„Jasně, bude to zábava. Co by taky mohlo být na snowbikingu těžké, že?“ říkám si v duchu, když si ho mířím v rakouském středisku Obertauern vyzkoušet. Obavy se ale dostavují poměrně záhy. Když si jdeme skiboby vyzvednout, překvapuje mě, že na nohy dostáváme krátké lyžičky. Jakmile na ně člověk stoupne, podklouznou.
Náš instruktor Bernard ukazuje na nejbližší sjezdovku s kotvou, na níž máme zamířit po krátké instruktáži. Tvářím se nedůvěřivě. Máme se postavit nad skibob, sklonit se k jeho řídítkům, uchopit je nataženýma rukama a pomocí krátkých lyžiček se začít přesouvat ke kotvě. Vypadá to sice trochu legračně, nicméně to jde. A ani to není tak složité.
„A teď ta základní pravidla...“ slyším už vedle sebe. Musím si sednout na sedátko skibobu, opět s nataženýma rukama, s koleny co nejvíc u sebe a na lyžičkách, pokud možno, nemít žádnou váhu. Tu bych měla směřovat především do sedátka, které příjemně pruží.
„A dál?“ říkám si v duchu. „Jak asi tak zatočím?“ Ani tohle by ale podle Bernarda nemělo být nijak náročné. Řídítky by se mělo točit vlastně minimálně, aby se člověk nedostal do smyku. Základ je otočit hlavu a trup na stranu, na kterou chcete zatočit. Pomoct může i mírné nadzvednutí té nohy, na jejíž stranu míříme.
To je vše. Teď už hurá na kopec, respektive na kotvu. Se skibobem jsem strávila zatím maximálně deset minut, podle Bernarda však není na jízdě na vleku nic těžkého. Člověk jen musí stát, váhu by měl mít na patách a vnější rukou přidržovat řídítka skibobu. Nástup je opravdu snadný, při vystupování se sice kotva o něco hůř vyndává, ale jde asi jen o zvyk.
Přijíždíme k památníku, který připomíná natáčení slavného filmu Help! Beatles tu v roce 1965 strávili dva týdny. Zatímco se tu slavná čtveřice učila lyžovat, nás čekají první „krůčky“ na skibobu. S ostatními vytváříme za Bernardem hada a snažíme se o první obloučky. Mile mě překvapuje, že to jde poměrně dobře. Jen onen vyděšený výraz mi stále nechce zmizet z očí.
„I lidé, kteří nikdy nelyžovali, se na snowbiku naučí velmi rychle. Je to snazší než lyžování. Po deseti minutách můžete jít na vlek a sjíždět modrou sjezdovku,“ líčí Hermann Koch, majitel lyžařské školy v Obertauern a především držitel několika světových rekordů týkajících se snowbikingu. Absolvoval například nejrychleji kilometrovou vzdálenost pozadu nebo udělal největší množství 360stupňových otáček za jednu minutu.
Během následující hodiny a půl vyzkoušíme ještě mnohá „poprvé“. Čeká nás jízda na lanovce (která je po pro mě o něco horší než na kotvě, protože se mi nepodaří ten správný úchop skibobu) i ve „vajíčku“, kdy budeme muset skibob poněkud zmenšit. Ale naštěstí se zhruba šestikilový stroj složí jednoduchým fíglem během pár vteřin.
Opouštíme taky modrou sjezdovku a pouštíme se do prašanu. „Paráda!“ chce se člověku zvolat, když si to šněruje zasněženou plání... Okusíme i červenou sjezdovku, pro mě je až moc strmá, takže následuje první pád. A taky druhý a třetí. Když se napojíme na modrou, jede se mi o poznání líp.
Obliba snowbikingu v Obertauernu v posledních letech vzrůstá. Samozřejmě není ani zdaleka tak rozšířený jako lyžování, spoustu lidí si ale jako doplněk skibob vyzkouší. Vhodný je i pro handicapované. „V roce 1997 jsme začínali jako první škola snowbikingu v Rakousku. Dneska už se jezdí ve 130 destinacích po celém světě - v Jižní Americe, Austrálii, ale i v Číně,“ líčí Hermann Koch.
