Řezač z Halifaxu: lži a exhibicionismus
Britské městečko Halifax dnes působí spíše ospalým dojmem, ale na podzim roku 1938 tu bylo víc než živo. V podvečer 16. listopadu dorazila policejní hlídka před malý přízemní byt, ve kterém za přivřenými dveřmi těžce oddychuje Mary Gledhillová a Gertrude Watsová, obě v tratolišti krve. Na místě byly stopy zápasu, těla žen nesla četné řezné a bodné rány.
Hluk, který se odtud před chvílí ozýval, zburcoval sousedy. A že včas zavolali muže zákona, asi zachránilo těm dvěma život. Napadl je prý jakýsi maniak, urostlý muž, vyzbrojený kladivem a nožem. Média jsou ráda za šťavnatou senzaci, která konečně nijak nesouvisí s nadcházející válkou v Evropě, a tak příběh o brutálním útoku hromadně otiskují. Tím to však nekončí.
O pět dní později je v Halifaxu napadena Mary Sutcliffe záhadným násilníkem s břitvou. Popis pachatele, který „měl lesklé boty a velmi velký nos“ docela sedí. Působí tu sériový vrah?
Do Halifaxu byli okamžitě přivoláni inspektoři ze Scotland Yardu. Především proto, že místní policie nestíhala uklidňovat davy vyplašených a rozhořčených lidí. Před služebnou se shlukl nespokojený zástup obyvatel, jimž se ani za mák nelíbilo, že neschopní policisté nedokážou ženy ochránit.
Vznikají i občanské pouliční hlídky a sbory bdělosti. Vše nadarmo, v následujících čtyřiadvaceti hodinách byla napadena ještě C. Aspinallová, P. Waddingtonová a Hilda Lodgeová. Když na volání o pomoc poslední jmenované přiběhl do jejího bytu jistý Clifford Edwards, byl následně napaden patrolou místních, kteří ho mají za pachatele.
Ostatně, případů, kdy někdo přišel pod ránu rozvášněnému davu jen proto, že vzdáleně připomínal útočníka, bylo brzy povícero. Zranění dalších žen povětšinou nebyla vážná, a tak velice záhy mohly vypovídat o podrobnostech do novin.
Sedmadvacátého listopadu byla za podezřelých okolností napadena Beatrice Sorrelová a pak ještě Winifred McCallová, od dva dny později Margaret Kennyová. Aby toho nebylo málo, tři další podobné útoky jsou hlášeny z Manchesteru a Bradfordu. Navíc prý byla znovu napadena Mary Sutcliffová, dosud oběť číslo tři.
Tehdy dochází vyšetřovatelům definitivně trpělivost, konečně ji pořádně vyzpovídají. Zjišťují, že v jejím příběhu ledacos nesedí. Nakonec přiznává, že si oba útoky vymyslela a zranění si způsobila sama. V následující den si policisté došlápnou i na další oběti. Hned čtyři se přiznávají ke lži. Chtěly být jen zajímavé, líbila se jim placená pozornost tisku, že jsou slavné.
V aféře nikdy neexistujícího Řezače z Halifaxu padne celkem dvanáct trestů za křivé obvinění a čtyři ženy si na čas půjdou uklidnit pocuchané nervy do vězení. První dvě oběti, které na své výpovědi trvaly, si údajně měly způsobit zranění ve vzájemné rvačce.
Šílený plynař: davová hysterie a neekologické továrny
Je to hrozná představa, troufalý muž s plynovou maskou na hlavě se vplíží do domu a uspí jeho obyvatele jedovatým plynem. Pro obyvatele illinoiského městečka Mattoon ona představa získala v roce 1944 reálné kontury. Šílený plynař, přesvědčivě vykreslovaný bulvárním tiskem, tam měl navštívit přes třicet domů.
První „oběť“ si našel poslední srpnové noci. Manžele Raefovy vzbudil nad ránem hluk, když šel muž zkontrolovat přízemí, pocítil najednou závrať a únavu, zamotala se mu hlava a padl k zemi jako podťatý. Manželka jej našla v kaluži zvratků. Záhy dostala záchvat dráždivého kašle i ona a jako paralyzovaná se rovněž kácí k zemi.
Ráno je našla sousedka. Mimochodem, podobně postižena byla její dcera a v nedalekém sousedství se podařilo zaznamenat další takový případ. Tři podezřelé otravy za jedinou noc, to už je téma. A novináři se předhání v barvitém líčení. Pachatele nehledají v sousedních chemičkách, ale v záhadném muži s maskou, který obchází domy a snaží se trávit jejich obyvatele plynem. Média mi přisoudila přízvisko Šílený plynař. A jejich popis byl natolik sugestivní, že hned další noc spousty lidí Šíleného plynaře za svými okny opravdu zahlédnou.
Problém je, že policisté nemají po údajném zloději, který má své oběti uspávat plynovým anestetikem, žádné stopy. Jeden posmrkaný kapesník, skoro prázdná rtěnka, kus bílé tkaniny údajně snad napuštěný chloroformem, otisky mužských a ženských bot pod okny domů. Postižení, jichž byly 10. září už tři desítky, popisují shodné věci s různou mírou jistoty: nejspíš zahlédnutý stín, určitě podivný zápach a možná barevný dým. A také nevolnost a závratě.
Brzy se panika vymkla kontrole, oběti jen papouškují informace vyčtené z bulváru. Nakonec šéf místní policie C. E. Cole a vedoucí odboru veřejného zdraví Thomas V. Wright popsali události jako příklad davové hysterie. Poukážou na nepříjemný zápach, který produkují zdejší továrny. První zaznamenané závratě prý mohl způsobit únik trichloretylenu v jejich provozu. Tím řádění Šíleného plynaře v Mattoonu končí. Ale ne ve zbytku Spojených států, kde bude děsivá historika ještě dlouho rezonovat.
Žena bez tváře: když selžou stěry DNA
Byl to dlouhý seznam. Vévodilo mu šest vražd spáchaných mezi lety 1993 až 2009. A také tu byly krádeže aut, motorek, šperků, luxusní optiky, dokumentů, série vloupání do bytů, několika loupežných přepadení. Celkem přes čtyřicet míst činu, ve třech státech. Tady všude figurovaly mezi zajištěnými důkazy stopy DNA patřící jedné a té samé osobě.
Rakousko, Německo a Francie se evidentně staly působištěm nevídaně všestranného zločince, který se nebojí žádné špinavosti. Největší koncentrace jeho kriminálních činů se nacházela v zóně kolem města Heilbronn a právě sem soustředili evropští kriminalisté svou akční jednotku. Jejich cíl byl jasný: učinit kariéře Fantoma přítrž. Hon na něj se však s každým měsícem stával záhadnější.
V jednom případě policisté znali pachatele, mátlo je však, že se na místě našly i Fantomovy stopy. Jeho DNA se otiskla i do kulky, kterou v hádce postřelí dva sourozenci, a vyzradila, že s Fantomem popíjela kávu docela zřejmá sebevražedkyně. Psychologický profil pachatele nedával smysl, ani časová souslednost zločinů. Když večer vykradete klenotnictví, nezamíříte druhý den do parku obírat důchodce. Zvláštní je rozmanitost kriminální činnosti, jednou násilná a evidentně impulzivní, jindy rafinovaná a vysoce organizovaná.
Věc se zamotávala ještě víc, když rozbor mitochondriální DNA stanovil, že pachatelem všech těchto zločinů byla žena. Pravděpodobně původem z východní Evropy.
Památník zavražděné policistce Michèle Kiesewetterové. Nezabil ji Fantom ani Žena bez tváře, ale neonacisté.
V dubnu 2007 pak zasadil Fantom nebo také Žena bez tváře další úder. Obětí sedmé vraždy byla policistka. Poměrně bezradní policisté se rozhodli zveřejnit podrobnosti o případu v tisku a nabídli 300 tisíc eur za informace k dopadení pachatele. Poměrně rychlého rozuzlení se případ dočkal v březnu roku 2009, kdy přišla horká stopa z Francie. Našli tam ohořelé tělo, které vykazovalo Fantomovu DNA. Zádrhel byl v tom, že tělo mužského migranta mělo do genetického profilu ženy východoevropského původu daleko.Záhada se vysvětlila.
Na vině byla chyba v užité metodě, respektive v necertifikovaných vatových stěrkách, které se při odběru DNA z místa činu používaly. Potvrdily to opakované testy. Celá jejich zásilka byla kontaminována už během výroby, jedinou pracovnicí výrobní linky v Bavorsku. Název továrny si policisté nechali pro sebe, evidentně se jim však ulevilo. Žádná Žena bez tváře nikdy nebyla.
Dokonalý zločinec: zřejmě žádná vražda, ale spousta doznání
Thomas Quick, původně se jmenoval Sture Bergwall, představil světu švédskou justici v ne zrovna příznivém světle. Jak to? Stal se až příliš dokonalým dopadeným zločincem, vyšetřovatelům ochotně přiznával jednu neuzavřenou vraždu za druhou. Švédská statistika neuzavřených případů se díky jeho zásluze výrazně pročistila. Celkem se doznal ke čtyřiadvaceti brutálním vraždám, odsouzen byl za osm z nich.
Teprve později se ukázalo, že část z nich vůbec spáchat nemohl, protože se prokazatelně tou dobou nacházel na jiném místě. Už tři z jeho předešlých rozsudků byly zrušeny a zbývající se prošetřují. Odsouzen byl totiž bez jakýchkoliv forenzních důkazů, jen na základě vlastního doznání.
Bergwall nebyl žádný dobrák. Měl problémy s drogami, které volně kombinoval s nejrůznějšími psychofarmaky. Měl záznam za sexuální obtěžování nezletilých a odhalování se na veřejnosti. V psychiatrické léčebně napadl a vážně zranil spolupacienta.
Policisté tedy v zásadě nebyli příliš překvapení, když ho v roce 1991 dopadli při ozbrojené loupeži. Zajímalo je vlastně jen to, jestli by byl zbraň skutečně schopen použít. A na to jim odvětí, že se zabíjením problémy nemá. A povídá dál a dál. Vyšetřovatelé se dověděli, že svou první vraždu spáchal ve čtrnácti letech. Nepřišlo jim divné, že tělo oběti schoval na místě vzdáleném 400 kilometrů od svého bydliště. Jenom naslouchají a nestačí se divit.
Bergwall popisoval nejrůznější místa po celé Skandinávii, kde se zbavoval těl svých obětí, ale konkrétními detaily dost šetřil. Přesto šel do finále jeden případ za druhým.
Poněkud pozdě se ukáže, že důkazy scházejí. Že se na označeném místě činu nenacházely zbytky kostí, ale jen zbytky spáleného stolu. Nebo že zajištěný vzorek spermatu neodpovídal Bergwallově DNA. V některých případech se prokázalo, že lidé, které měl Quick zabít, jsou ve skutečnosti naživu. Prakticky nikdy nebyl spatřen na místě činu.
Jeho důvěryhodnost byla, vzhledem k silné medikaci tlumícími léky, stále vehementněji zpochybňována. Proto byl v roce 2013 nejproslavenější sériový vrah, který nejspíš nikoho nikdy nezabil, na svobodě.
