SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvNa vodě jsem jel naposledy před 12 lety, když mi bylo patnáct. S kánoí jsme se zaklínili pod strom, ta se s námi začala převracet a my na poslední chvíli vyskočili. Od té doby jsem na vodu odmítal jet. Nicméně pozvání od mistrů světa, aby mi ukázali, jak to v raftu chodí, jsem přijal.
Jakmile nafoukli raft, vyrazili jsme k dráze. Nejdříve jsem dostal několik instrukcí, například že mám sedět na straně raftu, jednu nohu mám mít vepředu a druhou strčenou pod „buřtíkem“ spojujícím obě strany. Pádlo mám držet kolmo k raftu a zabírat co nejvíc zepředu.
A pak vyrážíme. Nejdříve se rozehříváme na klidné hladině, poté míříme do vln. Při každém jezu mám pocit, že vypadnu ven, a křičím. Ostatní se ale usmívají, zřejmě se neděje nic závratného.
Neustále mě ohazuje voda, raft je jí plný, do hlavy mě mlátí slalomové branky. „Neodrážej je rukou, ale pádlem,“ radí mi Lukáš Tomek, který sedí v raftu vedle mě.
Při závodech by za tečování branky dostali pětisekundovou penalizaci, ale tentokrát cvičí hlavně techniku, například otáčení ve víru pod „jezem“, a branky je tedy nezajímají.
Jakmile dojedeme na konec 410 metrů dlouhého kanálu, který má obtížnost tři až čtyři ze šesti, vezmeme raft, přeneseme ho na začátek a do vln se vrháme znovu. A takto pořád dokola. Po třech jízdách jsem pekelně unavený.
„Trénink trvá asi hodinu a půl i s převlečením a nafouknutím raftu, takže čistého času býváme na vodě hodinu,“ popisuje mi Milan Pražan, který v raftu sedí za mnou.
Chystáme se tedy na poslední jízdu. A jak můžete vidět ve videoreportáži, pořádně dramatickou. Při manévru pod „jezem“ vypadávám z raftu a následně i všichni další členové posádky. Proud mě unáší dál, zapřít se o dno nejde, jelikož klouže. Čas od času narážím do překážek, které ze dna vyrůstají.
Jeden z členů posádky dokáže vylézt na břeh. Dalšího potkávám u raftu, jak se ho snaží v proudu vody přetočit. Ani na druhý pokus se nám to nedaří. Proud nás unáší dál.
Dostávám se ke břehu vpravo, kde se chytám jakéhosi madla. Každou další vteřinou mám ale pocit, že už se neudržím, proud je silný. „Pusť se, já tě chytím za ruku!“ křičí na mě muž, který je běžně členem posádky, ale tentokrát jsem jeho místo v raftu obsadil já a on vše sledoval ze břehu.
Jakmile se pustím, chytí mě a táhne mě na mělčinu. Podařilo se. Ostatní o kousek dál loví raft. Situaci komplikuje ještě fakt, že jiný raft zrovna sjíždí jez a do našeho lehce naráží. Nakonec se zachránili všichni a raft také.
„Myslel jsem, že se utopím, že se někde praštím do hlavy a ztratím vědomí,“ říkám Milanovi vyděšeně. „Musím tě ale pochválit, že jsi celou dobu nepustil pádlo,“ odpovídá mi.
Medaile mají z mistrovství Evropy i světa
Členové RK Troja začínali na kánoích, k raftingu pak přešli postupně. „Je to kolektivní sport a v raftu je zábava,“ libuje si Milan Pražan.
Mistry Evropy se stali poprvé v roce 1999. Poté získávali další a další medaile. „Náš největší úspěch byl v roce 2003 při mistrovství světa na Lipně, kde jsme měli medaile ze všech disciplín a vyhráli jsme zlatou i v overall kombinaci,“ pyšní se.
„Neděláme to profesionálně. Normálně při tom pracujeme, jeden je z technického oboru, druhý z obchodního, třetí je hasič a tak dále. Scházíme se po práci. Když je nějaký důležitý závod, jedeme na soustředění nebo trénujeme i častěji než jednou denně,“ dodává Milan.
V nejbližší době je čekají závody v Tibetu a také probíhá nominace na mistrovství světa v Austrálii, které se koná příští rok.
