Ještě, než se začal holit, chtěl být tankistou, ale k armádě ho nikdy nevzali, protože měl brýle jako dna od sodovky. Také však snil o tom, že uvidí své jméno na hřbetě knihy, kterou jednou napíše. Než zemřel, bylo jich po světě přes sto milionů a přes jeho nevojenskou minulost se většinou týkaly armády, války a špionů. Dokonce i s tím tankem mu to nakonec vyšlo. Jeden mu koupila jeho manželka.
A párkrát si zastřílel i z nejmodernějšího obrněnce, jaký americká armáda měla. Civilisté takové privilegium obvykle nemívají, ale kdo by neudělal výjimku pro muže jménem Tom Clancy, že.
Jeho jméno znají i ti, kdo nikdy nečetli jedinou jeho knížku, protože před fenoménem Clancy se nedalo uniknout. Tempem pět stránek za den chrlil jeden tlustý thriller za druhým, byly a ještě dlouho budou ve všech knihkupectvích od nákupních center po letiště, k tomu psal populárně naučné knihy o jednotlivých druzích ozbrojených sil a propůjčoval své jméno seriálům a videohrám, jež ve skutečnosti psali jiní.
A k tomu ty filmy: skoro každý si vzpomene, jak Harrison Ford spasí svět před jadernou válkou ve filmu Hon na ponorku, potom zachrání bratrance královny a kvůli tomu i svoji rodinu před irskými teroristy ve Vysoké hře patriotů.
Jeho kariéra byla klasickým americkým snem.
Koneckonců, když neznámý pojišťovací agent napíše po práci knížku, které se prodá 1,3 milionů kusů, což údajně představuje jeden ze tří největších literárních debutů 20. století, jinak se to ani nazvat nedá.
Podívejte se, jak se to stalo.
Když se Reagan začetl, a pak o tom povyprávěl
"Za vším bylo to, že jsem měl naprosté štěstí," řekl jednou. "Nejsem žádný Hemingway. Ale štěstí občas přeje statečným. Je to stejné jako v bitvě: musíte riskovat. A tak jsem začal psát, kdykoliv jsem měl volnou chvilku. Žena mi kvůli tomu dělala peklo."
Muž, který hltal všechno o vojenství a historii na papíře i v televizi, začal psát v roce 1979. Vymyslel si hrdinu Jacka Ryana, bývalého námořního pěšáka a úspěšného finančníka z Wall Streetu, který odejde učit dějiny námořních bitev na akademii námořnictva v Annapolisu a tajně melouchaří pro CIA, když se jí svět vymkne z rukou.
Ale všechno to psaní bylo jen tak, nezávazně.
Pak však vzal jeden příběh vážně. V roce 1976 si vystřihl novinovou zprávu o námořnících sovětské fregaty, kteří se pokusili utéct to Švédska. V jeho fantazii se z fregaty stala supermoderní jaderná ponorka Rudý říjen, což zvýšilo výbušnost příběhu. Celá sovětská flotila vyrazí chytat dezertéra, Američané si to jednu chvíli vykládají jako přípravu k válce, ale zasáhne Jack Ryan a všechno dobře dopadne.
Clancy sice nikdy nestál v ponorce, ani ji neviděl na vlastní oči, ale začal si sbírat podklady a hovořil se známými, kteří s ponorkami měli zkušenosti. V červnu 1982 konečně věděl vše, co potřeboval, a začal s psaním. Poslední písmeno doťukl v listopadu a odnesl knížku do Naval Institute Press v Annapolisu, do nakladatelství zabývajícího se válečným námořnictvem po odborné stránce. Rukopis dostala redaktorka Deborah Grosvenorová a velmi se jí líbil. Její šéf měl však pochyby: nakladatelství ještě nikdy nevydalo román. Ale Grosvenorová ho přesvědčila s tím, že tohle bude bestseller, a když ho nevydají oni, vydělá na tom majlant někdo jiný a oni budou litovat. Autor chce navíc jen pět tisíc dolarů.
Domluveno: Clancyho jen požádali, aby vyškrtal příliš odborné pasáže, které braly ději vzduch. (Jak asi původní text vypadal, můžeme usoudit podle toho, že Clancyho "proškrtání" zkrátilo knížku o sto stránek.)
Hon vyšel v říjnu 1984 v optimistickém nákladu patnácti tisíc kusů. Nakladatelství však udělalo chytrou věc: rozeslalo knížku odborníkům, vojákům a politikům kolem Washingtonu. A už v půlce listopadu byla na seznamu bestsellerů listu Washington Post.
Rozhodujícím hybatelem se však stal šéfredaktor jiného listu z hlavního města, novin Washington Times.
Požádal svoji známou Nancy Clark Reynoldsovou, která letěla do Argentiny, aby vzala knížku jeho kamarádovi, který byl americkým velvyslancem v Buenos Aires. A protože let byl dlouhý, Reynoldsová se do knížky začetla. Chytla ji tak, že jich po návratu koupila celou bednu a dávala je přátelům pod stromeček.
A jednu dostali i její přátelé, kteří se jmenovali Nancy a Ronald. Samozřejmě Reaganovi. Prezidentský pár. Jen tak mimochodem, Reagan byl docela velký čtenář.
Na jaře příštího roku se ho novináři z týdeníku Time zeptali, co se mu z toho, co v poslední době přečetl, líbilo. On řekl, že Hon na Rudý říjen, že to je přesně ten typ příběhu, který ho baví, a že knížku doporučuje všem kolem sebe. Článek vyšel 4. března 1985 (uvnitř byl dodatek, že Reagan pozval Clancyho na příští měsíc do Bílého domu a že sovětské velvyslanectví nakoupilo pár výtisků a poslalo je zřejmě do Moskvy). Pár týdnů poté už byl z Honu celoamerický bestseller.
Nakonec se ho celkově prodalo 365 tisíc kusů v tvrdé vazbě a 4,3 milionů brožovaných výtisků. Clancy na něm vydělal 1,3 milionu dolarů.
A hned poté následovala smlouva na další tři knížky. Za tři miliony.
Amerika měla nového autora.
Ale za tímhle zázrakem nebyl jen napínavý příběh velitele ponorky, který chce uprchnout do svobodného světa, ani náhoda s Reaganem.
Reagan v tom měl totiž prsty jinak.
Muž, který rehabilitoval uniformu
První půlka 80. let, to je doba, kdy Amerika teprve setřásá mindrák z Vietnamu, pocit ochabnutí a nejistoty. Doba, kdy přichází John Rambo a další.
Jack Ryan mezi ně patří taky.
Clancy se totiž svezl na vlně nového amerického sebevědomí a současně ji sám pomáhal zvedat.
Tom ClancyNarodil se v roce 1947, zemřel o šestašedesát let později. Proslavil se technicky detailními špionážními romány, z nichž mnohé byly zfilmovány. Mezi nejznámější patří série s Jackem Ryanem (Peacemaker, Vysoká hra patriotů, Hon na ponorku, Z rozkazu prezidenta), série Operační centrum (Hra o stát či Zákon války) a další. |
Do té doby Amerika na své vojáky hleděla s nedůvěrou a takřka s opovržením. Symbolem US Army byl víc masakr v My-lai než obrana země. Ale Clancy, jenž armádu obdivoval od dětství a nesnášel, že "reportéři o ní psali, jako by to byli nějací opilí nacisté", na to koukal jinak: Američané byli kladní hrdinové, Rusové a ti druzí záporní bídáci.
A z jeho knížek si člověk mohl odnést uklidňující závěr: nepřátelé Ameriky jsou rafinovaní, silní a tvrdí, ale naši hoši jsou ještě rafinovanější, silnější a tvrdší. Jeho hrdinové navíc byli přímí, poctiví, stateční a neotřesitelně loajální, byli to věrní manželé, oddaní otcové a byli vždy hladce oholení.
A nejen to. "Můj vzkaz byl jednoduchý," řekl Clancy jednou. "Vojáci dělají stejnou práci jako policisté a hasiči, riskují své životy pro lidi, které ani neznají. A tak si i zaslouží stejný respekt jako policisté a hasiči."
Svět podle Clancyho byl ohrožován studenou válkou, ale v poslední kapitole ho vždy zachrání dobře ostříhaní Američané jako Jack Ryan. A to hezky zapadalo do Ameriky, které Reagan opět pozvedl pokleslou bradu. Vtip byl v tom, že tyhle knížky se nelíbily jen jemu, ale také milionům těch, kdo mu dali hlas a chtěli od něj nové sebevědomí.
A kromě doby a Reagana měl na úspěchu svých knih samozřejmě podíl i Tom Clancy. Prostě to musíte dočíst, jako dojíte hamburger, i když to není žádný kulinářský zázrak: protože vám zkrátka chutná a tělo v něm cítí kalorie, i když jsou prázdné.
Jak si ochočil své čtenáře
Kdo někdy začal číst Clancyho, ví, že je v pasti. Nebude z toho mít požitek jako třeba z Fredericka Forsytha, ale něco ho bude nutit číst pořád dál a dál, až to s napětím a zvědavostí dočte.
Clancy měl pravdu. Není Hemingway. Ale to, co psal, uměl dobře. Byl to zvláštní druh psaní, cosi jako videohra přepsaná na thriller.
A byl také dobrý vyprávěč. Obvykle si nedělal žádnou osnovu, příběh vymýšlel, jak ho psal. Říkával, že jako dítě si hrál s vláčky a auty, jako dospělý si hraje s ponorkami a armádami.
Uměl vymyslet zajímavé, přesvědčivé zápletky, protože měl hyperaktivní fantazii a jeho pohled na mezinárodní dění a motivy jednání člověka nebyl nijak komplikovaný.
A k tomu ta vášeň pro detail. Prostudoval kdejakou vojenskou příručku, která se vztahovala k tématu: i když to některé čtenáře nudí, jeho posedlost technikou a maličkostmi zřejmě mnoho jiných naopak oceňovalo.
Forsyth kolem sebe rád šíří image člověka, který si při přípravě thrilleru rád obšlape místa, kam děj umístí, a vyzkouší postupy, které uplatňují jeho postavy. Ale Clancy to dělal také. "Když jsem byl v Londýně a dělal si rešerši pro Vysokou hru patriotů, strávil jsem dvacet hodin tím, že jsem chodil po Mallu s foťákem, zápisníkem a diktafonem a dával dohromady první kapitolu, abych měl jistotu, že by se vše mohlo odehrát tak, jak to napíšu. Když jsme tam potom přijeli s dětmi, mohl jsem jim říct: Tohle je ten strom, za který Jack Ryan schoval ženu a dceru, a tohle je ta ulice, po níž utekli útočníci. V pojišťováckém byznyse musíte dávat pozor na detaily, protože jinak by klient mohl jednou přijít o všechno. Doktor si taky musí dávat pozor, polda, hasič rovněž. Tak proč by neměl spisovatel?"
Byl jsem v pasti, ale měl jsem svůj sen
Vypadá to všechno jako náhoda: syn pošťáka, který byl v dětství neohrabaný, a stane se proto knihomolem a v dospělosti pojišťovákem, je najednou autorem bestsellerů a milionářem, který si postaví dům snů, vlastní tank, chodí do Bílého domu a střílí s Colinem Powellem a dalšími generály.
Ale kromě náhody, štěstí a talentu za tím bylo i něco víc. Motivace, touha, sen.
Clancy po svém prvním bestselleru vyprávěl v New York Times, jak si kdysi myslel, že bude pořád mladý. Ale když uteklo deset let, uvědomil si zmrazující fakt, že je v pasti. Tou je rodina, kterou miluje, povolání pojišťováka, které ho živí, a hypotéky, půjčky a poplatky, které musí splácet. Nebyl to špatný život, ale nebylo to nic z toho, o čem snil kdysi dávno.
Klasické mužské procitnutí. Devětadevadesát procent se smíří s realitou, Clancy patřil k tomu jednomu zbývajícímu procentu.
Byl frustrovaný a jak tvrdil, potají si dál snil svůj sen. Dva roky poté, co vydal Hon na ponorku, ho pozvali, aby promluvil při promoci na univerzitě, kterou před lety absolvoval. Řekl tehdy: "Nic není tak reálné jako sen. Svět kolem vás se může změnit, ale sen zůstane. Váš život se může změnit, ale sen nemusí. Nevymažou ho ani nové povinnosti. Nepřekáží mu ani vaše žena a děti, protože sen je ve vás. Nikdo vám ho nemůže vzít."
A protože měl svůj sen, sedl a psal. Neměl to od boha, ale naučil se to, jako se jiní učí golf.
Zbytek už znáte. Vlastně jste si ho možná přečetli sami.
