Muž, který se narodil v roce 1953, si za svou sportovní kariéru pohrával se soupeři jako kočka s myší. K úspěchům, které jsme zmínili výše, si ještě přidejte třináct titulů mistra Evropy a sedm mistra Sovětského svazu. Nikdo na něj neměl.
Arménie však měla ještě jiný důvod, proč jej oslavovat. A byl mnohem, mnohem větší než jeho sportovní výkony.
Za vše mohl jeden zářijový den v roce 1976.
Znovu a znovu pod hladinu. Až do zemdlení
Karapetjan si tehdy šel v rámci tréninku zaběhat k jerevanskému jezeru. Tak, jak byl zvyklý: dvacet kilometrů s dvacetikilogramovou zátěží. Vše ale dopadlo docela jinak.
Stačili s týmem zdolat jen pár kilometrů, když spatřili, jak se do jezera řítí s ohlušujícím rámusem trolejbus místní hromadné dopravy. Skončil přes pětadvacet metrů od břehu v hloubce deseti metrů. Uvnitř stroje bylo v ten okamžik dvaadevadesát bezmocných cestujících.
Karapetjan nepřemýšlel ani na vteřinu. Bratrovi, který byl s ním, jen zavelel, aby se postaral o lidi, které vytáhne na hladinu, strhal ze sebe oblečení a skočil do studené vody.
Když se blížil k potopenému stroji, viditelnost byla na nule. Jen po hmatu se dostal k zadním dveřím, do nichž pak jako smyslů zbavený kopal, dokud nerozbil sklo, které ho dělilo od uvězněných pasažérů. Pak popadl prvního cestujícího a vytáhl ho na břeh. A znovu a znovu se zase potápěl dolů pro další.
"Když jsem se vynořil, měl jsem jen několik sekund na nádech a hned jsem se zase vracel pod vodu," vzpomínal v rozhovorech s novináři Karapetjan. Vždy, když vytáhl dalšího pasažéra, předal ho na hladině bratrovi a trenérovi, kteří v nafukovacím člunu převáželi bezvládné oběti nehody na břeh.
Po příjezdu místní záchranné složky myslel si, že jeho práce skončila. Pletl se, čekaly ho další nekonečné minuty pod vodou – vybavení záchranářů bylo totiž v tak žalostném stavu, že jim nedovolovalo ponořit se.
Karapetjan proto pokračoval dál. Každých třicet sekund vytáhl na hladinu jednoho člověka. Pod vodou prý kolem sebe chňapal a snažil se zachytit mrtvolně povislé končetiny uvězněných obětí.
V robotické práci pokračoval neuvěřitelných dvacet minut a nad hladinu dostal přes čtyřicet lidí. Na konci byl tak vyčerpán, že na malou chvíli omdlel a na hladinu vytáhl v pominutí smyslů i jedno ze sedadel trolejbusu, pod vodou totiž nepoznal, že to není člověk. Tenhle omyl ho pak mnoho let strašil ve snech, vyčítal si, že kdyby si včas všiml, co táhne na hladinu, mohl zachránit o jednoho člověka víc.
Šavarš Karapetjan za svůj život nasbíral přes 130 medailí. Mimo jiné je držitel jedenácti světových rekordů, sedmnácti titulů mistra světa nebo sedmi titulů mistra tehdejšího Sovětského svazu.
Od záchrany 20 cestujících z trolejbusu, který 16. září 1976 sjel do jezera v Jerevanu, chodily Karapetjanovi tisíce dopisů.
Poslední minuty ve vodě pro něj musely být neskutečným utrpením. Ani si nevšiml, že je ošklivě pořezaný na nohách, pokoušelo se o něj také těžké podchlazení.
Po téměř hodině dorazil k jezeru jeřáb, který měl za úkol vyzvednout trosky poničeného stroje. Všichni přihlížející jej odrazovali od toho, aby se do vody ještě naposledy vrátil, on ale popadl lano jeřábu a provlékl ho skrz vrak. Vyplaval na hladinu, dosápal se do člunu a vysílením omdlel.
Když se po více než měsíci probral v nemocnici, měl za sebou zápal plic a těžkou otravu krve. Ze zástupu lidí, které vytáhl z vody, jich přežila celá dvacítka.
Mnozí by po takovém zážitku mysleli jen na své zdraví, on se však rozhodl vrátit zpět ke sportovní kariéře. Musel sice bojovat s následky zápalu plic, i tak ale dokázal naposled překonat světový rekord. Když vycítil, že je jeho kariéra pod vodou u konce, stal se trenérem.
Čekáte-li, že tohle je konec příběhu o neohroženém sportovci, pletete se. Nebyl to poslední důkaz jeho odvahy – a nebyl vlastně ani první.
"Byl jsem prostě nejblíž."
Poprvé jej testu statečnosti a duchapřítomnosti vystavil osud dva roky před tragédií s trolejbusem. Spolu se svým týmem se vracel autobusem z tréninku, zrádný jerevanský kopec se ale ukázal pro stařičký stroj nepřekonatelnou překážkou. Řidič se proto rozhodl v prudkém stoupání zastavit a jít vše zkontrolovat. Nikdo se už nedozví, zda ruční brzdu jen špatně zatáhl, nebo jednoduše vypověděla službu, mnohatunový stroj se každopádně začal velkou rychlostí sunout směrem ke svodidlům a prudkému srázu.
Ani tehdy neváhal Karapetjan ani sekundu. Bleskurychle se zvedl ze sedadla a rukou rozbil sklo, které oddělovalo kabinu řidiče od prostoru pro pasažéry, protáhl se k volantu a strhl řízení směrem do svahu. Možná tehdy zachránil všechny před jistou smrtí. "Byl jsem prostě nejblíž," odtušil po incidentu v rozhovoru s novináři.
A ona skromnost mu vydržela po celý život, nad svou odvahou mával rukou i po záchraně cestujících z trolejbusu i po poslední výzvě, kterou mu osud připravil.
Bylo to v roce 1985 a vykračoval si tehdy poblíž jerevanského sportovního areálu. Znenadání ale spatřil plameny. Vyběhl vstříc běsnícímu živlu a z areálu zachránil několik lidí. Když se dovnitř vracel naposledy, ozval se ohlušující výbuch. Z téhle záchranné mise si Karapetjan odnesl těžké popáleniny, po ní mu však osud přiznal právo na poklidnější život.
Karapetjan si ho užívá v Moskvě, kde si s manželkou založil obuvnictví trefně pojmenované Druhý dech.
