Prostovlasý muž, který vyběhl směrem k ostnatým drátům, už měl všeho dost a bylo jasné, co chce udělat. "Desátníku," křičel ne zrovna dobrou němčinou na SS-rottenführera Konrada Hafricha. "Střílejte! Tak přece střílejte!"
Esesák na něj zařval, aby se vrátil do baráku, ale muž ho neposlouchal. Šel si pro smrt.
"Nebuďte zbabělec!" obořil se na strážného a volnou chůzí pokračoval k plotu nabitému elektřinou. Muselo to skončit kulkou, nebo elektrickým šokem. Nakonec to skončilo obojím. Muž, který předtím vyskočil z okna svého baráku, je už u plotu. "Jakmile se dotkl drátů, vystřelil jsem. Takový byl rozkaz," řekl později Hafrich.
Vězně zasáhla kulka čtyři centimetry pod pravé oko. Zůstal tam v poloze, jako by chtěl plot přeskočit. Jedna noha ohnutá jako při odrazu, druhá ve výši a téměř vodorovně. Zůstal tam dlouho. Tuhle smrt bylo třeba vyšetřit.
Byla jiná než smrt tisíců lidí, kteří v koncentračních táborech zahynuli podobně. Nacistická třetí říše měla miliony vězňů, ale jen jediný z nich byl Stalinův syn. A teď o něj přišla.
Teprve dnes se dozvídáme (skoro) všechno o tom, jak se to tehdy stalo a co nešťastné události předcházelo.
Soudruh Džugašvili zmizel
Trvalo desítky let od konce druhé světové války, než se podařilo složit všechny střípky obrazu smrti Jakova Džugašviliho, jednoho z nejcennějších válečných zajatců.
Nově prozkoumané archivní materiály ukazují, že není pravdou vše, co se za pravdu až dosud mělo. Například slavný výrok Stalina, jímž odpověděl na nabídku Hitlera, aby svého syna vyměnil za polního maršála Pauluse, právě zajatého u Stalingradu: "Maršál se za vojáka nemění."
Ukázalo se, že tato tvrdá věta padla až dodatečně, po válce, a byla vymyšlena. Ostatně žádná výměna ve vzduchu ani nebyla: Hitler nikdy o Pauluse nežádal, pro něj to byl zrádce. A zrádcem byl, aspoň oficiálně, pro svou zemi i Stalinův syn. Německý týdeník Der Spiegel nyní zveřejnil výsledky svého pátrání v moskevských archivech, při němž dostal k prostudování 389 stran silný spis o Jakovu Džugašvilim. A závěr? Podezření, že dělostřelecký poručík Džugašvili se v rozporu s rozkazem svého otce vzdal Němcům, by mohlo být oprávněné.
Celé desítky let totiž nebylo jasné, jak se Džugašvili do zajetí dostal. Hlavní otázka zněla: když se v červenci 1941 octl v německém zajetí, bylo to během boje, nebo se vzdal? A pokud bylo pravdou to druhé, nevěděl to náhodou jeho otec, a nedržel proto nad synem úmyslný poklop nezájmu?
Od roku 1940 skládali sovětští vojáci přísahu, v níž byla i důležitá věta, že vzdát se znamená zradit. A v srpnu 1941 vydal Stalin tajný rozkaz č. 270, který to všechno ještě zostřuje, protože podle něj je zrádcem jakýkoli sovětský voják, jehož nepřítel zajme. Tedy i ten, kdo se sám brání, zabije desítky nepřátel a nakonec je těžce zraněn a v bezvědomí zajat.
Tento nesmyslný přístup zpečetil osud desítek tisíc mužů, kteří po osvobození, ať to bylo během války, nebo po vítězství, museli čelit vyšetřování, někteří byli popraveni, jiní nahnáni do trestných praporů nebo po válce do gulagů. To se běžně týkalo i těch, kteří ze zajetí utekli, aby mohli znovu obléknout uniformu a bojovat proti nacistům.
A nejvíc zajatců měli Němci hned po napadení Sovětského svazu 22. června 1941. Sovětská armáda stála na pokraji rozvratu, vojáci byli posíláni na frontu nepřipravení, důstojníci neměli zkušenosti, nefungovalo spojení a Němci vytvářeli obrovské obkličovací kotle. Jen za první tři týdny tažení do SSSR přišla Rudá armáda o 1,3 milionu zajatých nebo padlých vojáků.
Jak obrovský to byl chaos, poznal i Stalinův syn. Východně od běloruského města Vitebsk se jeho divize stahovala a on se měl se svou dělostřeleckou baterií podílet na krytí ústupu. Rozkaz dostal 14. července ráno. Už večer o jeho jednotce nebyly žádné zprávy.
Jak to říct Stalinovi
Jeho velitelé měli problém: bylo potřeba informovat otce. Nechtělo se jim do toho. Der Spiegel viděl například třístránkový dopis, který napsal komisař dělostřelecké brigády Rumjancev, samozřejmě s vědomím, že papír skončí na Stalinově stole v Kremlu. Dal si hodně záležet, aby ukázal, jak armáda chtěla držet mladého důstojníka v bezpečné vzdálenosti od fronty.
"Snažili jsme se od začátku umístit soudruha Džugašviliho ke štábu pluku, ale on tvrdošíjně trval na tom, aby byl velitelem baterie. Dokonce požádal komisaře pluku, aby věc urychlil."
Dokument popisuje Džugašviliho chování jako bezvadné a neohrožené. Když se baterie ocitla v přímém nebezpečí, velitel divize mu nabídl přesun na bezpečnější místo. Ale Džugašvili vzkázal: "Zůstanu se svou baterií."
Jednadvacátého července vyslala divize motorizovanou jednotku, aby pronikla do prostoru, kde se měl Džugašvili nacházet. A tady se stalo to, co vzbuzuje podezření. Průzkumníci našli vojína, jenž byl s Džugašvilim. Takhle líčí Rumjancevův dopis jeho výpověď: "Spálili své doklady a pořídili si civilní šaty. Když se dostali k jezeru, soudruh Džugašvili řekl vojínovi, aby pokračoval dál, on sám že zůstane a odpočine si."
Z toho Der Spiegel usuzuje, že Džugašvili to zabalil. Chtěl se dobrovolně vzdát.
Ale věc není tak jednoduchá. Čtyřiatřicetiletý Džugašvili po zatčení s Němci nijak nespolupracoval. I když by pro něj bylo výhodné, aby řekl, kdo je, a čekal VIP zacházení, neudělal to. Na to, že zajali Stalinova syna, Němce upozornil někdo jiný.
Sdílnější nebyl ani při výsleších, jež začaly 18. července a které jsou součástí Džugašviliho složky. Sověti je našli v dobytém Berlíně. Poručík dával otevřeně najevo zklamání nad stavem Rudé armády, jejímž vrchním velitelem byl jeho otec. "Neměli jsme mapy," řekl například. "V naší jednotce bylo vše ledabyle a špatně organizované. Divize nebyla vůbec připravena na válku."
Ale také dodal, že Německo prohraje a on se nechal zajmout jen proto, že věří, že zase uteče a bude moci dál bojovat. Kdyby věděl, že to nepůjde, radši by se zastřelil.
Možná to měl udělat, protože Němci s ním rozehráli svou hru.
Dopis tátovi
Na sovětské linie začaly padat letáky. Na jejich jedné straně byl zajatý Džugašvili, jak se "baví" s německými důstojníky, a pod tím výzva sovětským vojákům, aby také přestali bojovat a vzdali se. Na rubu byl "dopis tátovi".
"Drahý otče, jsem v zajetí a jsem zdráv, brzy mě převezou do Německa do tábora pro důstojníky. Zacházení je dobré. Přeju zdraví, všechny zdravím, Jakov."
Nakonec si Stalinův syn vybral i dobrovolnou smrt.
Tři takové letáky přinesl Stalinovi jeho blízký spolupracovník Ždanov.
Pak také vyfotili Džugašviliho v uniformě SS, ale snímek nepůsobí zrovna autenticky, protože Stalinův syn má vyznamenání, která si nemohl vysloužit.
V SSSR se, možná jako protitah, objevily fámy: je to jen Goebbelsova propaganda, ve skutečnosti je Jakov Džugašvili mrtvý, padl v boji muž proti muži. Když se dobře podíváte na jeho snímek, vidíte, jak je naaranžovaný, protože muž na něm je očividně mrtvý.
A zmatek ještě komplikovali falešní Jakovové: byli to muži, kteří o sobě v zajetí vyprávěli, že jsou Stalinovi synové a jmenují se Jakov Džugašvili, protože očekávali prominentní péči. Vojáci, kteří se po válce vrátili, o nich samozřejmě vyprávěli.
Skutečný Stalinův syn jakési lepší zacházení, dá-li se to tak vůbec říci, opravdu měl.
Ale právě to ho zabilo.
V dobré společnosti
V Berlíně dokonce bydlel v luxusním hotelu Adlon, ale to byla jen dočasná iluze před odchodem do předpeklí. Postupně vystřídal tři zajatecké tábory, až skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen.
Žil ve zvláštním bloku, kde Němci drželi cenné lidi. Mezi nimi například někdejšího rakouského kancléře Kurta Schuschnigga s rodinou, francouzského premiéra Paula Reynauda, unesené britské zpravodajské důstojníky Besta a Stevense, synovce Winstona Churchilla Johnnieho Dodge či synovce ministra Molotova jménem Kokorin.
Současně s Džugašvilim nebo po něm tam a v jiných izolovaných blocích oddělených od zbytku tábora pobývalo komando padělatelů bankovek, o němž byl po letech natočen film. Kromě něj tam našlo azyl i 180 příbuzných spiklenců, kteří se pokusili zabít Hitlera, odpůrci režimu, ale i barvité vojácké figury jako podplukovník commandos Jack Churchill (žádné příbuzenství s Winstonem), jemuž se říkalo Šílený Jack. Zřejmě proto, že chodil do boje s lukem, šípy a kordem.
Ale byli tam i jiní lidé: třeba čtyři Britové irského původu, zajatci, kteří dali najevo, že by rádi vstoupili do irské jednotky SS, která měla vzniknout, ale nikdy se to nestalo. I tihle muži náhle vychladli, a tak skončili v Sachsenhausenu.
Jeden z nich, jmenoval se Thomas "Red" Cushing, nepřímo způsobil Džugašviliho smrt.
Spor o latríny
Popsal ji už v roce 1980 listu The Sunday Times, včetně toho, jak se stal poslední kapkou, která rozhodla o bytí Jakova Džugašviliho. Šlo o to, že vězni si lezli na nervy. A mělo to národnostní i politický podtext.
Stalinův syn měl už delší dobu deprese zesilované tím, jak Němci z tlampačů s gustem přehrávali ruským zajatcům projevy z domova, podle nichž jsou zrádci. A ještě něco: protože SSSR se nikdy nepřipojil k úmluvám o válečných zajatcích, byli Rusové v horším postavení než ostatní. Nejenže nesměli dostávat balíčky Červeného kříže, museli také vykonávat práce, které jiní zajatci nedělali. Tím napětí rostlo.
Čtyři Britové, přestože spolupracovali s SS, podezírali Džugašviliho a Kokorina, že se zapletli s gestapem. Rusové obviňovali Brity, že se před Němci hrbí, a hrozili jim, že až se vypořádají s Hitlerem, obsadí i západní Evropu a pozabíjí i "Hitlerovy loutky v Británii", jak to podle Cushinga řekl Džugašvili.
V prvních měsících roku 1943 panovala přímo příkladná ponorka. A pak přišel spor o latríny. Britové je mýt nemuseli, Rusové ano. Hádka vypukla proto, že Britové obvinili Rusy, že latríny neuklidili, ale ještě je ze zlomyslnosti zaneřádili.
Možná to tak bylo, možná ne. Takhle to aspoň vyprávěl přímý účastník novinám, které si v té době nenechaly jen tak něco namluvit.
A dodal, že ten večer Jakov Džugašvili odmítl jít spát a požadoval setkání s velitelem tábora, protože se cítil Brity uražen.
Potom vyskočil z okna a vydal se k plotu, vstříc elektřině a rottenführerovi Hafrichovi.
