem Petr a jsem dominantní sadista." Při každém přímém pohledu z očí do očí několikrát zamrká, kolem rukou má kožené náramky. "Já jsem dominantní sadistka," zdraví Monča. "No, a já jsem tu mimo," vypadne ze mě.
Moje sadistická kamarádka si pak povídá se sadistickým úředníkem. O životě a o praktikách, které mě bolí i jenom poslouchat.
Místnost se pomalu plní. Některé ženy a muži mají na krku obojky, symbol submisivních. Ani vodítko není nic neobvyklého, jednu zrzku si takhle drží vysoký černovlasý kluk.
Kecací úterky však nejsou naplněny jen povídáním, účastníci a účastnice mohou přejít od slov k činům. "Na veřejnost působí stále trochu divně venčit místo psa přítele," říká eufemisticky Monča. Ale tady v kobce ne. Kolem mě právě za sebou táhne jistá panička svou dredatou fenku. Okolo nás krouží chlápek ve vysokých kožených botách s tlustou podrážkou. "Fetiš," prohodí Monča a dál se mu nevěnuje. Ale on nám jo. "Mohu se přidat? Vidím, že tu vedete zajímavou debatu," podává ruku. Klopím do sebe další víno.
Batman v kukuřici
Fetišista se zálibou v latexu se představuje. Na mobilu mi ukazuje fotky oblíbeného oblečku Batmana. "Když si tohle vezmu na sebe, je to naprosto nepopsatelný pocit," laská se pohledem na displej. Na fotce pózuje v oblečku v kukuřičném poli. Je to docela sympatický chlapík, rozhodně nevypadá jako úchyl, který by v parku obtěžoval malé holčičky.
Pak si přisedá další, drobný kluk s tlustými brýlemi. Pracuje jako skladník v jednom obchoďáku. "Svět punčošek," představuje se. "Prosím? To nechápu," odpovídám zahanbeně. Hodí oči v sloup. "Fetiš, punčochy, silonky, dámské nohy." Připadám si jak ve škole, když dítě nechápe, že dva a dva jsou čtyři. Punčoškář vypráví o práci a jak je na nic, že dneska musí kluk s vejškou rovnat krabice někde v nákupáku. Stejně jako pan latex je i punčoškář naprosto v pohodě a má pochopení pro mé občasné výbuchy smíchu a pro ně totálně trapné dotazy.
Je to groteskní, ale v kroužku s dominou, sadistou a dvěma fetišisty ze mě postupem večera padají předsudky. Jsou to fajn lidé, chodí do práce, svou úchylku berou jako přednost. "Vždyť je úžasné, že jsme jiní. Vás mi je trochu líto," říká milovník latexu.
Je však pravdou, že punčoškář a Batman jsou jen slabým odvarem sešlosti ve sklepení, jak zjistím při následné exkurzi v jednotlivých místnostech. Mučírnou mě Monika provádí jako po zámku. Nejprve vcházíme do místnosti zvané "gotik", která připomíná středověkou mučírnu. Monča sundává ze zdi bič a jako učitelka ve škole vysvětluje. "Po pravé straně jsou obojky různých velikostí, na druhé straně biče, důtky, nad námi pak háky, na které se věší," ukazuje bičíkem.
Jsem tam a připadám si, že podstupuji cestu do hlubokého středověku. Je tu velká dřevěná lavice, která končí pranýřem, klec, z jejíhož dna trčí hřebíky, dvě křesla pro svazování a na zdi kříž pro přivazování (ve skutečnosti připomíná písmeno X). Monča má očividně srandu z mého vyděšeného pohledu a táhne mě do dalších místností, do lékařského pokoje, vězení a kobky.
V "lékařáku" ční gynekologické křeslo, desítky pomůcek různých velikostí, elektrody, anální kolíky a cosi dalšího, co nedokážu identifikovat. Ve vězení jenom postel a mříž. Kobka je mi záhadou, protože v té není ani to, jen dvakrát tři metry obložené žíněnkou. "Tady jde o pocit bezmoci a naprosté izolace ve tmě," objasňuje. Souhlasně přikyvuju, ale nechápu.
Kladivo na čarodějnice
"Vrátíme se do gotiku, třeba se tam bude něco dít," nečeká na odpověď Monča a vracíme se do středověku. Měla pravdu. V mučírně stojí rozdivočená ženská, která šlehá bičem kolem sebe a nadšeně vykřikuje, kdo se nechá zmučit. "Třeba ty," hází očima po Monče. "Já jsem dominantní," odpovídá klidně. "Tak ty!" zasviští bič vzduchem. Nedýchám a něco ze mě vyhrkne: "Mně neubližujte!" Monika naštěstí přebírá iniciativu a vše té paní s bičem vysvětluje.
"Hele, nechceš zkusit bondáže?" proráží mrtvolné ticho vyzáblý kluk s lany. Teprve teď si všímám, že je gotik plný lidí. "Pokud mě nebudete týrat," hlesnu. "Tady ti nikdo neublíží, pokud nebudeš chtít ty sama," vysvětluje někdo z těch lidí. Pud sebezáchovy je pryč, kluk kolem mě váže svoje lana. Ukazuje mi několik uzlů, některé mají být okrasné, jiné mě znehybňují.
Ale najednou je konec srandy. Do gotiku vchází dva namakaní chlápci, vyholené hlavy. Na dřevěnou lavici hodí tašku, je plná úhledně seřazených mučicích nástrojů. Oba začnou dezinfikovat. Někdo se zvedá a odchází pryč. Vědí proč. Monča se jich ptá, zda můžeme zůstat, ten mladší se na ni ani nepodívá a odpovídá, že jo, ale že byla minule půlka gotiku od krve. "To zvládneme," říká stejně nezúčastněně moje kamarádka.
Sadistické duo si sundává trička. Starší má celá záda barevně potetovaná, skví se mu na nich obraz džungle se šamanem mezi lopatkami. Mladší přivádí oběť, muže kolem třicítky se spoustu jizev na zádech, a nasazuje mu koženou masku.
Na krev už nemám
Oběť přivazují na kříž a začínají lehkým šleháním zahřívat biče. Nejdřív berou menší. Skoro nedýchám, nevěřícně zírám. Uprostřed té zvrhlé oživlé noční můry si připadám jako šílená. Když si sadista bere větší bič, začíná muž na kříži zpod masky slastně chrochtat. Oba trýznitelé se pohybují rutinně, napůl klečí a lehce, sem a tam, mávají bičem. Nikdo uvnitř ani nehlesne. Několik očí sleduje groteskní a fascinující divadlo. Karabáče sviští vzduchem a prorážejí vydýchaný vzduch.
Otrok je přivázaný čelem k nám a žebra mu začínají pořádně rudnout. Čím víc je bit a čím červenější má kůži, tím slastnější vydává zvuky. Když mu začíná téct krev, utíkám z místnosti pryč. "Právě včas, teď si na něho vezmou důtky a ty trhají maso," schvaluje mi dezerci Monča. Vše mi najednou připadá rozmazané, přítomní lidé i vitríny s mučidly, které naprosto překračují lidskou fantazii.
Vrátila bych se tam ještě někdy? Asi ne. Mozek mi reaguje jako po utrpění šoku. Snažím se na to zapomenout, ale ve skutečnosti bych ten činžák našla i poslepu a se zavřenýma očima bych trefila do gotiku, do lékařáku. Tak se mi ta seance vryla do podvědomí. A ten přízračný svět fascinuje. I jeho obyvatelé, kteří nás, co mučicím praktikám neholdujeme, litují, protože jsme tak obyčejní.
