Poměrně sofistikované metody mumifikace byly známé už v Asýrii, k dokonalosti je pak jako součást svých pohřebních rituálů, přípravy na posmrtný život, dotáhli ve starém Egyptě. V zásadě však vždy platilo, že mumifikované lidské tělo již bylo po smrti. A to je přesně onen podstatný detail, jímž se odlišuje obřad sekty Šingon. Při něm se totiž člověk, většinou askezi naprosto oddaný mnich, mumifikuje víceméně svépomocí a postupně, již během odcházení ze života.
Velmi podobnou praxi konzervace zaživa v různých historických údobích přijali například hinduisté. Ti proces nazývali Prayopavesa, tedy „sebevražda skrze půst“. A jako rituál rozloučení s pozemským světem Sallekhana jej provozovali i vyznavači džinismu.
Praxe Sokushinbutsu je vlastní především mnichům ze sekty Školy pravého slova Šingon. Odnože buddhistické víry, která silně věřila v duchovní růst skrze tělesnou bolest. A mučivý proces sebemumifikace považovala za povýšení mysli jednotlivce k božské dokonalosti.
Čas vydat se na cestu
Hned zkraje je upřímné přiznat, že očekávaného důstojného finále v podobě dokonale zakonzervovaného těla mumie se dočkalo jen málo vyvolených. O tuto „čistou“ mumifikaci se pokoušely stovky, snad tisíce lidí. A známo je dosud jen čtyřiadvacet těl mnichů, jiné zdroje uvádí osmadvacet světců, kteří se opravdu dopracovali ke komplexní konzervaci. Ti ostatní, a byla jich většina, nestačili proces mumifikace řádně dokončit, místo toho jen bídně zemřeli hlady.
Pro faraony i dělníky. Mumifikátoři měli balíčky pro všechny třídy Obsloužíme každého, uděláme z vás okázalou mumii i skromnou. Nabídka staroegyptských balzamovacích živností byla uzpůsobená pro všechny společenské vrstvy. Jejich byznys nabízející cestu do posmrtného života se snažil obsáhnout i chudší společenské třídy, mrtví znamenali peníze. |
Proto na tento projev sebedestruktivní askeze, v Japonsku byl populární mezi 11. a 14. stoletím, nehleděli mocnáři s přílišným pochopením. Jako asistovanou náboženskou sebevraždu rituál všemožně potírali. Až ho v roce 1879 definitivně postavili mimo zákon.
K mumifikaci, tedy procesům vedoucím k zakonzervování mrtvol, může dojít různým způsobem. Buď přirozeně, vlivem přírodních podmínek, například mrazem, vysušením v horkém klimatu pouště nebo zakonzervováním těla v bažině či říčním bahně. Nebo s pomocí umělých, lidmi zprostředkovaných zákroků, například balzamováním těla po vyjmutí vnitřních orgánů, naložením do medu nebo jiného konzervačního roztoku. Komplikace tu působí organické složky těla, například tuky, či fakt, že lidské tělo je z větší části tvořeno vodou. To vše za přístupu vzduchu akceleruje biologický rozklad.
Jak k tomu tedy přistupovali šingonští mniši?
Jíst jen strom
Základem byla téměř úplná dieta. Půst, to u budhistů není nic až tak překvapivého. Při mumifikačním procesu však usilovné mučení hlady trvalo tři tisíce dní, takže se většina oddaných duchovních s již nalomenou kondicí svého vysněného konce v podobě zvěčnělé relikvie vlastního těla již nedočkala. Po prvních tisíc dní půstu se strava, podávaná po hrstech týdně, omezovala čistě na oříšky a bobule. Z postního jídelníčku vymizely luštěniny a obilniny, které v lidském těle vlákninou vážou vodu. A o to tu přesně šlo, zbavit organismus tekutin, postupně ho dehydratovat, vysušit. Čas trávili mniši v nehybnosti, meditací a prozpěvováním manter nenbutsu.
Pro další tři roky mumifikace se strava omezila na takzvané mokujiki, ve volném překladu znamená výraz „pojídání stromu“. Mniši jedli jehličí, semínka vydolovaná z šišek, samotné šišky a loupanou kůru. Že jsou plné terpenů, hořkých silic, pryskyřic a tedy v zásadě nestravitelné? Nikdo neříkal, že mumifikační proces nebude radikální.
Mniši přitom nesměli pít vodu z misky ani dlaněmi, mohli ji vstřebávat jen z toho, co jim napršelo do úst při memorování manter. Je však třeba říci, že světci trochu hřešili, v žaludcích jejich dokonalých mumií se totiž objevují i oblé říční kamínky, jimiž se asi pokoušeli zahnat pocit prázdného žaludku.
Konzervace k nestravitelnosti
Asi nepřekvapí, že poslední tisícovku dní před cílem už nebyl mnich zcela při vědomí a jeho duše už měla v podstatě sbaleno. Jenže pomíjivé fyzické schránce schází k dokonalosti ještě dost, příliš ještě připomíná na kost vyhublého člověka. I když v důsledku dehydratace a extrémního půstu tělo přišlo o tuk a tělesné orgány se, alespoň teoreticky, zmenšily, připravené k mumifikaci ještě zcela není.
Tomu pomohl posvátný čaj urushi, vyráběný z kůry keře Toxicodendron vernicifluum. Česky ho nazýváme škumpa fermežová a již název napovídá, proč výluh z jeho kůry nepít. Škumpa je totiž jedovatá zrovna tak jako fermež, lak konzervující dřevo.
Právě popíjením toxického čaje se mnichovo tělo zevnitř konzervovalo. Dalo se přitom očekávat, že první i následující doušky vyvolají intenzivní dávení. Což bylo v pořádku, organismus se tak zbavoval zbylé vody. Čaj urushi měl ještě tu vlastnost, že postupnou intoxikací činil mnichovo tělo jedovaté pro hlodavé larvy hmyzu a další mrchožrouty. Nestravitelnost ostatně měly garantovat i neméně jedovaté plody nezralých cykasů a speciální byliny, jejichž druhové složení se však do současnosti nedochovalo.
Někdy však voda v procesu konzervace stále ještě trochu živého těla roli hrála, Shinnyokai Shonin, mnich z hory Yudono, si údajně vypomáhal místními prameny s vysokou koncentrací arzénu.
Rozhodnutí, které se nedá zvrátit
Podstatný zádrhel celého rituálu, který v této fázi nutně přichází, je nezbytná dopomoc okolí. Nedá se úplně očekávat, že by se po dvou tisících dnech hladovění sedící mnich zvedl a šel si připravit čaj. Jeho druhové mu ho museli připravit sami. S jasným vědomím, že mu podávají jed. Optikou zákonů japonského středověku to z nich samozřejmě činilo traviče. Vrahy hodné krutého potrestání.
A takových právních komplikací tu bylo víc. Zakladatel sekty Školy pravého slova Šingon mnich Kúkai, nazývaný též Kóbó Daiši, se podle věroučných legend dopracoval k mumifikaci úplně sám, dietou ve volné přírodě. Jenže jeho následovníkům věřící pomáhali.
Poté, co si adept Sokushinbutsu odbyl úvodní část procesu, jej jeho souvěrci přesunuli do temné kobky s mřížovanou podlahou. Ne tak prostorné, aby v ní mohl stát, dalo se v ní jen sedět. Tím si pojistili, že půst nepřeruší. A odhodlání k nejvyšší oběti pak stvrdili tím, že v kobce zůstal pohřbený pod nánosem uhlí a kamení. Spojením se světem mu byla jen širší bambusová trubička, přivádějící vzduch a tu a tam pár kapek jedovatého čaje. Komunikaci mu někdy zajišťoval i malý zvoneček, jímž mohl dát bratrům na povrchu vědět, že je stále naživu.
Nekonečné stovky dní temnoty, meditace a hladovky byly dost dlouhý čas na to, abyste změnili názor na život a podobu vlastního skonu. Jenže při Sokushinbutsu jste s tím nic nenadělali a zemřeli jste, smíření se svým osudem jako světci, nebo nedobrovolně, tak jako tak. Z cinkání zvonku se nedá interpretovat, zda člověk v kobce netouží po svobodě a čerstvém vzduchu. Mniši venku dokonce neměli sebemenší šanci dozvědět se, kdo přesně vlastně v kobce čeká na smrt. Mohl to být kdokoliv. Pokus o sebemumifikaci tak vlastně mohl být dokonalým zločinem.
Nirvána je jen pro dokonalé
A když se jednoho rána už cinkání zvonečku neozvalo? Souvěrci nikam nepospíchali. Tušili, že jejich bratr je už na lepším místě. Možná. Snad. Pravda se však naplno měla ukázat až za dalších tisíc dní, během nichž byla kobka stále zapečetěna. Teprve pak, po otevření, bude vyjeveno, zda byl adept sebemumifikace hoden. Pokud se uvnitř nacházelo vyschlé tělo, zcela netknuté nenechavým hmyzem a bez patrných známek biologického rozkladu, dosáhlo se cíle. Duše mnicha dospěla utrpením k nirváně a jeho fyzická schránka mohla být velebena, stejně jako Buddha.
Biologický rozklad, nepřirozená poloha těla, ohlodané kosti a zbytky vaziv či tkání, to vše bylo známkou selhání. Toho, kdo se neúspěšně snažil dosáhnout vrcholu. Ale čí to vlastně bylo tělo? To už se z ostatků poznat nedalo. Neúspěšných byly tisíce. A těch úspěšných? Ne moc. Povedená sebemumifikace byla považována za opravdový zázrak i vzhledem k počtu neúspěšných pokusů.
