Jedno se japonským kryptoanalytikům, kteří odposlouchávali a luštili radiokomunikaci spojeneckých sil za druhé světové války, nechat musí. Pracovali na výbornou, v řádu týdnů byli schopni rozlousknout jakoukoliv šifru amerického námořnictva. Ti proto přicházeli se stále komplikovanějšími šiframi, které však úspěšně vzdorovaly i vlastním radistům. Luštit depeši v bojových podmínkách dlouhých 30 minut skutečně nebyla cesta k vítězství.
Muži šeptající do větru
Naštěstí tu byl Philip Johnson, syn misionáře, který vyrůstal v arizonské indiánské rezervaci. A ten veliteli Pacifické flotily navrhl drobné zlepšení. Radisti nebudou muset své zprávy šifrovat, pokud jim nikdo jiný rozumět nebude.
Johnsonův nápad byl zcela konkrétní: Pokud budou radiostanice obsluhovat šifranti z kmenů Čuktů, Čerokíjů nebo Navahů, mohou si o situaci v bitevním poli povídat přímo v mateřštině, aniž by někdo pochopil, o čem hovoří. Navýsost praktický návrh dostal šanci v polovině roku 1942.
Zprávu v nerozluštitelném indiánském nářečí byli domorodí šifranti schopni předat velení za 20 sekund. Kromě rychlosti tu bylo pár dalších výhod. Indiánů bylo ve Státech jen pár, nehrozilo, že by informace mohly unikat do zahraničí. Tajnou komunikaci hravě obstarali dva rodilí mluvčí na prapor.
Armáda hned preventivně zaměstnala kolem 500 indiánů. V přísném utajení, samozřejmě. Pravda, bylo třeba původní řeč trochu doladit, vznikl tak oficiální Kód Navajo. V řeči původních obyvatel Ameriky samozřejmě nebyl pojem pro ponorky, minomety nebo houfnice. Indiánští radisté, kteří se sami nazývali „Ti, kdož rozpráví s větrem“, významně přispěli k úspěchům spojeneckých vojsk v Tichomoří.
Znají jazyk i kulturu, budou se hodit
Pokud měli indiáni vynikat tím, že se naprosto odlišovali svým jazykem, americké jednotky zvané Ritchie Boys měly naopak výhodu v tom, že splývaly s protivníkem. Tvořili je naturalizovaní Američané německého původu. Přezdívku si vysloužili tím, že absolvovali výcvik v Camp Ritchie ve státě Maryland.
Tamních frekventantů bylo 15 400 a měli se po chystaném vylodění v Evropě pohybovat „v dotyku s nepřítelem“, ať už v první linii, nebo za ní. I proto jednotka oficiálně neexistovala. Předpokládalo se totiž, že bude často měnit americké uniformy za německé.
Realita jejich nasazení však byla velmi prozaická. Mnohem prozaičtější, než jak ji líčí film Hanební pancharti, který se Ritchie Boys inspiroval jen velmi volně. Zaprvé, Židů bylo mezi nimi jen čtrnáct procent. A zadruhé, žádné hrdlořezecké gerilové operace nedělali. Drtivá většina Ritchie Boys sloužila celou válku jako stafáž u evropských vojenských štábů. Vyslýchali německé zajatce, odposlouchávali nepřátelské radiokomunikace a rozhovory nepřátel v zákopech. Na starosti měli i šíření letáků a protihitlerovských tiskovin nebo vysílání nahlodávající morálku nacistů.Povedlo se jim sice odhalit blížící se německou ofenzivu v Ardenách, armádní vedení však jejich varování neuvěřilo, aby o několik měsíců nato litovalo.
Jednotka Z: padesát originálních exemplářů
Naverbovat odvedence ze všech koutů země, podusit je pořádným výcvikem, učinit z nich kompaktní vojenské jednotky. Klasika. Přesně takto si po vstupu do války počínala Austrálie. S jednou výjimkou. Tou se stala speciální Jednotka Z, útvar tak tajný, že o něm na generálním štábu vědělo jen pár vyvolených.
Kouzlo domorodých mluvčíPříběh indiánských šifrantů láká, což dokazují i tržby filmu Kód Navajo z roku 2002. V armádě však znalosti svého rodného jazyka nevyužívali jen seminolští či navažští indiáni. Během vylodění v Normandii sehrálo podobnou roli 14 Komančů, sloužících u 4. pěchotní divize. O poznání méně ověřitelný příběh se váže k rodilým Baskům, jejichž náboženské komunity byly roztroušeny po Tichomoří. Údajně měli ve své rodné řeči vytvářet radiová spojení mezi hnutím odporu na ostrovech a veliteli Pacifické flotily. Nápad s indiánskými šifranty během II. světové války však měl svého předchůdce. Poprvé Indiáni zazářili během první světové války. Britové si na Sommě vypůjčili pár Čerokíjů a americký expediční sbor tehdy využíval tlumočnických služeb Čuktů. Mimo mediální slávu se pohybovali kanadští Kríjové, které o své důvěrné službě vlasti nesměli promluvit až do roku 1963. |
Byla sestavena z mužů, jejichž dosavadní život byl vlastně jednou velkou praktickou přípravou na boj. A zbytečně uniformní výcvik by potlačil jejich mimořádné schopnosti. Laicky řečeno, co ještě chcete učit civilistu, který uprchl z japonského zajateckého tábora, prošel džunglí a na vyrobeném prámu doplul do Austrálie? A právě padesátka takových exemplářů plus lovců krokodýlů a domorodých stopařů tu tvořila základní kádr.
Nějaký výcvik samozřejmě proběhl, ale se zbraněmi nebo výbušninami už dobře zacházet uměli. Uniformy nebo nášivky? To bylo pro Jednotku Z nepraktické. Klíčové bylo pro tyto muže novozélandského, timorského, indonéského, holandského nebo britského původu utajení a nenápadnost.
A co dokázali? Například z Austrálie dopluli na dřevěné rybářské džunce do okupovaného Singapuru a tam Japoncům náložemi potopili sedm lodí o výtlaku 39 tisíc tun. A pak zase dopluli zpátky. Když potřebujete vycvičit dvoutisícovou partyzánskou armádu? Postačí na to čtyři lidé z této zvláštní jednotky. Podobných akcí mají na svědomí 81. Možná víc. O existenci tohoto týmu se do roku 1980 nesmělo mluvit.
Jsou jiní, a v tom je jejich síla
Myslíte si, že vás může PAS, tedy série poruch autistického spektra, spolehlivě vyřadit ze služby v armádě? Pak jste nejspíš nikdy neslyšeli o izraelské Jednotce 9900, jejíž existence byla oficiálně zveřejněna v roce 2016, i když to již pravděpodobně existovala hezky dlouho. Právě tady totiž mají o rekruty s touto vývojovou poruchou eminentní zájem. Tedy ne o všechny, pečlivě si vybírají.
Do programu se mohou přihlásit autisté, kteří přesáhli 16 let věku. A na následujících pět let se upíšou armádě. I s rodiči, kteří je na školení doprovázejí. Vybraní jedinci pak v 21 letech vstupují do armády, konkrétně pak jednotkám leteckého průzkumu.
Ne, nemají zbraň, nehoní se po cvičištích a neřídí bojová letadla. Jen třídí a analyzují snímky z průzkumných družic a dronů. Mají totiž schopnost soustředit se na titěrný detail nebo nalézt v záplavě tisíců stejných záběrů jednu nepatrnou odchylku. V běžném životě by je tyto jejich vlastnosti nejspíš společensky diskvalifikovaly, ale pro práci rozvědky jsou nenahraditelní. V šedivé změti pixelů jsou schopni vyčíst pravidelnost tvarů odpalovacích zařízení, nově vystavěné bunkry nebo další podezřelé útvary, které předávají k další analýze.
V současnosti slouží Ro´im Rachok na deseti pracovištích leteckého průzkumu a rozvědky a výcvik ročně dokončí padesát uchazečů.
