Chování, které vypadá jako zbytečný výdej energie a času a marnotratné vystavování se riziku napadení během aktu, totiž může, statisticky, šance na rozmnožení se zvyšovat. Mnohé zvířecí druhy totiž nejsou monogamní a pářit se snaží s více než jedním jedincem. A mnohé mají dokonce problém jedince odlišného pohlaví a sexuální signály detekovat. Řadě z nich navíc krátký životní cyklus nedává na produkci potomků příliš času.
Kdo nepřebírá, častěji se trefí
Aby situaci studie vydaná v magazínu Nature Ecology and Evolution analyzovala, ustavila model o dvou pohlavích – jeden byl „hledající“, druhý „cíl“. Její autoři Maria R. Servedio a Brian A. Lerch dodali několik faktorů, vysílané sexuální signály mohly sahat od módu „neexistující“ až po „neustále přítomné“, „hledač“ je mohl detekovat mezi extrémy „nikdy“ a „vždy“.
„Pokud jsou sexuální signály vysílány pořád a hledající je zachytí vždy, nevybíravé sexuální jednání, které nerozlišuje mezi pohlavími, by neexistovalo,“ shrnuje server Scientific American. „Je-li však signál slabý nebo žádný, je-li pátrání doprovázeno vysokými riziky, může páření se s jakýmkoli dostupným partnerem vychýlit šance ve prospěch evolučního benefitu.“
A záleží i na délce života. Pro živočišné druhy limitované krátkým životním cyklem může být nejvýhodnějším využitím času „bezhlavý“ sexuální přístup, který zvýší pravděpodobnost, že alespoň jednou „to vyjde“. Na pečlivou selekci potenciálních partnerů totiž jednoduše není dost času a je lepší stihnout co nejvíc pokusů bez okolků než vyčkávat. Živočišné druhy s dlouhými životy si naopak luxusu uvážlivého výběru na jistotu dopřát mohou. I když i ony mohou mít z nahodilého sexuálního života prospěch, život jim totiž dává spoustu šancí neúspěšný pokus napravit.
Kombinací však může být hodně. Scientific American jako příklad uvádí dlouhověké ostnokožce, jako jsou hvězdice mnohotrnné. Dokážou detekovat světlo, je však nepravděpodobné, že by vysílaly nebo přijímaly sexuální signály. Podle matematického modelu autorů studie by právě takoví živočichové, s dlouhou životní dráhou a absencí signálů jako vodítek, mohli z „bezhlavého“, ale co nejčastějšího sexu těžit.
Méně vybíraví mají víc šancí
Studie přitom není první, která se snaží objasnit paradox sexuálního chování mezi jedinci téhož pohlaví odhalením jeho potenciálního evolučního přínosu. Jejím předchůdcem byla práce vydaná v roce 2019 rovněž v magazínu Nature Ecology and Evolution. Její vedoucí autorka Julia D. Monková vysvětlila, že se k problému s kolegy pokusili přistoupit z docela opačné strany než dosavadní vědecká debata. Místo aby se podivovali a zvířecí sex téhož pohlaví zkoumali a priori jako anomálii, omyl, nedopatření, řekli si: Znají ho ptáci, sobi, žáby, brouci, proč by vlastně neměl mít smysl?
Dopady jejich postupu přiblížil server Yale School of Environment, kde vědci působí. Dosavadní vědecké předpoklady byly v této oblasti totiž dva. Podle prvního představuje sex mezi zvířecími jedinci téhož pohlaví vysoké náklady, protože při něm vynakládají čas a energii, ačkoli nemůže přinést reprodukční úspěch. A zadruhé se předpokládá, že se takové jednání vyvinulo v liniích jednotlivých zvířecích druhů nezávisle, separátně.
Autoři připouštějí v obou ohledech „kacířské“ hypotézy. Zaprvé předpokládají, že kombinace sexuálních aktů jedinců téhož a rozdílného pohlaví je původním, přirozeným režimem všech zvířat, která se reprodukují sexuálně. Rozvažují, že taková situace existovala již na samém počátku nejranějších forem sexuálního chování. Neobjevila se až během evoluce jako nějaké vývojové nedopatření.
Jejich druhý předpoklad poté je, že takové sexuální chování není velmi nákladné vždy, možná dokonce jen zřídkakdy. Že je spíše neutrální, proto neměla evoluce žádný důvod, aby ho postupně „vymazala“. Ovšem nejenže často není nákladné, navíc může být výhodné.
„Pokud jste příliš vybíraví, jde-li o cílení na to, co považujete za opačné pohlaví, páříte se s méně jednotlivci. Když si s výběrem hlavu naopak příliš nelámete a podstupujete jak sex s opačným pohlavím, tak s tím stejným, máte obecně více partnerů, včetně jednotlivců opačného pohlaví,“ vysvětlil Max Lambert, který se na studii podílel. A dodal, že příležitostná pozorování naznačují, že se sex mezi jedinci téhož pohlaví odehrává docela běžně mezi tisícovkami živočišných druhů.
Jenže právě tvrdá, empirická data založená na pozorováních matematickému modelu scházejí.
Ale kde jsou reální živočichové?
Méně vymýšlení teorií a více testů, stihli již namítnout kritici práce Lerche a Servedio. Jejich výsostně matematické teoretizování považují za velmi nepřesvědčivé.
Paul Vasey, profesor psychologie z University of Lethbridge, s nimi souhlasí. „Osobně bych rád viděl víc sběru dat, která by všechno tohoto teoretizování doprovodila. Potřebujeme vidět, co dělají reálná zvířata ve skutečném světě. Protože modely jsou dobré jen natolik, nakolik jsou dobré předpoklady, na nichž jsou vystavěny.“
Naopak Monková studii ocenila. Přirozeně, teoreticky vlastně navazuje na její hypotézy. Nastavila je matematickým modelem. „Částečně jsme doufali, že podnítíme právě tento typ výzkumu. Proto jsem byla ráda, že někdo argument rozvíjí a testuje teoreticky,“ uvedla.
