Od svých partnerek jsem vždycky utíkal, říká spisovatel Emil Hakl

Naprostá většina postav jeho knih má svůj konkrétní předobraz. Někteří jsou tím dotčeni, jiní berou svůj příspěvek literárnímu příběhu s povděkem, říká spisovatel Emil Hakl. Už dvacet let patří mezi nejlepší porevoluční autory, ve své aktuální knize Umina verze se věnuje tématu umělých bytostí.

Emil Hakl patří mezi nejznámější české současné autory, jinak však prošel mnoha zaměstnáními, dělnickými i novinářskými. | foto: MF DNES

Kdy se definitivně loučíte s knihou? Když ji dopíšete, nebo až křtem?
Nenazval bych to loučením, ale knihu definitivně odkládám, až když pominou autorská čtení. Tam už žádné emoce nejsou. Předtím proběhne takové meziloučení, když kniha odejde do tisku a nelze už změnit ani čárku.

A máte někdy při čteních stavy, že byste něco napsal jinak, nebo že se vám některé pasáže vyloženě nelíbí?
Mívám, ale nevím, do jaké míry je to způsobeno tím, že mě ten text už otravuje, poněvadž ho znám zpaměti, a do jaké míry tam vidím opravdové stylistické chyby.

A obráceně? Že byste řekl: tohle jsem napsal fakt dobře!
To se mi dvakrát třikrát stalo u starších textů, které jsem léta neotevřel. Čekalo na mě překvapení, že se tu a tam některé pasáže dají číst. Jinak ale po sobě knihy nečtu, nemám důvod.

Emil Hakl

Narodil se jako Jan Beneš v březnu 1958. Prózu začal podle svých slov psát v roce 1968. „Román o jednookém veliteli německé bombardovací super vzducholodi, který je zároveň sovětským špionem a později se dává na dráhu potápěče, zůstal nedokončen,“ říká.
Pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, textař a redaktor. V roce 2001 vydal povídkovou sbírku Konec světa a o rok později román Intimní schránka Sabriny Black (kterou o osm let později vydal znovu zcela přepracovanou), ale průlom přišel až s novelou O rodičích a dětech (2002), za kterou byl oceněn Magnesií Literou a která patří mezi nejoceňovanější a nejprodávanější díla českých autorů. Mezi další díla patří Let čarodějnice, Pravidla směšného chování, Skutečná událost nebo Hovězí kostky. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha Umina verze. V roce 2008 natočil podle jeho knihy O rodičích a dětech režisér Vladimír Michálek stejnojmenný film.

Vaše poslední knížka je na téma umělých bytostí, asi se vás na to bude ptát každý, ale i tak: Jak vás ono téma napadlo?
Umělí lidé jsou už za dveřmi, zkušeností s nimi je zatím málo, ale je to blížící se realita. Tak proto.

A je vám vidina potkávání humanoidů příjemná, nebo se jí bojíte?
Já už asi žádného nepotkám, ale kdyby na to přišlo, vytáhl bych ho na procházku po Praze a pořádně se ho vyptal, jak mu to tady připadá.

Podle pohlaví lidi vážně nerozlišuju

Známe se dlouho, ale nikdy jsme se vlastně nebavili o ženách. Jakou roli hrají ve vašem životě?
Nerozlišuju lidi ani tak podle pohlaví, jako spíš podle toho, jestli se s nimi dá rozumně mluvit, nebo ne. Tuhle floskuli opakuju tak často, až je mi to samotnému trapné, ale takhle to prostě vnímám.

Takže dokážete cítit stejnou náklonnost vůči muži i ženě?
Jestli se ptáte na sexuální virbl, ten ve mně jednou za čas hraje tuš výhradně v přítomnosti ženy.

Utíkal jste někdy mentálně od svých partnerek?
Víceméně vždycky. Až před dvěma lety jsem potkal jednu, u které občas trnu, aby neutekla ona ode mě.

Když čtu vaše texty, jak v nich umíte popsat pocity svých hrdinů, často samotářů a outsiderů, říkám si: Dokázal byste napsat něco o dejme tomu statečném záchranáři, který je milován davy?
Oni to nejsou outsideři a už vůbec ne samotáři, jsou to aktivní pozorovatelé. Nežijí na okraji. Vždy mají nějaký vztah či vztahy, nikdy nejsou lhostejní. Možná trpí jistou skepsí, ale když mají možnost přestat žvanit a začít konat, většinou to udělají.

Nejnověji uvedl Emil Hakl na pulty knihkupectví knihu Umina verze.

Když popisujete ženskou postavu, koho si představujete? Jak se vciťujete do žen?

Když popisuju ženskou postavu, skoro vždy mám na mysli konkrétní ženskou postavu.

Mají z toho pak dotyčné ženy radost, nebo ne, když se poznají?
Vraťme sem, prokrista, zase i muže! (smích) Někteří lidé jsou dotčeni, jiným je to fuk a ještě jiní kvitují, že jejich přibližný osud sehrál roli v příběhu někoho jiného. Ti potom rádi upozorňují na nepřesnosti a na moji špatnou paměť stran jejich příběhů.

Vodárna i módní časopis

Vím, že často střídáte zaměstnání. Co děláte právě teď?
Momentálně se kymácím na volné noze.

Ale vystřídal jste jich hodně. Nebojí se vás ještě někde přijmout, když jim nejpozději do roka odejdete?
Jéje, jak rád bych chytil flek někde v redakci a jak rád bych tam zůstal! Ruce bych jim líbal! Klidně bych i přestal psát. Jenže mi už dávno není čtyřicet a před každou redakcí stojí fronta třicetiletých.

Opravdu? Já být šéfredaktorem, budu chtít mít v redakci Hakla...
Chyba je možná v tom, že nejsem schopen někam přijít a představit se jako Hakl. (Emil Hakl je umělecký pseudonym, spisovatelovo občanské jméno je Jan Beneš – pozn red.) Případně jako by náhodou vytrousit z tašky knihu a říct: „Hopla, moje kniha!“

Jak se naopak v zaměstnáních zabydlujete vy, když víte, že to není na dlouho? Není těžké si tam najít osobnější vazby na kolegy?
S tím, že bych rovnou plánoval únik, jsem nenastoupil do jediného zaměstnání. Zabydlím se rychle, pokud tam je pár rozumných lidí a občas trochu té švandy. Psát se v rámci plné pracovní doby ovšem nedá – proto jsem občas potřeboval pauzu. Proto to střídání.

Podle čeho si zaměstnání lemující psaní vašich knih vybíráte?
No, jsem zvyklý ťukat do klávesnice či se potýkat s grafikou, takže by to mělo mít aspoň trochu souvislost. Ale dlouhá léta jsem dělal strojníka ve vodárně a tam se psalo taky dobře.

A nebyl jste tam trochu za toho intelektuála?
Trochu jo, ale normální dělníci jsou ve skutečnosti mnohem tolerantnější než ti „nad nimi“, stačí zajít párkrát na pivo a přijmou tě.

Svého času jste dělal editora v jednom ženském časopise. Tehdy mě to překvapilo, protože editovat lifestylové články o kosmetice a o tom, jak si vybrat partnera, muselo být utrpení, ne?
Utrpení to nebylo, byly tam až na pár výjimek samé prima holky, editovat články o kosmetice mi nevadilo a v neposlední řadě jsem tenkrát potřeboval peníze – a tam jich bylo poměrně dost.

A kosmetika zadarmo k dispozici.
Několik tašek s kosmetikou jsem rozdal, přiznávám.

Psaní mě pořád drží nad vodou

Jak hospodaříte s penězi, které si vyděláte v občanském zaměstnání? Šetříte je na tu dobu, kdy budete psát?
Heh, momentálně si spíš lámu hlavu, z čeho zaplatím zdravotní pojištění.

Řada lidí si teď jistě řekne: Má spoustu cen, patří mezi nejprodávanější autory, jak je možný, že ho to psaní neuživí? Jak je to možné?
Složitá otázka. Možná to souvisí s poklesem zájmu o českou literaturu v zahraničí, ergo je míň překladů a čím dál hůř placených, možná tak trochu rezignoval někdo z těch, kdo mě zastupují, nevím. Nicméně mě psaní ještě pořád drží nad vodou.

Neřekl jste si někdy: Napíšu teď něco, čeho prodám 100 tisíc? Nebo je vám tenhle druh psaní úplně proti mysli?
Neřekl, protože v takových nákladech se prodávají věci, které netoužím psát.

A neměl jste někdy chuť napsat něco jinak? Nehaklovsky?
Nevím, co je psát nehaklovsky. Kdybych to uměl a bavilo mě to, nebyl by důvod to nezkusit.

Řada motivů se ve vašich knihách opakuje, například procházky městem, při kterých se hrdinové dozvídají něco o sobě nebo o blízkých lidech. Přijde to tak samo, nebo už je to copyright?
Procházka městem je můj oblíbený sport, má svůj nezaměnitelný rytmus, a protože se většinou procházím s někým, dialog k té šouračce neoddělitelně patří. Takový Marcel Proust se celý život válel na gauči, snil o mladících s tenkým knírkem, a přesto to svého času byla uznávaná literatura.

Cítil jste někdy něco jako povinnost psát dál, když čtenáři mají vaše knihy rádi? Nebo byste dokázal jednoho dne s psaním skončit?
To se dozvím, až začnu psát další text. Třeba skončím, ani nebudu vědět jak.

Co máte na životě nejradši?
Sobotní dopoledne. Víkend před sebou, to jest většinou ticho a klid.