„Někdy jsem v londýnských ulicích potkával ženu nesoucí figurínu strašáka představujícího muže, s trumpetou v ruce. Před ní šel bubeník a za ní dav, který dělal nejprotivnější, nejpronikavější zvuky kleštěmi, rošty, pánvemi a hrnci,“ sepsal své svědectví jistý francouzský návštěvník anglické metropole v roce 1698. „Ptal jsem se, co to všechno znamená. Řekli mi, že jistá žena uštědřila svému manželovi řádný výprask za to, že ji obvinil, že z něj udělala paroháče.“
Celé procesí nazývané šarivari kráčelo za nejdivočejšího řevu ulicemi, aby muže slabocha potrestalo ještě jednou. Institut oné ceremonie, bizarní součásti dějin výkonu spravedlnosti, rozpoutal v moderní době prudkou akademickou debatu s politickými obrysy. Samozřejmě potěšil zejména bojovníky proti feminismu. Jednak dokladoval, že historie znala i ženské násilí proti mužům. A poté svědčil o tom, že jeho mužské oběti byly následně dokonce trestány podruhé, komunitou. Patriarchát tedy nikdy neexistoval!
Mnoho povyku nikoli jen tak pro nic
Ceremonie šarivari však byla mnohem mnohovrstevnatější. Někdy byla spíše vlídnou, i když čtveráckou veselicí, upuštěním ventilu, jindy měla barbarskou podobu. Někdy byl obětí muž, jindy žena. A zatímco jeden čas sloužila k udržování společenské soudržnosti a měla podporu úřadů i soudů, jindy ji vrchnost považovala za destruktivní rituál, který podkopává oficiální moc.
Kořeny má ve Francii, původně byl rituál šprýmovnou součástí svatby, později z něj ale vyrostl nástroj kolektivního trestání drobnějších přečinů. První francouzská zmínka o šarivari proti manželovi, který se nechal zbít, je z období kolem roku 1400. Samotný název „charivari“ odkazuje nejspíše na latinský výraz pro bolest hlavy, s ohledem na spletitou a nemelodickou lávu zvuků, které dav vyluzoval, příhodně.
Skrze šarivari se kontrolovaly především reprodukční a manželské aspekty života. Obec tak dávala najevo své odsouzení párů, jimž se nedařilo mít děti, vdov, které vstoupily do nového manželství podle mínění komunity příliš brzy nebo které si vzaly o moc mladšího muže. A ano, častými oběťmi šarivari byli muži, kteří se nechali zbít od své ženy nebo kteří jí submisivně trpěli nevěru. Vše se však odehrávalo pod patriarchátem, který je trestal za to, že nezvládali žít v souladu jeho zákony a dostát role pánů domu.
Genderově vyvážené veřejné zesměšnění. Žena klevetnice dostala na obličej masku, muž opilec byl navlečen do sudu.
Okruh obětí kolektivních posměšků byl však širší. V Anglii, kde jsou o šarivari záznamy přinejmenším od roku 1500, se jeho terčem stávaly i ženy, pachatelky domácího násilí, nebo nevěstky. Jindy si mladí nesezdaní muži, kteří bývali nejčastějšími protagonisty šarivari, vyřizovali účty s přistěhovalými přespolními mladíky, kteří jim byli nežádoucí konkurencí při shánění nevěst. Namířeno bylo i proti svobodným matkám či klevetným ženám.
Jeho podoba se oblast od oblasti lišila, někde se procesí účastnilo jen pár sousedů, jinde zástupy, někde se šarivari konalo během roku, podle aktuální potřeby, jinde se rituálně koncentrovalo do období svátků a oslav. Někde se trestal provinilec v zastoupení hadrového panáka, jinde v zastoupení najatého a zaplaceného náhradníka, mnohde delikvent osobně. Často byl během reje nošen ulicemi, zatímco seděl na bidlu či na židli. Jindy se průvod obešel jen s rýmovaným deklamováním jeho hříchů.
Skimmington či shivareePraktiky, jimiž komunita dávala najevo své odsouzení provinilců, měly mnohé názvy. Charivari, ale též chivaree a shivaree. Též skimmington ride či prostě skimmington, jak se průvodu říkalo v anglické oblasti West Country. Název pochází pravděpodobně z naběračky používané při sbírání smetany z mléka, která byla podle lidového vnímání používaná ženami na bití svých mužů. Oběťmi skimmingtonu byli nejčastěji právě pánové, kteří ve vztahu s manželkou dávali najevo slabost, ale i jejich ženy, které se oddávaly nestoudným vedlejším vztahům. Oběti skimmingtonu dav posadil pozadu na osla či koně a vodil je za urážek ulicemi. Označení šarivari později proniklo do hudby, znamená též startovní či finální nástup umělců v cirkusu ve vířivém tempu. |
Své sociální kořeny celá groteskní šaráda měla překvapivě u vrchních společenských tříd, postupem však prosákla až ke spodním. A měla významnou společenskou funkci.
Byla totiž lidovým doplňkem oficiální spravedlnosti, úřady prostřednictvím šarivari uznávaly právo lidu na zapojení se do výkonu trestní moci. Ale nejen to, šarivari udržovalo komunitu při sobě i jemnějšími, ne tak přímočarými způsoby. Tehdejší společnost kladla velmi vysoké nároky na to, aby se její členové přizpůsobili komunitním normám, a dovedla zkoumat osobní životy svých příslušníků nepříjemně pronikavým drobnohledem. Byla proto plná tenzí, prohřešky se nezapomínaly a vedly k rozmíškám.
Davová ceremonie mohla ve své mírnější podobě nabídnout očistné upuštění páry. A i když provinilce trestala, zároveň sloužila k jeho vzetí na milost a znovuzačlenění do komunity.
Podvratné vyvádění lidu mimo kontrolu
Ne vždy to však byl randál, který sice ubližoval a ponižoval, ale neničil lidské životy nadobro. Jindy je ničil, a nejen proto, že oběť šarivari odmítala uznat provinění. V některých případech bylo zostuzení tak palčivé, že se z něj jeho oběť nedokázala vzpamatovat a únik jí poskytla jen sebevražda. Jindy rituál končil vraždou. V roce 1668 tak v Lyonu jistá Florie Gallo inzultovala zaměstnavatele tovaryše, který proti ní jako proti podruhé provdané ženě vedl šarivari. Následkem bylo další, odvetné šarivari za nový přestupek. A jeho vykonavatelé tentokrát jejího nového, mladého muže zabili.
Historie mučení Masky často mívaly bizarní podobu, aby veřejné ponížení své oběti prohloubily. V našem seriálu jsme představili starodávného bronzového býka i železnou masku, jejíž obětí se stávaly nejen drbny, ale i vzdorné, nepoddajné ženy. A také mučení a zabíjení drcením slony nebo závažími. |
V šestnáctém století církev a světská moc šarivari formálně zakázaly, v praxi však jeho praktikování nechávaly být. Přivíraly oči, dokonce i když se zvrhlo v adolescentního násilí, často po propitém večeru, které končilo skupinovými znásilněními a bitkami.
Až od osmnáctého století se stávalo šarivari překonanou formou „umravňování“ společnosti. Jednání, které bylo akceptovatelným a velmi nosným pilířem společenské integrace, teď začalo být nahlíženo jako destruktivní jednání běsnící lůzy. Jako chování, které je mimo kontrolu úřadů, bylo nežádoucí. Nejprve vymizelo z měst, poté i z venkovských oblastí.
Leckde se však udrželo dlouho, následující svědectví je ještě ze třicátých let devatenáctého století z anglického Doncasteru. „Muži, ženy a děti tam byli se všemi druhy nástrojů, troubili na kraví rohy, měli pánve, podnosy, bubnovali do konvic železnými klíči, používali rošty jako cimbály, chrastili železnými lopatkami a kleštěmi z ohniště, tloukli na plechovky a do věder pohrabáči a morkovými kostmi, vlastně vším, co dokázalo dělat nelibý hlasitý zvuk,“ popisuje panoptikální scenerii svědek.
„Hlasatel seděl na židli připevněné na dvou trámech, zdál se být naplněný poctěním. Držel obří pánev a poté, co do ní víc než energicky mlátil kladivem, začal přednášet v rýmech.“ Obvinění se týkala toho, že provinilec napadl svou ženu: „Bil ji, bil ji, vskutku ji bil. Za to, že utratila šilink, když potřebovala. Zbil ji, až zčernala, zbil ji, až zmodrala.“
