Na pódiu pod obřími do žuly vytesanými hlavami čtyř prezidentů stojí zástup lidí. Každý řekne do mikrofonu své jméno, hodnost, armádní složku a zemi, kde sloužil. Čech se nudí, ale Američan bez hraného nadšení každému plácá. Tleská všem těmto veteránům, ať už sloužili v Koreji, Vietnamu, Somálsku, Iráku, nebo Afghánistánu.
Kdo chce vidět, jak se formuje americký patriotismus, má nejlepší možnost v Mount Rushmore za stmívání těsně před tím, než se osvítí osmnáctimetrové podobizny prezidentů George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Roosevelta, kteří pak nad tmavou kopcovitou krajinou Black Hills září jak skrumáž majáků. Pro plné auditorium se pustí film, který slavné obyvatele Bílého domu stručně představí. Důležitější je, že se vyzvedne, jak všichni oddaně sloužili národu, o němž dokument mluví jako o nejskvělejším na světě. Pak už proslov přejde v tón, který připomíná instruktážní video sekty, jejímž největším božstvem je svoboda ("pro svobodu žijeme a umíráme"). Jednou vedlejší větou se řekne, že ne všem národům (rozuměj indiánům) snaha o nalezení svobody na americkém kontinentu přinesla prospěch, ale hned se to smázne tím, že americký národ byl přece ke své cestě na západ předurčen.
Pak přijde ruka na srdce za zpěvu národní hymny o praporu s hvězdami a pruhy a následně zmíněné ovace pro (ex)příslušníky ozbrojených sil. Míchá se ve mně pohrdání nad "předpotopním" vlastenectvím se závistí nad tím, jak si Američané dokážou vážit sami sebe a svých hrdinů.
Republikáni mají přednost
Svým prezidentům klidně vystaví monument, pro který bychom my s naší historickou zkušeností stalinismu měli pouze úšklebky, zatímco tady je to pomník demokracie. Jeho autor Gutzon Borglum šel tak daleko, že chtěl dovnitř prezidentů zabudovat skrýš, ve které by byly ukryty všechny důležité dokumenty americké historie. V případě zániku lidstva by mohly budoucím civilizacím zprostředkovat, jak skvělá byla republika se zkratkou USA.
Ale prvotní nápad pro výstavbu obřích skulptur měl přízemnější důvod: zapadlý stát Jižní Dakota potřeboval lákadlo pro turisty. V roce 1924 proto aktivisté vybídli Borgluma, aby v žulových skalách Black Hills vytesal obří tváře hrdinů Divokého západu. Umělce, který byl člen Ku-klux-klanu a zároveň obdivovatel Lincolna, nápad zaujal. Ale prosazoval, že jeho práce musí mít národnější charakter. Buffalo Bill mu byl málo, tak nadhodil podobizny slavných amerických prezidentů. S obřími politiky měl zkušenosti, protože právě kousek od Atlanty tesal do skály tři vůdce otrokářské Konfederace.
Republikán Calvin Coolidge dal jako aktuální nejvyšší představitel USA dílu ztělesňující americkou víru, že jejich národ je Bohem předurčen obsadit celý kontinent, požehnání a federální financování. Také si prosadil, že vedle "povinného" a stranicky neutrálního zakladatele vlasti Washingtona, který je na sousoší nejvýraznější, musí být zobrazení prezidenti partajně rozděleni 2:1 v neprospěch demokratů. Výběr tedy padl na Lincolna, T. Roosevelta a Jeffersona.
Jiná verze historie
"Jenže Mount Rushmore je jen jedna verze amerických dějin: ta bělošská," říkala Ruth Ziolkowská, která až do své smrti vedla práce na konkurenčním projektu, který chce vyprávět i tu druhou verzi, indiánskou. Když se v roce 1927 začalo na Mount Rushmore pracovat, začali se původní obyvatelé prérií, jejichž předkové byli už před desetiletími zpacifikováni, ošívat. Urazilo je, že obří skulptury "dobyvatelů" vznikají v místech, která byla pro jejich předky svatá, a bez jejich souhlasu.
Rozhodli se odpovědět stejnou zbraní a vytesat do žuly obličej některého ze svých náčelníků, aby jasně řekli, kdo byl v oblasti první. Shodli se, že ideálním kandidátem na věčnou slávu je Splašený kůň, pod jehož velením zbytky vzdorujících kmenů zabily v bitvě u Little Bighornu generála Custera a všechny jeho muže. A to jako naschvál jen pár dnů před velkolepými oslavami stého výročí nezávislosti.
Pravda, v konečném výsledku indiánům nejslavnější americká porážka v dějinách nijak nepomohla, protože na ně poslali silnější oddíly. V květnu 1877 se jim podrobil i Splašený kůň, kterého o čtyři měsíce později při hádkách v rezervaci mezi domorodci a dozorujícími vojáky fatálně propíchli bajonetem.
S nápadem oslovili sochaře polského původu Korczaka Ziolkowského, který s Borglumem pracoval na Mount Rushmore. Umělec z Connecticutu se pro nápad nadchnul, značně ho naddimenzoval a od roku 1948 se jeho rodina ničemu jinému nevěnuje.
"Manžel dlouho hledal to správné místo, kde začít stavět. Našel velkou skálu, takže ho napadlo udělat jezdeckou podobu náčelníka. Řekl si, že tomu věnuje zbytek života a bude to ta největší socha na světě," vyprávěla Ruth Ziolkowská. Dílo bude mít po dokončení 172 metrů, ale zatím je hotová jen hlava a poznat se dá i ruka o délce fotbalového hřiště. Zbytek díla připomíná povrchový důl.
Konec v nedohlednu
Práce čtyř stovek dělníků na Mount Rushmore trvaly čtrnáct let, ale přerušil je příchod druhé světové války. Po ní už se nikdy nepokračovalo v původních plánech zobrazit prezidenty až po pás. Ziolkowski to měl mnohem složitější, protože na gigantickém úkolu začal pracovat jen sám s manželkou. Nejdříve si musel v divočině postavit srub a vybudovat mléčnou farmu, z níž živil svou rozrůstající se rodinu, aby se mohl věnovat svému obřímu koníčku.
Měl pouze starý generátor, který každou chvíli vypověděl službu. Když chtěl Ziolkowski, jehož proměnu z hejska z východního pobřeží ve vousatého zálesáka zachycují portréty v muzeu, pokračovat v rubání skály, musel seběhnout po 741 schodech a zase si ho nahodit. Od té doby se tempo práce přece jen urychlilo i díky rozvoji technologií. Pracuje tu 217 lidí, ale nutno dodat, že valná většina se stará o návštěvníky v muzeu, v restauraci, na parkovišti a při prodeji suvenýrů.
Manželé Ziolkowští zasvětili myšlence celý život.
Hlava Splašeného koně byla dokončena až v roce 1998, šestnáct let po sochařově smrti. Tím dali Ruth a jejích deset potomků Americe důkaz, že "prérijní sfingu" jejich rodina jednou dodělá, ač jejich budovatelské tempo připomíná éru pyramid. Kdy ji dokončí? Těmto věčným otázkám se Ziolkowská jen smála s tím, že za jejího života určitě ne. Její smrt letos v květnu onen výrok potvrdila.
Zásadně odmítla, že by se sem vlekli jen proto, aby lákali turisty na pravidelné odstřely: "Pracujeme, jak nejrychleji umíme. Ale Korczak vždycky říkal: Dvakrát měř a jednou řež. Děláme tak jeden odstřel za týden. Zdá se to málo, ale pak je potřeba vše naložit na náklaďáky a odvézt. Po posledním odstřelu jsme museli odklidit 500 tun kamení."
Ušlechtilý divoch vydělává na stipendia
Stojím pod nosními dírkami Splašeného koně, kam mě mimo běžně přístupné turistické trasy vzal tiskový mluvčí projektu Patrick Dobbs, který s bezpečnostní přilbou vypadá jako Quentin Tarantino na vedlejšáku. Až bude památník hotov, budou na toto místo za speciální příplatek chodit i turisté. Zatím Dobbs ukazuje mezi borovice, kde bude budova univerzity pro indiány, kde koleje, kde zdravotní centrum, kde muzeum kultur prérijních kmenů. Bude to městečko, ze kterého má pro mladé indiány vést cesta ze dna společnosti, kde jsou od zavření jejich předků do rezervací. Už nyní se ročně ze vstupného vyplatí 1,9 milionu dolarů na stipendiích pro "american natives", jak je nyní označuje politicky korektní angličtina.
Samotná socha vypadá ve své pompéznosti směšně. Patos z ní jen teče jako ze všech podobných megaděl vyjadřujících velikášské myšlenky, ať už je za nimi stalinistická, nacistická, nebo demokratická idea. Splašený kůň tu je krystalicky ušlechtilý divoch, který nedokončenou paží, na jejímž zápěstí trůní menší bagr, ukazuje do lepší budoucnosti. Mně jen napadá, aby ta monstróznost nechtěla kýchnout.
"To gesto se mi nelíbí, naši předci ho vůbec nedělali," říká Jerome Vysoký kůň, který se jako každý druhý v siouxské rezervaci Pine Ridge chlubí, že slavný válečník byl jeho prapraprastrýc. "Vůbec se takový pomník neměl stavět, vždyť ani nevíme, jak Splašený kůň vypadal. Ta jediná fotografie, co existuje, je absolutně neprůkazná," dodává. Proto se také modelem stal náčelník Henry Stojící medvěd, který přes odpor řady soukmenovců sochu prosadil.
Polákův americký sen
Indiánský monument je geniálním ztělesněním amerického snu. Chudý polský umělec se rozhodne, že někde uprostřed prérie "zbastlí" největší sochu planety (i když vyšší už se nyní chystá v Indii), koupí si pozemek a pustí se do toho, aniž by se mu do toho úřady nějak pletly. I když Ziolkowskému také nabídly, že by mu to zafinancovaly.
Ostatně, "hlavouni" na Mount Rushmore byli také postaveni z veřejných zdrojů. Jenže Korczak si radši peníze sháněl sám. Argumentoval tím, že Washington podvedl v minulosti indiány už tolikrát, takže není žádný důvod, proč mu věřit nyní.
Na rozdíl od minulosti už Ziolkowští hluboko do kapsy nemají. Ročně k nim zavítá na milion návštěvníků, kteří platí vstup deset dolarů na osobu (nebo 27 na celé auto). oběd si dají u nich v restauraci a koupí si suvenýry, například žulový úlomek z bicepsů Splašeného koně. Rodina si dokonce může dovolit být tak šlechetná, že všem potomkům indiánů umožňuje vstup zdarma.
Ke čtyřem prezidentům na Mount Rushmore mohou zdarma úplně všichni jako ke každému národnímu pomníku. "Jenže přitom podvádějí," neodpustí si mluvčí Dobbs šťouchnutí do federální konkurence, k níž ročně zavítá trojnásobně více návštěvníků. "Před památníkem se platí parkovné 11 dolarů a všude v dochozí vzdáleností je přitom zákaz stání," dodává.
V duchu mi náklady na obou místech v souboji monumentů vytvořené explozivním sochařstvím potvrdí dojem zasloužené remízy. Do té doby než si počkám na večerní laserovou show, která nedodělanou podobiznu Splašeného koně používá jako podklad. Proti Mount Rushmoru je to mnohem nápaditější, když pomocí hry světel dosáhnou dojmu, že oř pod bojovníkem s vlajícími vlasy běží a vítr mu při tom čechrá hřívu. Vítězství se přechyluje ve prospěch náčelníka, když tu na závěr projekce pustí píseň I’m Proud To Be An American. Myslíte, že si Splašený kůň, když se otáčí někde v neznámém hrobě, notuje "Jsem hrdý, že jsem Američan"? Tento výběr znamená kontumaci ve prospěch Mount Rushmoru.
