Dopravní nehoda, vysvětlil svůj handicap před svou první paralympiádou v Sydney v roce 2000 členům organizačního výboru. Lhal a nakonec se na to stejně přišlo. A nejen na to. Džin jeho minulosti se dostal ven a mnohým vyrazil dech.
Mládí s bombami po kapsách
Psal se rok 1976 a od smrti španělského diktátora Francisca Franka uběhlo jen několik málo měsíců. Přechodné období otvíralo dveře všemu, co předchozí režim držel pod represí, a jedním z uskupení, která si dělala ambice určovat další osud země, byla Reorganizovaná komunistická strana Španělská, maoistický odštěpek legální komunistické partaje.
Své plány chtěla podpořit ozbrojeným bojem, proto založila Skupiny antifašistického odporu prvního října (Grupos de Resistencia Antifascista Primero de Octubre – GRAPO). Uskupení, které dostalo jméno podle data prvního násilného útoku své mateřské strany. GRAPO k němu přidalo spoustu dalších, členové skupiny své nepřátele unášeli nebo rovnou zabíjeli, loupili a kladli bomby. Počet jejich obětí se pohybuje kolem devadesáti, zranit měli údajně dvě stě lidí.
A tady se oba příběhy spojují. Jedním z kádrů, které se chtěly účastnit formování Rudé armády, za jejíž zárodek se skupina považovala, byl totiž i mladý Sebastián Rodriguez. Pod kolika teroristickými činy byl Chano, jak se mu říkalo, podepsán, se přesně neví.
Jisté je, že v roce 1984, kdy stanul ve svých šestadvaceti letech před soudem, mu justice připsala podíl na zabití sevillského podnikatele Rafaela Padury a na sérii bombových útoků. Tribunál mu vyměřil oněch čtyřiaosmdesát let za mřížemi.
Buď splňte požadavky, nebo mě nechte zemřít
Chanovu odhodlanou duši však nezlomila ani věznice, ve svém boji pokračoval i tam. Spolu s dalšími vězněnými kolegy se domáhal toho, aby byli všichni odsouzení členové GRAPO umístěni do jedné věznice. Na protest nastoupili v roce 1990 hladovku a Chano při ní ukázal, kam až je ochoten zajít.
Vytrval v ní plných 432 dnů a byl odhodlán zemřít. Dokonce pohnal před soud španělskou vládu, aby se domohl verdiktu, který by vedení věznice znemožnil držet jej při životě. Neuspěl a bachaři ho donutili přijímat potravu násilím.
Hladovka se ale na Chanově organismu nezvratně podepsala. Ano, žádná autonehoda, to kvůli hladovce ochrnul na spodní polovinu těla, kromě toho si poškodil funkce několika orgánů. V roce 1994 ho z vězení dostal zákon, který přikazoval propuštění vážně nemocných vězňů, a o třináct let později dostal od vlády milost. Navzdory protestům rodiny zavražděného byznysmena, která namítala, že Chano nad svým činem nikdy nevyjádřil lítost.
Bojuje i teď. O jiný konec
Během oněch třinácti let se toho ale hodně stalo. Především se Rodriguez úspěšně vrhnul na plavání a doufal, že stejně jako na svou minulost zapomene on sám, zapomene na ni i svět. Načas to tak bylo, nakonec se ale o slovo přihlásila.
Na světlo však pravda vyplavala až po paralympiádě v Sydney. Oponu, která halila Chanovu minulost, strhnul v listopadu 2000 španělský list El Pais a sportovní kruhy strnuly v šoku. Nejen kvůli tomu, že plavec organizátorům lhal, ale i kvůli jeho teroristické historii paralympionika. Stále silněji se ozývaly hlasy, aby vrátil všechny medaile, které si vybojoval. A měl co vracet, v plavecké dráze totiž překonal čtyři světové rekordy a vybojoval pět zlatých.
Nakonec si je mohl nechat. "Pokud bychom se pustili do sportovců kvůli jejich polickému, osobnímu, morálnímu či náboženskému smýšlení, vydali bychom se do velmi hlubokých vod," vysvětlila mluvčí paralympijských her v Sydney. Pomohlo ale určitě i to, že se za plavce zaručili politici města Vigo, kde žije, zleva doprava. Je naprosto napravený, od své minulosti se distancoval, je chloubou našeho města, znělo unisono.
A tak mohl Chano pokračovat ve svém paralympijském tažení dál. A vítězně, jeho výsledky jsou totiž famózní. V roce 2004 v Aténách získal další tři zlaté, v plavání na 50, 100 a 200 metrů volným stylem, přičemž svá vítězství ve finálových soubojích korunoval novými rekordy v každé disciplíně.
O čtyři roky později si z Pekingu odvezl dvě stříbrné a dvě bronzové a dařilo se mu i letos v Londýně. Doplaval si pro jednu stříbrnou a dvě bronzové, navzdory tomu, že byl ve svých pětapadesáti, jak říkal, starší než všichni jeho protivníci dohromady.
Jinak toho ale moc nenamluví a o své minulosti zejména ne. Neřekne ani slovo. Nenajdete jedinou větu, v níž by se konkrétně vyjádřil k tomu, proč do GRAPO vstoupil, jak se se svými aktivitami vypořádával a co jej přimělo své smýšlení změnit. "Během svého života jsem přišel na to, že jsem se mýlil. Snažil jsem se to napravit a stále na tom pracuji. S minulostí nemůžu nic nadělat, jedině s budoucností," je nejpřímější vyjádření, které udělal.
Také ale řekl: "Abyste mě bili do hrudníku a říkali, abych se kál, to by k ničemu nebylo. Minulost se nedá vymazat." Jindy dodal, že chce být souzen za svou budoucnost, ne minulost.
A ještě jindy dal místo přímé odpovědi redaktorovi agentury BBC přečíst několik vět, které mu poslal jeden z jeho fanoušků: "Je pravda, že se nikdo nemůže vrátit a začít znova, je však též pravda, že každý může začít odteď a domoci se jiného konce."
