Jako hřiště stačí jakákoli plocha, louka, plácek mezi paneláky, pláž, tělocvična. Veškeré vybavení se skládá z kulaté hrací sítě podobné trampolíně a speciálního míčku. Hraje se, v klasické sestavě, dva na dva.
Podávající rukou odpálí míček do sítě, poté má duo soupeřů tři doteky na to, aby míč do sítě vrátilo tak, aby ho po odrazu protivníci nedokázali zpracovat. Když míček spadne na zem, když se dvakrát po sobě dotkne sítě nebo dopadne na konstrukci „trampolíny“, znamená to bod. Pro pohyb hráčů neexistují hranice, kolem sítě se mohou pohybovat, jak potřebují. Vyhrává družstvo, které jako první dosáhne jednadvaceti bodů.
Čím prostší jsou pravidla a čím jednodušší je najít si místo na hru, tím zábavnější, svobodnější a dynamičtější sport to je.
Vzestup a pád do zapomnění
Roundnet přitom patří mezi mladé sporty, v roce 1989 ho vymyslel kreslíř, vynálezce hraček a autor křížovek a rébusů Jeff Knurek. Na samém startu, jak vysvětluje pro web RoundnetWorld, byly schůzky v instituci I.D.E.A., za níž se skrývala slova „vynálezci, snílci, objevitelé, umělci“ („Inventors, Dreamers, Explorers and Artists“). Právě na nich Knureka napadlo využít odrážecí síť pro baseball, postavit ji však horizontálně, prostě na zem. Následně ji navrhl jako kruhovou a testoval různé typy míčků.
Podobně jako jiné produkty z dílny I.D.E.A. byl osud hry, která dostala obchodní název Spikeball, předurčený – měla si najít svého majitele, který autorům návrhu bude vyplácet licenční poplatky. A spikeball si ho našel, byla jím japonská firma Tomy Games. Na trhu nebyla soupravy pro hru propadák, ale zájem o ni nebyl dlouhodobý. Netrval déle než šest let, v roce 1995 hvězda spikeballu vyhasla. Zmizel z obchodů i z pláží a parků.
Prázdninový nápad z Havaje
A potom si vyjel s partou na Havaj jistý pan Chris Ruder. A jeden z výletníků, známý jeho bratra, si na dovolenou přibalil podivnou síť a míček. Ano, naučil zbytek mise spikeball – a během pěti havajských dní mu celá výletnická společnost propadla. Včetně pana Rudera. A ten samozřejmě zaznamenal, jakou pozornost a jaký zájem budí u přihlížejících.
Odtud již nebylo daleko k otázce: co onu hru zresuscitovat? Po několik příštích let o tom mluvil, v roce 2007 se však o spikeball začal zajímat a zjistil, že obchodní známka na hru propadla. Za 800 dolarů si ji pořídil. A se šesticí společníků, včetně bratra, dal dohromady sto tisíc dolarů, patentovali si jisté designové změny produktu a zajistili si výrobu.
Pořád to však bylo tak trochu hobby, Ruder se o spikeball staral po nocích, dál pracoval v obchodním oddělení firmy Live Nation Entertainment, spikeballové sestavy skladoval doma ve sklepě. Navíc vše zůstalo hlavně na něm, nadšení jeho obchodních parťáků vyhaslo a z aktivity společnosti Spikeball Inc. mizeli.
Práce ze sklepa však nesla ovoce. Ačkoli Ruder prodával výlučně přes svůj web, ačkoli se jeho marketing omezoval v podstatě na sestavy zaslané učitelským spolkům, skupinám křesťanské mládeže a týmům organizovaným v rámci frisbee a ačkoli firma neměla jediného placeného zaměstnance, v roce 2013 vykázala roční příjem ve výši milion dolarů. Se svou manželkou tedy učinili velké rozhodnutí, Chris opustí zaměstnání a vše se vsadí na trampolínu s míčkem.
Hned po třech měsících bylo zřejmé, že risk se vyplatil. Na Rudera se sám od sebe obrátil s žádostí o jeho soupravy prodejce sportovního zboží Dick´s Sport Goods. „Myslel jsem si, že se očekává, že jim budu muset volat sám a o prodej svého zboží v jejich prodejnách žadonit,“ přiznal Ruder v rozhovoru pro magazín Forbes.
Opravdu nemusel. A nebylo potřeba se obracet ani na další prodejní sítě. Samy od sebe jej zkontaktovaly firmy REI, Modell´s a Big Five Sporting Goods. Jenže takový zájem nebyl zcela bez problémů. Zatímco předtím žila firma z prodejů jednotlivým zákazníkům, kteří za sestavy platili do osmačtyřiceti hodin, nyní byla v rukou velkých hráčů, kteří platili až o pětačtyřicet dní později. „Byli jsme na hraně krize likvidity,“ přiznává Ruder na serveru Kiplinger. Řešil to půjčkami.
A poté přišla televize. A úspěch, ale opět krkolomný.
Hračku mi z toho neuděláte
Pořad Shark Tank je obdobného formátu jako pořad Den D České televize. Podnikatelé s nápadem se v něm ucházejí o investory. Ruderův byznys byl do soutěže pozvaný, investice se však dočkal ještě během natáčení. Zájem o dvacetiprocentní podíl v jeho firmě projevil obchodník a televizní celebrita Daymond John, zakladatel a šéf firmy FUBU. Nabídl za to 500 tisíc dolarů. Byla to dobrá nabídka. Cesta spikeballu však byla opravdu klikatá, Ruder smlouvu nakonec nepodepsal.
Daymondovy záměry by totiž podle něj ohrozily reputaci a image jeho milovaného sportu. Byznysmen měl kontakty ve společnosti Marvel Comics a chtěl výrobek Spikeball propojit s postavou Supermana. Obchodům by to možná pomohlo, ale Ruder se bál, že by to znamenalo, že spikeball opustí kategorii „sport“ a spadne do škatulky „hra“. „A to by v mých očích dělalo produkt lacinější. Nechtěl jsem udělat byznys jen pro byznys samotný,“ líčí Ruder.
Za své rozhodnutí nebyl potrestaný. Když v květnu roku 2015 televize odvysílala pořad Shark Tank s jeho podnikatelským projektem, vidělo ho sedm milionů diváků. Vypukla vřava. Ruder byl však na zájem zákazníků připravený, vsadil na risk a před odvysíláním pořadu utratil za výrobu sestav skoro všechny peníze, které měl.
Příliš populární výrobek. A příliš floutkovský?
S boomem spikeballu však přišla i konkurence. Na slávě chtěly vydělat i další firmy a začaly zákazníkům nabízet vlastní vybavení. „A to nás dostalo do bryndy,“ vysvětluje společnost Spikeball.
Google a googlovatPotížím s rozšířením svého jména čelí Google. Navzdory tomu, že se slovo „googlovat“ ustavilo jako generické sloveso, si však zatím podle soudního rozhodnutí z roku 2017, jak píše server ABA Journal, obchodní známku Google uchoval. Slovem „google“ tak proto není možné označovat jakýkoli internetový vyhledávač, ačkoli „googlit“ se dá i jinde než na Google. |
„Kdybychom jako firma dál o našem sportu mluvili jako o Spikeball™, riskovali bychom, že o obchodní známku značky, kterou jsme tak těžce budovali, přijdeme. Onen scénář se odehrál v případě spousty firem, jejichž obchodní známky se staly generickými,“ píše Spikeball na webu a odkazuje na někdejší obchodní známky jako Aspirin, Linoleum, App Store, které se staly, jak píše server Consumer Reports, obětí svého masového rozšíření, které z nich udělalo generika.
„Nechtěli jsme, aby se to stalo i nám,“ vysvětluje firma Spikeball. „Abychom svou obchodní značku uchránili, přejmenovali jsme sport na ’roundnet’.“ Uznává, že její počin může působit přespříliš dramaticky, ale líčí, že obchodní známka Spikeball™ je pro ni velmi cenná. Jak to tedy je? „Roundnet“ je jméno sportu, „Spikeball“ je název firmy, která na něj prodává vybavení. A už dávno není sama, své sestavy na roundnet prodávají i firmy jako Slammo, Revol, Bounceball.
Není to jediná patálie napínavé zábavy s míčkem a odrážecí sítí. Server Mel Magazine se například zamýšlí, zda roundnet nenese přílišný punc sportu, jemuž se věnují partičky kámošů, a cejch kultury „bromance“. A zda mu to nestojí v cestě k tomu, aby se stal opravdovou, „velkou“ sportovní disciplínou se sponzory, velkými turnaji a budováním příběhů jednotlivých hráčů.
Roundnet měl do kultury „romance“ vtáhnout například Brandon Wenerd, zakladatel projektu BroBible, nebo další exponent hnutí mileniálů Dave Portnoy. Server upozorňuje i na to, že na Urban Dictionary již existuje heslo „Spikeball bros“. Wenerd namítá, že jeho „bros“ jsou vždy prvními, kteří přijímají nové trendy.
Mezitím firma Spikeball roste. Dnes má čtyřiadvacet zaměstnanců na plný úvazek a sklízí stále vyšší zisky. Ani to však není, jako skoro nic v trajektorii sportu s trampolínou a míčkem, bez otazníků. V rozhovoru pro Forbes označil Rude za další výzvu nalezení hranice, jak rychle má jeho firma růst. „Můžeme se vyšplhat na 50 milionů dolarů, nebo snad na sto? A když ano, bude řídit takovou firmu pořád zábava?“ ptal se.
