Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Správné známosti jsou někdy víc než peníze, říká přední český fotograf Adolf Zika

aktualizováno 
Bohatí a mocní vždy vyhledávali společnost umělců, zdůrazňuje. On sám je toho nejlepším důkazem. Je uznávaným fotografem, který má známosti i mezi kontroverzními podnikateli, manažery, ekonomickou elitou. „Je to společenství protislužeb: já udělám něco pro tebe, ty něco pro mě,“ popisuje Adolf Zika. Je to ostatně potřeba. Svět, v němž se pohybuje, totiž dovede být drsný.

Adolf Zika | foto: Jiří Švorc

Říkáte o sobě, že jste stydlivý. To k profesi fotografa zrovna moc nesedí.
V tomhle taky nejsem typický fotograf. Je to paradox, sice jsem s reportážní fotkou začínal a v roce 1995 jsem vyhrál Czech Press Photo, ale na veřejnosti se fotit stydím. Proto jsem se rozhodl být módním fotografem.

Když fotíte nahé modelky, při tom stud nezažíváte?
Takové focení je hodně o komunikaci. Mám vystudovanou pedagogickou fakultu, takže mi komunikace s lidmi problém nedělá… a už vůbec ne s holkami, vždyť v ročníku bylo 200 holek a jen tři kluci! Přes stydlivost jsem se s ženami bavil snáze než s muži. A na to teď vlastně navazuji.

Jakým způsobem dostane Adolf Zika z modelky výraz, o který usiluje?
Viděl jsem pár fotografů na place a z toho, jak s tou holkou zacházeli, co vše byli schopni vypustit z pusy, jsem byl úplně zděšený. Moje strategie je jednoduchá: obdiv. Fotografované ženě se snažím dát najevo obdiv. Upnu se na ni a snažím se, aby to zaznamenala a věděla: "Líbím se mu!"

Zamiloval jste se někdy do modelky?
Samozřejmě, se svou manželkou jsem se ostatně potkal na focení. Ale abych se zamiloval a pak si tu holku vzal, to se stalo jen jednou. (smích) Každopádně, svým způsobem se do focené holky platonicky zamiluji vlastně skoro pokaždé. Speciálně když dělám černobílé fotky, snažím se, abych se do ní (znovu opakuji, platonicky) zamiloval, aby mi bušilo srdce.

Palm Swing, 2004

Proč?
Je to důležité, protože pak vidíte oči, pusu a nevšímáte si toho spodku, který by vás mohl ovlivnit. Mohl by vás posunout na jinou kolej.

Stalo se vám někdy, že jste se na té druhé koleji ocitl?
Na prvním focení aktů. Já jsem na prsa a na zadečky, a když jsem tu holku viděl, byl jsem hrozně vzrušený. Pak jsem ale zjistil, že je to děsný průser, že se musím "přehodit" a soustředit se na focení. Snažím se tím řídit.

Jak to tehdy dopadlo?
Nějaké fotky z toho jsou. S modelkou jsem pochopitelně nespal, pokud narážíte na tohle. Já nemám rád takový ten životní styl fotografů "kavárny a ženský". Já to takhle nikdy nedělal. Ale ne proto, že bych byl bůhvíjak morální drsoň. Bylo to proto, že jsem byl strašně stydlivý. A s nahými ženami před objektivem jsem si se svou stydlivostí užil docela slušné peklo.

Neříkejte mi ale, že to na vás za ty roky žádná modelka nezkoušela a že to nedošlo až do konce.
Zkoušela jich to spousta. A dokonce jsem i podlehnul.

Ano?
Představte si ale, že fotím 15 let a před foťákem mi stály stovky, tisíce žen. Tak asi ve třech případech jsem prostě podlehnul.

Mrzí vás to?
Vůbec ne. Je to už minulost. Musím ale říci, že víc pro mě znamená, když s těma holkama prožiju jakýsi pseudorománek, který je na úrovni očního kontaktu, slov, pocitů. To je obrovská síla. Chyby ale už nedělám.

Jsou věci, o kterých fotograf nemluví

Při focení spíš improvizujete, nebo jedete podle plánu?
Pokud jde o černobílé fotky, je to absolutní improvizace. Jediné, co mám dopředu vymyšlené, je lokace. Do nalezení toho správného místa dávám moc úsilí i peněz. A od jisté doby si lokace, které objevím, lépe hlídám.

Latin Feelings. 2006

Špatná zkušenost?
Ano. Jeden nejmenovaný slovenský zpěvák mi vykradl nejen moje modelky a nápady na fotky, ale i lokace. Já ho naučil fotit, ukázal mu místa a styl a on udělal takový podraz. To nemůžu odpustit. Nemluvě o tom že vystavoval fotky, které fotil za mými zády. Na druhou stranu, mohla za to moje naivita. Když jsem se o tom bavil s fotografickou hvězdou Antonem Corbijnem, řekl, že jsem děsně naivní, protože lokace jsou tak cenné věci, o nichž se nemluví vůbec s nikým.

Vraťme se k focení. Nápad vzniká až na místě?
Když tam vezmu modelku, je to o náhodě: záleží, jak fouká vítr, odkud svítí sluníčko, jaká je nálada… Kdybych měl dopředu vymyšlené, v jakých pózách má stát, nebavilo by mě to. Pak by v tom scházelo nebezpečí, nejistota.

Řekla vám někdy modelka, že se jí vaše fotky nelíbí?
U černobílých se to občas stává, ty holky tomu často nerozumí. Občas jim přijde, že na fotkách nevypadají dostatečně modelkovsky. Něco jim v tomhle ohledu vysvětlovat je úplně zbytečné. Ale jsou i holky, které takové fotky milují.

Jen málokterá fotka dnes neprojde úpravou na počítači. Držíte se spíš staré školy, nebo jedete v moderním trendu?
Černobílé fotky neprocházejí počítačem vůbec. Barevné už fotím na digitál, ale na počítači si jen hraju s barvami, takže dělám to, co se dřív dělalo v komoře. Nikdy bych ale neupravoval postavu. Žádné zeštíhlování stehen, boků… Mám rád "chyby". Je mně vlastně trochu líto, když má holka úplně "dokonalou" postavu. "Ideální" postava není o životě.

Heavenly Equality. Arricife, 2007

Co byste nikdy nefotil?
Porno. Nejsem jeho odpůrcem, naopak, ale nechci být u jeho focení a být svědkem toho, že to je umělá, vykalkulovaná záležitost.

Co reklamy, fotíte?
Čím dál tím méně, už na to nemám sílu. Když vidím ty kluky, co je fotí, kolik pro tu zakázku musejí udělat, jak se musejí usmívat, obcházet kvůli kontaktům bary a popíjet s lidmi od reklamy… jsem rád, že jsem takhle nedopadl.

Společenství těch, co si pomáhají

Nedá mi to nezeptat se. Pracoval jste pro prezidentského kandidáta, pohybujete se mezi vlivnými podnikateli, cejch na vás zanechala kauza s kuplířstvím… To je pro mnoho lidí kontroverzní prostředí.
To je strašně složité. A ještě složitější je o tom mluvit a nevypadat podezřele. Když mě vyšetřovali, policajti mně prošli mobil a bác! Byl jsem pro ně strašný mafoš, capo di tutti capo! Jen pro to, že jsem tam měl čísla lidí, kteří něco znamenají. Ale to je normální. Když se na to podíváte historicky, všichni mocní měli vedle sebe nějakého umělce, tyhle kruhy je lákaly… (gestem zastavuje rozhovor) Ne, takový pohled já nechci, pokud se na mě budete dívat takhle podezíravě, nebudu dál mluvit.

Adolf Zika

Nedívám se podezíravě, jen mě zajímá odpověď…
Nedívejme se na svět umění povrchně. Umění by nebylo bez mecenášů. Já jsem podnikavý, nedělám jen focení. A mám jakousi sociální inteligenci, umím s lidmi navázat kontakt a udržet ho. Ano, přiznávám, mám ve svém okolí spoustu lidí neznámých, a přesto moc zajímavých, a pak spoustu kontroverzních, o kterých se píše. A já se za to nestydím, svých přátel si nesmírně cením. Já se obklopuji lidmi, kteří jsou inteligentní, úspěšní anebo v něčem zajímaví. Je to hřích?

To jistě ne.
Neznamená to ale, že pohrdám obyčejným, prostým člověkem. Naopak! Z těchto kruhů ostatně pocházím. Víte, lidi plivou na to, co nemají, co by ale chtěli. Stejně jako říkají to, co si nemyslí. To mám už za sebou.

Jak se ale člověk, byť známý fotograf, do takové high society dostane?
Trvalo to roky. Postupně jsem se seznamoval s lidmi, jenž mohli něco pro mou kariéru udělat, a držel se rady od maminky, která říkala: "Za všechny v Praze zaplať oběd!" Nikdy jsem si nenechal platit obědy a večeře od jiných. A snažil jsem se dávat jako první, ne jenom žádat. Když jsem se s někým seznámil, snažil jsem se pro něj něco udělat. Tak jsem si vytvořil okruh lidí a někdy i přátel, který je docela silný a který vlastně beru jako své bohatství.

V jakém smyslu je to bohatství? Jde o služby a protislužby?
Je to takový staromódní systém, jde o "partu" těch, kteří drží slovo, pomáhají si: já jsem udělal něco pro tebe, ty uděláš něco pro mě. Mockrát mi to pomohlo.

Hope For Fata Morgana. Kanárské ostrovy, 1999

Kdy například?
Jednou jsem fotil pro jeden časopis a nejmenovaný fotograf na mě udělal obrovský podraz. Překecal nebo přeplatil moji modelku když jsem byl v zahraničí, nafotil ji pro onen časák sám. Já už jsem s ní měl přitom práci dávno nafocenou, jen se čekalo, až se vrátím domů! Byl jsem vzteky bez sebe. A s pomocí jednoho vlivného známého jsme zastavili tisk toho magazínu. Představte si to, stopli jsme to, když už ležel v tiskárně! Šlo o naprosto principiální věc! Chápete?

Chápu, že takové známosti se hodí…
V životě je tolik situací, kdy potřebujete mít vliv, a fotograf není zrovna povolání, které je vlivné. Jsme obyčejní blázniví umělci, žádní kapitáni průmyslu. Ale umělci mají něco, co zase nemají ti kapitáni, a život s námi bývá mnohdy zábavný a kreativní. Správné známosti jsou extrémně důležité a mnohdy znamenají víc než peníze. Kdyby to bylo jen o penězích, bylo by to strašně jednoduché. Peníze jsou jedna věc a to, že je vám někdo zavázaný, druhá.

Adolf Zika

Pomáhají vám tyhle kontakty k zakázkám?
Samozřejmě, ve Formuli 1 také nejezdí jen ti nejlepší, nebo tomu věříte? Jezdí tam ti, co mají za sebou ty nejvlivnější. Pochopitelně že musejí být schopni držet krok s naprostou špičkou v oboru, ale to já schopen jsem. Kdybych nebyl kvalitní fotograf, nemohl bych špičkové zakázky fotit. Už ale mohu ignorovat klasické tendry. Já navíc nemám povahu toho, co leze do řitních otvorů accountům z reklamních agentur. Naposledy jsem se tendru účastnil někdy v roce 2003. Je to vysilující a mnohdy zbytečné, protože o všem dopředu rozhodlo to, s kým dotyčný manažer, reklamní agent nebo kdokoli chodí do baru a paří. Takže já jdu raději rovnou nahoru, k těm šéfům.

Co můžete nabídnout protislužbou vy?
Tak předně jsem fotograf. A pak, byť to zní hloupě, je se mnou docela sranda. A to ve finančním světě tak trochu chybí. V neposlední řadě jsem zdědil po matce, že jsem dobrý vyjednavač smíru. Rozumím si s psychologií, dokážu zařídit dohodu mezi dvěma stranami, které si třeba nemohou přijít na jméno. I to se někdy hodí.

Nepřátele mám. A jsem za to rád.

V roce 2004 jste strávil kvůli kuplířské kauze tři měsíce ve vazbě. Jaká to byla zkušenost?
Zkušenost to byla nepříjemná, na druhou stranu ale nedocenitelná! Předně tam bylo potřeba pořešit šikanu. Problém přišel už po týdnu a mě podobu plešatého Ukrajince, dva metry a 130 kilo.

V mládí jste byl úspěšným judistou. Poprali jste se?
Když jste v cele s takovým hovadem, judo vám nepomůže. Kdyby chtěl, zabil by mě. Šel jsem na to psychologickým tlakem, jen jsem mu nasadil brouka do hlavy, a od té doby to bylo OK. Dokonce jsem za něj psal dopisy, protože neuměl psát. Dopisy jsem tam psal vlastně více vězňům. Byl jsem takový jejich vychovatel.

Adolf Zika

Jak se policejní kauza promítla ve vašem okruhu známých? Podrželi vás známí?
Bylo to drsné, byl jsem na vrcholu a najednou se mi zastavil svět. Dost lidí ode mě dalo ruce pryč. Najednou mě neznali, mlčení, ticho. Někteří ale naopak byli velice stateční a zaručili se za mě. Když se to vysvětlilo, věci se vrátili do původních kolejí.

Přiznám se, že kdyby se ode mě v těžké situaci známí pokrytecky odtáhli a vypočítavě čekali, jak to dopadne, neubránil bych se naštvanosti.
To nejde. Tohle je svět, kde to prostě nejde. Nemůžete se zlobit na pseudokamarády. Opravdoví přátelé neselhali. Jede se dál.

Předně je to poměrně drsný svět. Máte hodně nepřátel?
Asi ano. Ale nepřátelé jsou důležití, podle nich vlastně i definujete sama sebe. Mnohdy jsou zajímavější než pseudopřátelé, spousta přátel vám nikdy neřekne, co si o vás vlastně myslí.

Bál jste se někdy o život?
Jednou jsem byl blízko smrti.

Jak k tomu došlo?
Bylo za tím obrovské nedorozumění. Jeden mocný podnikatel, který po mně chtěl nejdříve jen fotky, si začal myslet, že jsem špicl. Byla do toho zapletená i politika. Najal si proto na mě jednoho ostrého chlapíka. S ním jsem jednou takhle seděl v jeho vile a hrál šachy. Když jsme dohráli, vytáhl bouchačku a namířil ji na mě: "Adolfe, pojďme to vyřešit." A chtěl po mně doznání.

Jak jste se z té situace dostal?
Ustál jsem to, nic jiného se ani dělat nedalo. Vůbec jsem nevěděl, která bije. Zase v tom hrála roli ta psychologie, věřil jsem, že na mě nevystřelí. No, dnes už to vidím trochu jinak. Ale v tu chvíli to tak bylo.

Adolf Zika

"Opravdového Ziku zná jen pár lidí"

Narodil se v roce 1972. Do Prahy přišel jako "vykulený kluk z Prachatic", jak sám říká, a začal od píky. Přespával ve fotoateliéru a fotil pro časopisy jako Bravo Girls. "Ve svém booku mám asi 15 tisíc publikovaných fotek, 15 tisíc sraček, u kterých jsem chcípal, jak mě nebavily. Ale odfotit jsem je musel, abych se posunul o kus dál," vzpomíná.

A posunul se. V roce 1995 vyhrál Czech Press Photo, v roce 2000 byl značkou Leica vybrán mezi šest fotografů světa. Fotil pro české ministerstvo zahraničí i závodní tým Ferrari Menx, renomé získal jako vyznavač klasické černobílé fotografie, vystavoval v prestižních světových galeriích, fotil ve více než 47 zemích světa.

V roce 2000 byl autorem ambiciózního projektu, do něhož se zapojilo na 120 nejlepších českých fotografů a jehož výsledkem byla výpravné publikace Poslední kniha století. Jeden den v životě České republiky. V roce 2006 mu vyšla další publikace Luxurious Luminescence, letos pak unikátní kniha One Year Of My Life.

Kromě focení se stihl věnovat i natáčení. Jeho snímek o Janu Saudkovi získal cenu za nejlepší dokument na festivalu v Montrealu, zejména v zahraničí slaví úspěch i jeho film o závodu Le Mans. V současné době připravuje scénář ke svému prvnímu celovečernímu hranému filmu.

Neprorazil však jen do uměleckého světa. Vyšplhal do kruhů ekonomické elity. Mezi jeho známé patří též nejbohatší a nejvlivnější osobnosti českého byznysu.

V českých médiích se o něm často píše jako o enfant terrible, kontroverzní postavě. "Ne že bych si nepřál, aby to bylo jinak, ale smiřuji se s tím," říká k tomu a dodává: "Ten opravdový Zika je někdo úplně jiný a zná ho jen pár lidí. Protože v tomhle světě není možné vystupovat s jednou, upřímnou tváří. Pokud to uděláte, semele vás to dřív, než se nadějete. Vím, o čem mluvím."





Nejčtenější

Nebezpečná masturbace: v Německu stojí život sto lidí ročně

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

V lékařských záznamech za sebou nechávají zápis „úmrtí kvůli autoerotice“. Ano, i touha po co nejintenzivnějším...

VIDEO: Splašky v puse, červi a tuk. Omdléval jsem při čištění kanálů

Nejužší stoky mají 60 na 110 centimetrů, musíte se v nich plazit a přitom ještě...

Nejen splašky, ale i červi, kameny nebo hroudy tuku. To všechno plave v pražské kanalizaci. Každý den proto vstupuje do...



Rapeři v ringu. Marpo vyslyšel Rytmusovu výzvu a utká se s ním

Velký zápas. Duel mezi Marpem a Rytmusem znamená velké peníze a velkou...

„Takže Marpo, vyzývám tě na boxerský zápas,“ zaznělo z jednoho rohu pomyslného ringu. „Přijímám – a začni trénovat,...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

VIDEO: Sedí mi sexy, dominantní role, říká tanečnice burlesky Angelina

Burleska má i usměvavou tvář.

Burleska ji zlákala zdůrazněním ženskosti, fantazií. „Líbí se mi, že jejím ideálem je sebevědomá žena, která má šmrnc a...

Další z rubriky

Čeští lékaři válcují ve fotbale svět. Máme systém, říká jejich stoper

Zástupcem kapitána českého týmu je gynekolog Josef Bolen. Bez lékařského titulu...

Čeští lékaři bodují na zeleném hřišti. Ze světového fotbalového šampionátu doktorů si letos odnesli další vítězství. Po...

Naše země, naše pravidla, říká uprchlíkům český dobrovolník

Naivní představy máme my o uprchlících i oni o Evropě, říká Milan Votypka.

„Náboženství v jejich životech nehraje velkou roli, jejich cílem je pracovat, dát děti na studia. Uprchlíci se nám...

Duny na Dakaru jsou naživo mohutnější, říká čtenář iDNES.cz

Tomáš Veselý si na Dakaru splnil velký sen.

Vyhrál výlet na rallye Dakar, strávil týden v Peru, vyzkoušel si jízdu v dunách, navštívil jezdecký bivak. „Zvuk...

Najdete na iDNES.cz