Garáž jste otevřel v roce 2014. Jak jste k tomu vlastně přišel?
Vůbec nejsem typ člověka, který měl kolem sebe už odmala motorky. Naopak, já na nich nikdy nejezdil, vždycky maximálně babeta. Zajímala mě hlavně auta. Změnilo se to po stření škole.
Prohlédněte si stroje z dílny Matěje Sysla |
Takže za to může studium?
Ani náhodou, na střední jsem studoval scénografii, na vysoké animaci, já nejsem klasický servisák s výučním listem. Někdy mě to trochu mrzí. Dostal jsem se k tomu díky kamarádům, zlomové bylo, že se mi do rukou dostaly zahraniční magazíny, kde byly upravené biky, potom jsem dostal knihu o upravovaných britských motocyklech z třicátých let. Víte, historie upravování motocyklů je dlouhá. Upravovaly se už od doby, kdy se začaly sériově vyrábět. Motocykl k tomu totiž svádí, je to skvělý objekt, upravit si ho dokážete do jisté míry svépomocí. Je to ideální objekt.
Jak konkrétně jste se k tomu ale dostal vy?
Když jsem se seznámil se subkulturou rockers, která vznikla v Anglii po druhé světové válce. Byla to taková ta divoká mládež, zrovna tam stavěli rychlostní silnice a oni se na nich snažili jezdit co nejrychleji. Říkal jsem si, že přesně to se mi hrozně moc líbí. Jenže když jsem takový motocykl chtěl, zjistil jsem, že ty krásné staré anglické biky z oněch let už jsou hodně drahé. Neměl jsem na ně, jsou to cenění veteráni. Takže jsem si řekl OK, vezmu novější, ale přitom pořád starý bike, na který mám, a zkusím ho předělat po vzoru těch kluků.
Vlastně jste se k úpravám strojů dostal z nutnosti.
Přistoupil jsem k tomu tak, jak to tehdy dělali oni, malý rozpočet, dostat z motocyklu co nejvíc. Jejich filozofii jsem se rozhodl aplikovat na novější bike. A zjistil jsem, že to takhle jde. A takhle to dělá celý svět custom motocyklů. Aplikuje filozofii, přístup, který je víceméně neměnný.
Berete hotové motorky a děláte z nich unikáty.
To je základ. Hlavička je custom. Hrozně rád se specializuji na motocykly vyrobené v sedmdesátých až devadesátých letech. Jsou to stroje, v nichž pořád vítězí mechanika nad elektronikou, pohání je pořád karburátor, jsou to motocykly, které byly většinou ještě vyráběné dost poctivě, fortelně. Tyhle staré kousky renovuji, aby byly dokonale nové, perfektně funkční. A i díky tomu, že jich bylo tehdy vyráběno hodně a dnes je to v uvozovkách tak trochu motocyklový odpad, si s tím hraji, předělávám design, zdokonaluji jejich technické vlastnosti, upravuji věci, které byly tehdy třeba poddimenzované, snažím se z motoru dostat větší výkon, zdokonalit. To je ten custom.
Celý rozhovor v pořadu Drive na ÓčkuMatěj Sysel bude jedním z hostů pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 17. listopadu ve 22:00 hodin. Povídal si s ním Jakub Buba Ouvín. |
Základní druhy úprav jsou tři, že?
Café Racer, Tracker, Scrambler. Café Racer neboli kafáč nebo lógr racer, jak mu říkám rád já, je stroj, jemuž jde o to, aby byl na silnici hodně rychlý, aby to byl závoďák, se závodním posedem. Tracker už nabízí víc pohodlí, posed je rovný, dá se na tom jet trochu dál a přežijete to, ale pořád je to bike určený na silnici. A Scrambler je pro mě poslední dobou asi nejzábavnější. Jsou to motocykly upravované hlavně proto, aby zdolaly co nejtěžší terén. Aby byly v bahně jako doma.
Proč úpravy starých motorek? Nechtěl byste někdy vyvíjet vlastní stroj, časem si udělat sterilní manufakturu, střílet jednu motorku za druhou?
Ono by mě to asi i lákalo, ale je náročnější vymyslet to od nuly, navrhnout celou konstrukci, technologii. Pak vám samozřejmě nafackuje evropská realita, musí se splnit normy a najednou ty kreativní ruce Evropa svazuje a zjistíte, že to vlastně není možné. Nějak se to kupříkladu povedlo české Jawě, která si vyrobila limitovanou sérii přibližně sta motorek, užili si to a už zase zastavili výrobu. A kvůli tomu, že evropské normy budou od roku 2020 přitvrzovat, takový snílek jako já by neměl šanci. Proto musím vzít něco, co už značku má, co má doklady, technický průkaz, a předělávám to.
Je to vlastně recyklace.
Právě to se mi na tom líbí, vezmete bike, který už svým způsobem patří do starého železa, a vdechnete mu úplně nový život. A fantastické je, že jsou ty motocykly nesmrtelné, dokud na to budou díly, nebo je dokážete vyrobit, vždycky to pojede. To je moc hezké. A líbí se mi ten skrytý příběh.
Je nějaký model vaším bestsellerem?
Jde o to, aby se na motocykl daly sehnat náhradní díly. Je pár typů, které jsem si oblíbil, o kterých vím, že na ně díly jsou, proto je doporučuji. Ale záleží na tom, jaká očekávání zákazník má. Je velký rozdíl mezi staršími motocykly a novými, starší jsou z doby, kdy jezdec ještě musel být mechanicky trochu zručný.
Musel do stroje občas sáhnout.
Ano, a to není pro každého, zvlášť když jsou dnes všechny motocykly dělané tak, abyste tam sahat vůbec nemusel, a když ano, tak v autorizovaném servisu, což je mi trochu nesympatické. Je důležité, abychom se s tím človíčkem dohodli, na jaký břeh té řeky se vydáme. Ale obecně hrozně rád stavím z Yamahy SR 500 a její menší sestry s nižší kubaturou Yamahy SR 250. To jsou motocykly s hodně charakteristickými vlastnostmi, jsou na ně díly, je to ideální základ.
Co ekologie, jaký vztah máte k tomuto aspektu motorismu?
Rozhodně nechci být ten, kdo bude říkat: „Jedině spalovací motory, byly tady a budou!“ Vůbec ne. Vím, že celou společností rezonuje, že se něco děje a je potřeba k tomu přistoupit. Snažím se být jako člověk, co má dílnu, ohleduplný, neleji starý olej do potoka, neházím gumy do lesa, snažím se zachránit starý motocykl, když můžu. Samozřejmě, že spalovací motor dělá zplodiny, to je prostě fakt. Jestli ho jednou nahradí elektrobiky a budeme tady sedět a bavit se o tom, jak jsem předělal elektrobike? Je možné, že to nastane. Bojkotovat to nebudu, vezmu to jako věc, která patří k vývoji lidstva.
