Edmund Kemper měřil na výšku 206 centimetrů a měl 140 kilogramů. Když k tomu připočteme jeho vražedně vysoké IQ 140, pochopíme, proč jeho oběti prakticky neměly šanci. Na straně vraha totiž byla komplexní převaha.
On sám však svou rostlou postavu považoval za hendikep: k metrákovému chlapovi, vysokému jako hora, dobrovolně žádná žena do dodávky nevleze. Nebo ano? Proto vyvinul specifickou metodou lákání svých obětí. Hrál nezájem o kontakt, předstíral spěch.
„Když jsem nějaké holce nabídl svezení, evidentně nebyly úplně přesvědčené. A tak jsem se podíval na hodinky a řekl: honem, na toto nemám čas. A to je přesvědčilo. Vytvořil jsem dojem, že spěchám, a tak nemám zájem na tom jim nějak ublížit,“ popisoval s děsivou chladnokrevností svou rutinu.
Byl mistrem psychologické manipulace, který dokázal na své okolí působit dojmem neškodného a neobratného medvěda. Přitom si počínal do krajnosti promyšleně.
Potvrzoval to i jeho postup, jakým se dobíral informací o vyšetřování svých zločinů. Stal se štamgastem v baru The Jury Room, kde se po práci scházeli policisté. A po čase navázal kontakt přímo s těmi, kteří se věnovali jeho zločinům. Měl tak vždy informace z první ruky, učil se z vlastních chyb.
Kemper byl usvědčen z deseti vražd, včetně své matky, její přítelkyně a vlastních prarodičů. Důvěru svých šesti dalších obětí, mladých studentek, si podle svých slov vždy získal velmi snadno.
Například se jako by náhodou objevil s autem u zastávky, od které právě odjížděl autobus, a děvčatům, které nestihly včas nastoupit, nabídl odvoz. Působilo to dojmem šťastné náhody, umocněné shodou na společné trase. Že kolem zastávky kroužil i několik hodin a čekal na přesně takovou příležitost? O tom už jeho oběti neměly čas přemýšlet.
Lehké ženštiny nikdo nehledá
O poznání jednodušší variantu „lovu“ zvolil Arthur Shawcross. Vrah a kanibal, který v okolí řeky Genesee unášel a zabíjel své oběti po sedmnáct dlouhých let. Doloženo mu bylo čtrnáct vražd, ale předpokládá se, že počet jeho obětí může být až dvojnásobný.
Cílil na ženy, které nikdo v případě zmizení moc nepostrádal. Prostitutky. které, čistě technicky, nemohly při výkonu své profese nasednutí do cizího automobilu odmítnout. A toho uměl Shawcross zneužít.
Policisté ze státu New York se v tomto případě nepředvedli zrovna v nejlepší kondici a jak později kritizoval práci svých kolegů Robert Keppel, vyšetřovatel v důchodu, přecenili příliš sílu jednotného modu operandi hledaného pachatele.
Zmizelých lidí v okolí řeky Genesee totiž bylo za období řádění usvědčeného sériového vraha mnohem více a zdaleka se nejednalo jen o lehké ženy. Ty však Shawcrossovi, který si kupoval důvěru obětí slíbenými penězi, nikdo neprokázal.
Škrtič obcházel dům od domu
Pokud byl v New Yorku problémem až příliš jednotný profil činů pachatele, díky kterému nebrali vyšetřovatelé zřetel na jen o trochu odlišné případy, u Bostonského škrtiče, tedy Alberta deSalvo, byl problém opačný. Profil jeho obětí a popis činů byl totiž do krajnosti nejednotný, stejně jako lokality jeho působení. Nejstarší ženě, kterou zabil, bylo 85 let. Nejmladší jen 19 let.
Podle oficiální verze deSalvo obcházel a klepal na dveře domů a bytů tak dlouho, než mu otevřela žena, která odpovídala jeho momentálnímu puzení. A tu pak svou výmluvností přesvědčil o tom, že je opravářem nebo technikem, který jde vyřešit domnělou nebo skutečnou závadu, případně provést nějaká měření či kontrolu.
Fungovalo to v bostonských vybydlených i luxusních rezidenčních čtvrtích. K žádné ze svých obětí nepronikl násilím, všude byl vpuštěn dobrovolně. Což od opraváře, který s sebou nenesl žádné nářadí, muselo předpokládat mimořádné přesvědčovací nasazení.
Vrah, který si podával inzeráty
Padesátka znásilnění, deset vražd. To je bilance sériového vraha Roberta Josepha Longa. I jeho modus operandi nabýval dvou dimenzí. Jako sadistický vrah cílil na prostitutky a barové tanečnice, které v autě vyvážel za město. Neměly šanci.
Když šlo o znásilnění, profiloval se před svými budoucími oběťmi jako podomní prodejce nebo obchodní cestující, nabízející reklamní materiály a nákupní slevy pro hospodyňky. Podával si k tomu regulérní inzeráty do místních novin, reagoval na pozvání a po příchodu na schůzku se vždy informoval o tom, jestli je žena sama doma.
Doslova se vemluvil do jejich přízně. Pak se ještě optal, jestli může použít koupelnu. Tam si pak v klidu nachystal své náčiní a pouta. Loni v květnu byl na Floridě popraven smrtící injekcí.
Když sanitka nepřijede včas, může to zachránit život
Ohrožení můžeme spatřovat v ledasčem, ale v příjezdu sanitky obvykle nikoliv. A na tom vystavěl svou pochybnou kariéru sériový vrah z Marylandu Charles William Davis. Syn z rodiny, kde se to uniformami jen hemžilo. Jeho příbuznými byli policisté, hasiči, vojáci. Otcem mu pak byl policejní poručík.
Davisovo schéma lovu obětí bylo komplikované a propracované současně. Vyhlédnutou ženu řídící auto sledoval ze služební sanitky, jako by byl na pravidelné kontrolní vyjížďce. Počkal si, až žena zaparkovala a zašla někam do restaurace nebo baru. Poté, s využitím svých kontaktů na policii, získal z poznávací značky jejího vozu telefonní kontakt. Na něj, respektive na její pager, pak poslal vzkaz o tom, že buď parkuje na nevhodném místě, nebo že nechala zapnutá světla. A když vyšla narychlo do noci ven, zaútočil.
Sanitka mu poskytovala dokonalé alibi i vysoce mobilní místo činu. V sedmdesátých letech nikdo pomocí GPS jeho trasu sledovat z dispečinku nemohl, a tak mu nekonečné kroužení ulicemi procházelo.
Ostatně, kdo by z potenciálních svědků podezříval ambulanci. Zastavit ji nechtěli ani policisté, se kterými se navíc docela dobře znal. A asistenci na požádání saniťákovi poskytne každý ochotně.
Jenže ani dokonaná vražda mu nestačila. Chtěl se pást na hrůze, jakou svými činy vyvolával. Proto zmasakrované a zneužité tělo své oběti pohodil někde u silnice, poblíž své vlastní trasy. Často i anonymně zavolal z budky na linku 911 a sám oznámil nález těla. Takže mohl zareagovat na hlášení vysílačkou a být u nálezu těla jako první. Tím dost efektivně zakrýval i případnou existenci svých vlastních stop.
Podezřelý byl z nejméně šesti vražd, dokázány mu byly jen tři. Usvědčen byl na základě svědectví ženy, která jeho řádění přežila a ke které pak naštěstí se sanitkou nepřijel jako první.
Škrtiči vystupovali jako mravnostní policie
Do jisté míry unikátním je případ Škrtiče z Hillside. Kriminalisté z Los Angeles se tentokrát nachytat nenechali a hned od samého počátku tušili, že mají co dělat ne s jedním, ale s dvojicí sériových vrahů. Napovídala tomu poloha těl, nalezených ve vzdálených a obtížně dostupných lokalitách na Hillside.
Jeden by je tam totiž dopravit nedokázal. Novinám policisté pustili verzi o jednom pachateli, aby se zločinci stali méně opatrnými. Očekávání se naplnilo jen zčásti, protože bratranci Kenneth Bianchi a Angelo Buono si počínali nezvykle chladnokrevně a troufale. Sami se totiž vydávali za policisty, kteří pátrají po mravnostních deliktech.
Obvykle si pak vyhlídli osamělou prostitutku s tím, že ji odvezou „k výslechu a na stanici“. Tam samozřejmě nikdy nedojela. Smutné je, že případ škrtiče, respektive škrtičů, se dočkal větší medializace teprve poté, co se vrazi přestali soustředit na prostitutky a začali unášet, znásilňovat a zabíjet i „běžné ženy“. Zmatek ještě zvýšilo, když se vrazi na čas odmlčeli. Později se ukázalo, že jen přesunuli svou působnost do Washingtonu.
Proces s oběma sériovými vrahy má dodnes pověst nejdražšího soudního procesu ve státě Kalifornie.
Obětem ukazoval rodinná fota
Zabiják od Zelené řeky je v kriminologické literatuře smutně proslaveným fenoménem. Gary Ridgway mohl být dopaden hned v relativním úvodu své neslavné kariéry. Existovalo totiž očité svědectví, které jej spojovalo s jednou z obětí. Podle všeho byl jejím posledním klientem.
Ridgway však maximálně s policií spolupracoval. Poskytl vzorek vlasů a slin, podstoupil test na detektoru lži. A uspěl. Na dalších šestnáct let tak o něj ztratili vyšetřovatelé zájem. A on dál pokračoval ve své práci. Protože se důsledně informoval o rutině vyšetřování, dal si záležet na falšování stop. Obětem, které ho poškrábaly, ostříhal posmrtně nehty. Na místě činu ponechával nedopalky cigaret (sám byl nekuřák), manipuloval s těly tak, aby byly nacházeny v různých okrscích a státech.
Podle vlastních slov znásilnil a zabil 71 žen, vesměs těch, které se nabízely podél parkovišť s kamiony. Byl jejich častým zákazníkem, ale důvěru si u nich získával spíše tím, že jim v kabině svého tahače ukazoval fotky svého syna. Ženy se pak nebránily nabídce pokračovat v klidnějším a pohodlnějším prostředí jeho bytu. Což byla smrtelná chyba.
Soud mu nakonec dokázal 49 vražd, ostatní těla nejspíš definitivně zmizela v hlubinách Zelené řeky, kde se zbavoval důkazů.
Případ je zajímavější o to, že se na jeho řešení podílel i usvědčený a na trest smrti čekající sériový vrah Ted Bundy. Ten, jak se později ukázalo, dokázal vykreslit mnohem přesvědčivější psychologický profil možného pachatele. S doporučením pro policisty, že vrah se bude k břehům Zelené řeky vracet. Měl pravdu.
Pro kariéru musíte udělat něco navíc
Wayne Williams, odsouzený v roce 1981 za dvě vraždy na doživotí, zatím na své nevině stále trvá. Za polehčující okolnost se zrovna nedá považovat, že je podezřelý z dalších 23 vražd. Vesměs mladých černošských chlapců z předměstí Atlanty.
Podle vyšetřovatelů případu, který vzbudil velkou pozornost pro možnou podjatost poroty a falšování důkazů, Williams lákal své oběti „na to, co chtěli hoši nejvíce“. Tedy kariéru zpěváků a umělců, kterou jim, coby majitel soukromého rádia, hodlal zprostředkovat. Nahrávací studio, výhodné smlouvy a produkce singlů se skutečně magnetem přitahujícím mladistvé stát mohlo.
To, že nabídka kariéry k získání kariéry funguje jako dokonalá past, dokládá i Richard Cottingham, sériový vrah z New Jersey páchající své činy mezi lety 1967 až 1980. Muž oficiálně odsouzený za devět bestiálních vražd je podezřelý z více než stovky.
Ne nadarmo se mu v médiích přezdívalo Torso Killer, protože víc než jen trup po jeho řádění z těla oběti nezbylo. Jak si počínal? Mladé ženy, vesměs modelky a začínající herečky, lákal do hotelového pokoje pod příslibem výhodného kontraktu. Tam je většinou nadrogoval, a když pak procitly z mdlob, byly už znehybněny a nemohly se bránit.
Další z „podnikavých“ sériových vrahů, Christopher Wilder, podezřelý z dvacítky vražd, se specializoval na reklamní natáčení či focení propagačních materiálů. Obvykle šlo o konzumaci vína, pizzy nebo jiných pochoutek. Co už pózující ženy nevěděly, bylo, že pokrmy i nápoje byly nadopované sedativy. Většinou se z opojení už neprobudily.
Je libo romantickou dovolenou?
Fotografováním a uspávacími prášky se k obětem dostával i Harvey Glatman, který inzeroval nabídky na focení i v profesionálních módních agenturách. A Harvey Caringan se zase tvářil, že hledá uchazečky o zaměstnání. Do jeho bytu chodily oběti ochotně samy a dobrovolně mu odpovídaly na otázky.
Robert Hansen zase lákal ženy na „poklidnou a romantickou dovolenou v chatě u jezera“. Na místě, kam je možné se dopravit jen lodí nebo plovákovým letounem. Měl obojí, a tak se k exotickému oddychovému víkendu nechala nalákat spousta žen.
Kolik? V současnosti se ví o sedmnácti. S tím, že jej definitivně usvědčila až mapa plná křížků, do které si zaznamenával lokace s jejich hroby. Místo večeře u krbu ve srubu kdesi v divočině je totiž čekal lov. Zbité, zneužité a nahé je vypustil ven, a pak za nimi vyrazil s puškou.
Chcete se naučit kouzlo?
Na pomezí mezní šílenosti a originality je „trik“, kterým si důvěru svých budoucích obětí získával John Gacy, známější jako Pogo, vraždící klaun. Během dětských oslav, kde v převleku vystupoval, si vytipoval své budoucí cíle.
K návštěvě své domácnosti se je snažil nalákat například fotkou, na které byl zachycený s manželkou prezidenta nebo přepestrým vyprávěním o svých profesních zážitcích. Ke kterému patřila i nejrůznější kouzla, o které se je ochoten podělit.
Jedním z nich bylo i to, při kterém si sepnul zápěstí policejními pouty, aby z nich pak zázračně vyvázl. „Chcete se také tento fígl naučit? Dobře, nasaďte si pouta…,“ popisoval později Gacy „Jenže celé to kouzlo bylo skutečně o tom, že já jsem měl klíč a oni ne.“ Oběti, a bylo jich třiatřicet, se většinou nemohly bránit, protože se samy spoutaly.