Když vypukla španělská občanská válka, bylo mu čtyřiadvacet let. A nechtěl se postavit ani na jednu stranu. Proto pendloval sem a tam. Nejprve byl nedobrovolně začleněn jako odvedenec k republikánským oddílům kavalérie. Nebyl nadšený. „Chyběly mi ty základní předpoklady, nesnášel jsem jízdu koňmo, nelákala mě kariéra ve vojenské uniformě, všechny ty řeči o slávě, loajalitě a cti mě dost znervózňovaly,“ přiznal později.
Tato válka nám nepatří
Jeho motivaci bojovat za republiku a revoluci navíc citelně ochladilo, když právě ti, jejichž barvy měl hájit, zavřeli jeho přísně katolicky založenou matku, ale též sestru se snoubencem do vězení. A poté to šlo jako na horské dráze.
Dezertoval, byl lapen, jenže z vězení ho osvobodila podzemní monarchistická karlistická skupina, která ho pak vybavila falešnými dokumenty, podle nichž byl na službu v republikánské armádě příliš starý. Nastoupil jako manažer drůbeží farmy, drůbežářství ostatně vystudoval a věnoval se mu před válkou. Když podnik zrekvírovala republikánská vláda, rozhodl se, že raději dezertuje na stranu frankistů.
Aby se mu to povedlo, musel, s novými falešnými dokumenty, znovu nastoupit do republikánské armády. Dobrovolně se ujímal úkolů poblíž fronty, až se mu zběhnout na nacionalistickou stranu podařilo. Jenže seznal, že nepatří ani tam. Ocitá se ve vězení a pyšný je jen na jedno. Že se nezapojil do zabíjení. „Byl jsem na sebe pyšný, že jsem zvládl sloužit po jistý čas oběma stranám, aniž bych jedinkrát vypálil ze zbraně,“ bude jednou vzpomínat.
Chtěl jsem zastavit fašisty, říkal Američan, co bojoval proti Frankovi Jako mladík odjel bojovat proti fašistům do Španělska, byl jedním z téměř tří tisícovek Američanů, kteří působili v Mezinárodních brigádách. A které americký stát považoval za oběti „nezralého antifašismu“ a perzekvoval je. Del Berg zemřel 28. února ve věku 100 let jako poslední člen Brigády přátel Abrahama Lincolna. |
A zkušenost, kterou získal v obou táborech a především přebíháním mezi nimi, se mu brzy bude hodit.
Britové o něj nestojí
Levice, vůči níž cítil silné antipatie, to ve Španělsku nevyhrála. Ale režim nastolený generálem Francem byl, zdálo se, ještě horší. Diktátor nesl na rukou krev nejméně 180 tisíc lidí, které nechal popravit, a země se na jeho rozkaz staví po bok nacistického Německa.
Proto se v roce 1939 Pujol po propuštění z armády rozhodl, poprvé z vlastní vůle, zapojit do podzemní činnosti. Chtěl se stát, v zájmu lidskosti, bojovníkem proti nacismu. A spojence se rozhodne hledat ve Velké Británii. Rád by se jako španělský rodák zapojil do činnosti její tajné služby.
Britské agenty s žádostí oslovil třikrát, jenže třikrát se dočkal rychlého odmítnutí. Proti jeho přijetí jasně hovoří jeho, řekněme, nestabilní vojenská kariéra a tempo, s jakým během španělského konfliktu střídal uniformy. Kromě převálčené úspěšné praxe chovatele drůbeže mohl nabídnout jen nepřeberné množství zkušeností z podnikání, kde nezazářil. Neuchytil se jako provozovatel kina, recepční v druhořadém hotelu ani jako prodavač v trafice.
Neměl zpravodajský potenciál, výcvik ani znalosti. A ještě drobnost, neuměl ani slovo anglicky. A tak to zkusil jinak, přesně naopak.
Se zdviženou pravicí se dostanete všude
Vytvoří si fiktivní identitu muže, který je přímo fanaticky oddaným nacistou. Pokud vám taková proměna přijde příliš obskurní, vězte, že po občanské válce měnil ve Španělsku identitu nebo aspoň jméno kde kdo. Padělatelé dokumentů tu měli žně, se svou minulostí nechtěly být spojovány desítky tisíc lidí. Venkované mířili do měst a naopak, archivy a matriky dílem vyhořely během bojů. Změnit totožnost tehdy bylo vzhledem k všudypřítomnému chaosu, kdy se nikdo nechtěl přehnaně vyptávat, velmi, velmi snadné.
A Pujol si své alias promyslel dobře. Pasoval se do role státního úředníka, který často cestuje do zahraničí a dozírá na mezinárodní obchod. Nižší úředníci ministerstva zahraničí snadno podlehnou dojmu, že Pujol je jejich vlastním úředníkem z Lisabonu, který tak nějak vypadl ze záznamu.
Bývalý chovatel drůbeže si novou roli náramně užíval, znal rétoriku fašistů, uměl hystericky bušit do stolu a řvát na vyděšené byrokraty za přepážkami. Takhle si vykřičel například oficiální diplomatický pas, náhradou za údajně ztracený. A když se mu náhodou chtěl nějaký skutečný frankista podívat na zoubek? Pujol měl praktické zkušenosti z obou stran fronty, znal detaily a jména, takže to vypadalo, že za generála Franca bojoval snad od samého počátku.
Nehledáte agenta? Já bych o jednom věděl
Špionážní groteska tím však teprve začíná. Pujol totiž kontaktoval vedoucí madridské pobočky německého abwehru, německé vojenská rozvědky. Jejímu veliteli Friedrichu Knappe-Rateyovi přímo nabídl, že jako zvláštní španělský vyslanec v Portugalsku může Německu dodávat cenné informace přímo z Londýna, na který má dobré kontakty.
Že to zní šíleně? Jenže Pujol měl opravdový diplomatický pas a na zmatených španělských úřadech jeho historku v zásadě potvrzovali. Němci byli nadšení a pověřili jej rovnou speciálním úkolem, měl ve Velké Británii založit zpravodajskou síť. To měla být jeho mise.
Bylo třeba se tam okamžitě přesunout a vytvořit tam hnízdo pro-hitlerovských špionů. Byl proškolený v základním kódování, dostal 600 liber, šifrovací knížku a lahvičku neviditelného inkoustu. Pokud byste však čekali, že se agent Pujol do Anglie opravdu vydal, mýlili byste se.
Pouze se přesunul do Lisabonu, kde pod další falešnou identitou spravoval svou fiktivní síť nacistických špehů. Celá existovala jen v jeho fantazii. O tom, co se děje v Londýně, neměl sebemenší zdání. Respektive, věděl jen to, co se psalo ve španělských novinách a hrálo v kině. Španělština byla totiž jediná řeč, které rozuměl.
Ten člověk ví všechno
To mu však nijak nebránilo důsledně popisovat své aktivity. Díky cestovnímu průvodci barvitě popisoval své výpravy na ostrovech, vedl si dokonce cestovní deník, kde rozepisoval náklady. A pochopitelně, do detailu popisoval bezpečnostní opatření, zátarasy na cestách a kontrolní stanoviště, která údajně viděl.
Kde mají Britové kasárna, kde stanují vojáci? Jak silná je protiletecká obrana Southamptonu? Co asi putuje v nákladních vozech do Skotska? To všechno Pujol věděl a v dopisech o tom referoval nadřízeným.
Všechny zprávy si vymýšlel, jeho nejaktuálnější postřehy byly většinou z děl v lisabonské knihovně. Jeho válka se prostě odehrávala jen v hlavě a na papíře. Že dělal chyby? Ano, spoustu. Naprosto mu unikaly běžné reálie, jeho reporty tak obsahují například pošpanělštěné názvy měst, které si vypůjčoval z map. Prokazoval nápadnou neschopnost proniknout do tajů britské měny, neviděl rozdíl mezi pencemi a šilinky, což nebylo zrovna levné. A hlavně, všechny jeho dopisy pro abwehr přirozeně odcházely s razítkem lisabonské pošty.
Samouk, který překonal mistry
I proto měl však Pujol vysvětlení. Dopisy za něj totiž údajně posílá z neutrální země muž, pilot aerolinek, jehož naverboval. Ostatně, rozprostírání zpravodajské sítě mu šlo výtečně. Říká jí Arabal a v roce 1942 skrze ni obhospodařoval 27 agentů. Byla to vůbec „největší fungující“ síť, kterou Němci v Británii měli. Proto Pujolovi nějaké ty drobnosti a nelogická pochybení rádi odpustili.
Největší síť nacistických špionů v Británii řídila MI5 Nejlepší způsob, jak se vypořádat se špiony, je využít jejich zápal proti nim samým. Kontrarozvědka MI5 dokázala během druhé světové války vytvořit fiktivní organizaci nepřátel Velké Británie, kterou řídil její muž. Členové netušili, že jejich informace se k Němcům nikdy nedostaly. Žili v omylu do konce života. |
Britové samozřejmě nebyli slepí a německé rozvědce trochu koukali do karet. MI5 se tak dozvěděla, že by snad v Anglii měla působit nebývale výkonná zpravodajská síť. Hon na špiony však nepřinesl žádný výsledek a všechny stopy vedly k nenápadnému muži, jehož už vlastně znají jako Juana Pujol Garciu a který se u nich na počátku války ucházel o místo.
Jeho činy jim imponují. Z encyklopedií vyčtené portfolio znalosti o Británii neškodí a Němce stojí takový „hon a stíny“ spoustu energie. A když Pujol dokázal vyslat celou smečku německých ponorek na hon za neexistujícím spojeneckým konvojem, rozhodli se jej sami oslovit. Osvědčil se a mají o něj zájem. A vezmou jej do Londýna.
Lhaní za miliony
Pujol se tak stal oficiálně dvojitým agentem. Britská MI5 jej vedla pod krycím jménem Garbo, pro Němce byl agent Alaric. Jeho nadřízeným v britské vojenské rozvědce se stal Tomás Harris, který dává dosud amatérské snaze konkrétnější rozměr.
Jisté věci by totiž Němci rozhodně vědět měli. Třeba by se k nim měla dostat informace, že se žádná invaze do Normandie nechystá. A právě na tom Pujol pracoval. Se svolením MI5 dodával Němcům zprávy, které jsou méně podstatné, ale ověřitelné a uvěřitelné. A tím v nacistických očích rostla jeho důvěryhodnost a reputace.
A když Němcům naopak utekl nějaký důležitý konvoj? Pujol to svedl na smrt jednoho ze svých fiktivních agentů v Liverpoolu, zatímco MI5 se postarala o zveřejnění nekrologu nebo zprávičky v novinách. A aby toho nebylo málo, vyžádal si pak Alaric peníze pro vdovu po špionovi.
V průběhu války pustil fondu německé rozvědky pořádně žilou. Na odměnách pro sebe a své agenty zinkasoval dohromady 340 tisíc liber. Kuriozitou je i to, že Němci svému nejvýkonnějšímu agentu v Británii dodali nejmodernější rádio pro šifrované posílání zpráv. Britským lamačům kódů udělal onen dárek z Berlína velkou radost.
Čas odejít ze scény
Mezi největší zásahy Pujola však patří přínos k úspěšnému naplnění operace Fortitude, kterou v roce 1944 chtěli spojenecké síly zmást Třetí říši před invazí do Normandie. Zkreslil, co se jen dalo, sílu vojáků, jejich vybavení, jejich cíle. Němečtí generálové tak u Pas-de-Calais přemísťovali celé divize jen podle přání Pujola a jeho britských šéfů.
To se však již jeho působnost přežívala. Po vylodění ho abwehr požádal, aby referoval o dopadech střel V-1 na britskou půdu. To už by se lhalo špatně, Britové nechtěli poskytovat informace, které by se daly snadno v terénu ověřit, a tak německého agenta Alarica zatkli.
Němci o habaďůře neměli ponětí, 21. července 1944 obdržel Juan Pujol Garcia, respektive agent Alaric, Železný kříž druhé třídy za zásluhy pro německé válečné úsilí. Na vyznamenání ho navrhl přímo Adolf Hitler. O pět měsíců později pak obdržel, už jak agent Garbo, z rukou krále Jiřího VI. Nejvyšší řád britského impéria.
A když válka skončila? S návratem do Španělska nepospíchal, fašismu a diktatury se jeho země dosud nezbavila a vzhledem k tomu, jak významně přispěl k porážce nacistů, by se tu obával o život. Svou roli v tom hrála i jeho žena, která jej nepokrytě vydírala udáním.
Kolegové z MI5 však měli pro jeho trable pochopení. V roce 1949 odcestuje do Angoly, kde znenadání zemře na malárii. Ano, svou smrt s přispěním britských lékařů fingoval. Poté se, pod jiným jménem, přestěhoval do venezuelského Lagunillas, kde v relativní anonymitě vedl obchod se suvenýry a malé knihkupectví.
