1. Mazací hlava (1977)
Král všech podivných filmů, jehož stvořil přímo mistr svého oboru David Lynch.
Děj jeho debutu je vcelku jednoduchý. Samotářský mladík Henry se dozvídá, že s přítelkyní Mary čeká dítě. Všichni tři pak tedy žijí v jeho bytě, spokojená rodinka se z nich ale nestane. Mary Henryho opouští a nechává ho i s dítětem samotného.
Nic tak zvláštního, říkáte si. Jenže místo dítěte Mary porodí něco jako malého dinosaura zkříženého se spermií, Henryho byt je nechutná díra v bezútěšné tovární čtvrti a film balancující mezi realitou a snem je prosycen fantaskními symboly a obrazy s ponurou atmosférou.
K tomu přidejte zvuky industrializovaného města, které ještě přidají na pocitu deprese, odcizení a nepotřebnosti, a absenci dialogů. V Mazací hlavě se totiž řekne nanejvýš devět deset vět.
Zajímavé bylo i samotné natáčení snímku. Lynch počítal, že bude trvat zhruba šest týdnů, jenže nedokázal získat peníze, takže se natáčení protáhlo na pět let.
Výsledkem je snímek, jehož pointa vám bude unikat a pro který platí: kdo neviděl, nepochopí, a kdo viděl, ten také ne. V roce 2000 ostatně Lynch prohlásil, že pravou podstatu filmu zatím nikdo neodhalil.
2. Videodrome (1983)
Skandály, sex a násilí. To jsou věci, které nejlépe prodávají televizní čas. Ředitel CIVIL TV Max Renn to moc dobře ví a snaží se, aby přitáhl před obrazovky ještě více diváků.
Při hledání námětů se mu dostane do rukou pirátská nahrávka Videodrome, která ho zaujme surovostí a autenticitou. Max začne pátrat po zdroji a dostává se na hodně nebezpečnou cestu, z níž už nemůže uhnout. Hranice mezi vědomím a fantazií se mu brzy tak vzdálí, že není schopen rozpoznat skutečnost a stává se zajatcem psychicky narušeného světa, v němž už nic nedává smysl.
Videodrome dokáže být zároveň nechutný, úchylný, ale i chytrý a především fascinující a plný manipulace, odcizení a transformace.
Stáří filmu není třeba se bát. Přestože mu táhne na třicet, najdete v něm i na dnešní dobu dobré efekty. Na ruce vylézající z televizní obrazovky nebo VHS kazetu zastrčenou v hrudníku budete ještě dlouho vzpomínat.
3. Tetsuo (1988)
Tenhle depresivní a nepochopitelný snímek je pro diváka noční můrou.
Začíná pohledem na starou rozpadající se továrnu a na chlapíka (hraje ho režisér), který si střepem rozřízne stehno a nacpe si do něj železnou trubku.
Když si po čase sundá obvaz a najde pod ním kromě trubky i hejno červů, zpanikaří a jeho zběsilý útěk ukončí srážka s autem. Řidič po ní pomatence hodí do příkopu, netuší však, že muž vstane z mrtvých a začne se mu mstít tím, že jeho tělo postupně promění v hromadu šrotu.
Japonci natočili už tuny zvláštních filmů, ale Tetsuo mezi nimi kraluje. Je to zběsilá cyberpunková jízda, z níž se vám zaručeně zatočí hlava. Zdánlivě lineární děj se znovu a znovu vrací, aby se hlavní hrdina nakonec proměnil v beztvaré monstrum, z něhož trčí rezavé trubky a dráty, a trýznil se nesnesitelnou bolestí.
4. Spiklenci slasti (1996)
Bez Jana Švankmajera, přítele morbidity a bizarnosti, se náš výčet obejít nemůže.
Spiklenci slasti přitom nabízejí obojího dost, seznamují nás s osamělými lidmi, kteří potají ukájejí své zvláštní úchylky: deprimovanou pošťačku Barboru Hrzánovou tak dokáže uspokojit jen vytváření chlebových kuliček, uťápnutý Petr Meissel si zase doma vyrábí obrovské torzo kohouta, domácím kutilem je i upocený Jiří Lábus, který si tajně sestavuje bizarní masturbační stroj.
Všechny postavy spojuje nemožnost navázat jakýkoli vztah a samota, kterou podtrhuje i to, že jejich příběhy ubíhají beze slov.
A autorův cíl? "Jestli má umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova," naznačuje Švankmajer. Autor uzavírá film geniální pointou, v níž se osudy všech odloučených postav protnou.
5. Memento (2000)
Hlavním hrdinou příběhu je Lenny pátrající po vrahovi své ženy. Nic nového pod sluncem, říkáte si. Jenže pronásledovatel trpí ztrátou paměti, pamatuje si jen to, co se odehrálo před tím, než dostal kladivem do hlavy, a nové události udrží v hlavě jen pár minut. Proto si vše důležité zapisuje nebo tetuje na tělo.
Autoři navíc Lennyho postižení maximálně využili. Film rozstříhali na jednotlivé sekvence a promítají ho odzadu. Divák je tedy stejně zmatený jako Lenny. Každý střih pro něj ale znamená odhalení, které událost uvádí na pravou míru.
Je to geniální tah, díky němuž budete film hltat od začátku až do konce a ani na chvíli neztratíte pozornost. Memento patří do kategorie filmů, které si určitě pustíte znovu, protože až na konci zjistíte, o co celou dobu šlo a kam děj spěl.
6. Fontána (2006)
Režisér Darren Aronofsky je jedním z nejlepších a nejuznávanějších nezávislých režisérů. Pod jeho rukama vznikla díla jako Requiem za sen, Pí nebo výborný Wrestler. Do našeho výběru se ale dostal s rozporuplným snímkem Fontána.
Film žene dopředu motiv strachu ze smrti. Hlavním hrdinou je vědec Tommy Creo, který se snaží najít lék na rakovinu a vyléčit tak svoji umírající ženu. Jeho odhodlání se přitom přenáší do dvou paralelních příběhů. První se odehrává v 16. století ve Španělsku, kde se dobyvatel Tomas vydává hledat Fontánu mládí a zajistit tak nesmrtelnost své panovnici, v druhém Tom ve 26. století prolétává vesmírem a snaží se pomoci umírajícímu stromu života.
Všechny tři postavy jsou reinkarnací jednoho člověka, který se už tisíce let snaží porozumět lidské smrtelnosti.
Fontána rozhodně nepatří mezi filmy, které se hodí k žehlení. Vychutnejte si ji v klidu a nechejte se unášet obrazy, které nabízí. A pokud vám Fontána na první zhlédnutí nebude dávat smysl, nezoufejte. Napodruhé nebo napotřetí se už jistě chytíte.
7. Taxidermia (2006)
Maďarský film nás provede třemi generacemi úpadku a hnusu.
První zastupuje vojín Vendel, jehož na odlehlé vojenské základně neustále buzeruje jeho lampasácký velitel. Vendel mu na oplátku obšťastňuje ženu nebo se ukájí při pohledu na její dvě dcery.
Druhému příběhu kraluje jeho obtloustlý syn Kalmán, který je maďarským přeborníkem v přejídání. Dívat se na tlouštíky, kteří se ve stalinistických kulisách cpou na čas a vyprazdňují před další disciplinou, polechtá nejeden žaludek.
V poslední části příběhu se seznámíme s Kalmánovým vyhublým potomkem Lajosem, který se živí coby preparátor zvířat a je terčem otcovy kritiky, protože tradici jedlíků přerušil. Otec nikoli, ztloustl tak, že se už nezvedne z křesla a jen civí na televizi a jí čokoládové tyčinky i s pozlátkem.
Taxidermia vybočuje ze zaběhnutých konceptů a razí si vlastní cestu plnou dekadence a morbidity. V sérii nechutných výjevů se zrcadlí dobové poměry, nálada společnosti i tabuizovaná témata.
Není to hloupý film, jen k určitým tématům přistupuje s větší odvahou, než na jakou jsou filmoví diváci zvyklí. Jestli si režisér György Pálfi zaslouží uznání za "posunutí možností kinematografie", ukáže teprve čas, ale ať už budeme mít k obsahové stránce jakékoliv výhrady, formální zpracování zaslouží jednoznačný obdiv.
