Devátého srpna roku 1945 vyrazí na Stalinův pokyn sovětská vojska do Mandžuska. Cílem je dobýt území držená japonskou kuangtunskou armádou, a tím definitivně ukončit imperiální ambice starého císařství. Sověti nemají na bitevním poli konkurenci: proženou se Mongolskem, dosáhnou jižního Sachalinu a severu Korejského poloostrova. Blesková ztráta posledních pevninských teritorií a atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki pak zaženou Japonce k jednacímu stolu.
Po šesti dnech od zahájení celé kampaně se už podepisuje smír. Druhá světová válka končí, ne však tahanice nedávných spojenců o kořist. Nikým nevyhlášená studená válka totiž právě zvolna začíná.
Cena za beztrestnost? Informace
Stalinova vojska v Mandžusku získají hlavní cenu. Do jejich zajetí totiž padne generálmajor Otozō Yamada a tři desítky vědců z nechvalně proslulé Jednotky 731. Sověti tak přijdou k výstupům jejich válečného biologického a chemického výzkumu. V diplomaticky dusném klimatu hrozící nové války, tentokrát mezi západem a východem, jsou to velmi užitečné informace.
Yamada a jeho četa řezníků v bílých pláštích je před tribunálem v Chabarovsku oficiálně odsouzena k pětadvaceti letům v pracovním táboře na Sibiři. Doma přitom budou už za deset let. Proč? Protože se o své hluboké znalosti vývoje bakteriologických zbraní se Sovětským svazem, výměnou za lidské zacházení, rádi podělí.
Ne, není v tom žádná spravedlnost. Ti, kteří řezali své zajatce zaživa, zmrazovali jim orgány nebo na nich zkoušeli poleptání kyselinami a bojovými plyny, se mohou bez ostychu vrátit domů. O jejich zvěrstvech se už mluvit nebude. Mimochodem, podobně si počínali i „na druhé straně“. Američané zadržené příslušníky Jednotky 731 také nesoudili a jejich bohaté zkušenosti získané rovněž použili ve vlastním programu vývoje biologických zbraní. A když na to Sověti světová média upozornili? Washington to nazval komunistickou propagandou. Tito dva globální rivalové si toho příliš vyčítat nemohou.
Potřebujeme tuny spolehlivé smrti
Sověti s vytěžením informačního potenciálu japonských vědců neotálejí. Už v roce 1946 je narychlo zahájena výstavba biologicko-chemického závodu v Kirově, přesně podle dispozic doporučených Yamadovým týmem. Cíl je jasný: vybudovat zázemí pro masivní produkci biologických zbraní.
Stavěné tovární haly se navenek tváří jako bílou keramiku produkující porcelánka, ale je to dost chabé krytí. Všichni obyvatelé žijící v této vyloučené a uzavřené oblasti si jsou dobře vědomi, že továrny tu vyrábějí především zbraně, a těch několik opravdu obyčejných průmyslových komplexů slouží jen jako zástěrka. Co netuší je, že kromě montáží tanků a samopalů jako za války se tu rodí i tuny práškového antraxu.
Ten by měl tvořit výplň hlavic balistických střel, které nemilosrdně zahubí protivníka, ale ponechají jím vybudovanou infrastrukturu netknutou. Jenže spěch a atmosféra stalinského teroru jemné laboratorní práci nesvědčí. Pravděpodobně v roce 1953 tu dojde k nepříjemné nehodě, při které je biologicky aktivní substance se snětí slezinnou vypuštěna do kanalizace. Následky naštěstí nejsou dramatické a nehodu nakonec Sověti maximálně zúročí. Infekce totiž zasáhne populaci krys v podzemí a dojde tu k částečné mutaci sněti.
Z kanálů až do mezikontinentálních raket
Z polovysušených mrtvých těl hlodavců, které v kanálech pod Kirovem v roce 1956 výzkumníci Vladimira Sizova sesbírají, se podaří izolovat nový „hybrid“ antraxu. Tento kmen, nesoucí číselné označení 836, je extrémně virulentní. Překonává vše, co dosud bylo ve špinavém arzenálu k dispozici.
Průmyslová výroba natolik nebezpečného kmenu však nemůže být dále prováděna v Kirovu, který přece jen nemá ideální zázemí. Nejde o to, že by další nehoda mohla zasáhnout místní obyvatele. Ale mohla by zastavit výrobu tanků ve zdejší čtvrté největší zbrojní fabrice SSSR. Diskrétnější zázemí pro syntézu antraxu 836 tak nabídne fabrika ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu.
O vyšší vražednost antraxu se už postarala příroda, a tak byl proces výroby vlastně velmi jednoduchý. Tým biologů se tu pod bedlivým dozorem vojenského personálu vlastně jen stará o rozrůstající se mikrobiální zoo.
V živných kulturách pěstovali vyšlechtěné bakterie Bacillus anthracis. Když se pomnožily a začaly produkovat spory, bylo zapotřebí je extrahovat a vysušit. A jako jemný sypký pudr pak tyto spory sloužily coby plnivo bojových hlavic raket SS-18. Jedinou komplikací tu byl požadavek na množství. Při produkci v řádech gramů je v laboratoři snazší uhlídat bezpečnost výrobního procesu, než když chrlíte tuny smrtícího materiálu každý rok.
Vyrábějme mír, ne antrax
Kolik antraxu vlastně SSSR vyrobil? Můžeme jen spekulovat. Zařízení ve Sverdlovsku rozhodně patřilo mezi největší producenty, ale po celém území fungovalo ještě jednapadesát dalších takových závodů. Víme, že roční produkce ostatních náplní biologických zbraní, nesoucích často tyfus, tularémii nebo neštovice, se pohybovala mezi 90 až 100 tunami.
Antrax, zvlášť kmen 836, byl násobně efektivnější. K vyhlazení celých měst by teoreticky stačily mikrogramy. Právě proto ho mohlo být zrovna tak produkováno méně. A víme také, že nadbytek produkce antraxu, poté co už byl jinde v dostatečném množství naskladněn a instalován do hlavic, zamířil do centrálního úložiště na ostrově Znovuzrození. Tady na svou další příležitost čekalo okolo 100 až 220 tun.
Podstatné je, že v 10. dubna 1972 se v Ženevě Sověti a také dalších jednadvacet států, dobrovolně zřekli jejich užití. Úmluva o zákazu biologických zbraní byla v mnoha ohledech přelomovým dokumentem, ne jen nějakým doplňkem předchozí podobného protokolu z roku 1925.
Na čtyřech stránkách bylo v deseti odstavcích řečeno vše podstatné. Dohoda zahrnovala všechny mikrobiologické, toxinové a biologické zbraně, ať byla jejich vývoj nebo výroba jakákoliv. Týkala se zákazu vývoje, získání, převozu, uskladňování a použití biologických zbraní. A také jejich zničení. Je tu ovšem několik drobností, které z této dohody dělají jen cár papíru.
Biopreparat: výroba podle zvláštního zadání
V první edici této úmluvy totiž chybí jakékoliv nástroje nestranného monitorování plnění závazků. Podepsat tedy byla jedna věc, ale dodržet daný slib druhá. Sověti ani Američané nevěří, že jejich protivníci dohodu plní. A proto si preventivně část arzenálu ponechají stranou.
Dohoda navíc signatáře nevede k tomu, aby se nadále nepodíleli na vývoji „obranných prostředků“ proti biologickým zbraním. Co to znamená? Že ty vyráběné plynové masky a ochranné oděvy je vždy zapotřebí otestovat v biologicky aktivním prostředí. A proto si prakticky všichni zbývající signatáři nějakou minimální část vražedného arzenálu nechali. Tak to udělali například Britové, kteří celou dohodu iniciovali.
V roce 1975, kdy dohoda vstoupila v platnost a výrazně přibylo i signatářů, by však měl být svět přece jen aspoň o trochu lepším místem pro život. Pro fabriku Sverdlovsk to tak však úplně neplatí. Zdejší závod, který dvacet let vyráběl antrax, ho totiž produkuje nadále. Jen pod hlavičkou nové státní firmy, společnosti Biopreparat. Ta vystupuje coby celonárodní farmaceutický a biotechnologický podnik, neoficiálně řízený 15. správou KGB.
Biopreparat zaměstnávající v celém SSSR přes 40 tisíc vědců dodává lidem léčiva a kosmetiku, současně však bokem této mírové produkce vytrvale zásobuje armádu biologickými zbraněmi. Proto začne být v Kremlu pořádně horko, když se to v roce 1979 kvůli incidentu přísné utajení provalí.
Může za to zkažené maso
Co se vlastně stalo? V západoněmeckých emigrantských novinách vyšla dost lakonická zpráva o tom, že při explozi ve zbrojovce ve Sverdlovsku unikly do ovzduší bakterie, které zahubily tisíce lidí. Ne, není to zrovna solidní zdroj informace, zmíněný plátek se totiž cíleně soustředí na propagaci sovětských neúspěchů, které dost nafukuje.
Zpráva přesto v detailech zaujme americké operativce. Ve Sverdlovsku se totiž podle jejich informací žádná zbrojovka nenachází, je tu jen „podezřelý“ podnik Biopreparat, respektive jeho odštěpný závod 19a. A bakterie? To už zní zajímavě. Že je něco opravdu v nepořádku, však světu prozradí samo sovětské ministerstvo zahraničí. I když bulvární zprávy emigrantů obvykle okázale ignoruje, teď si rychle pospíší s dementi. Co v něm tvrdí?
„Ano, epidemie sněti slezinné ve Sverdlovsku proběhla. Mrtvých je asi tucet. Příčinou bylo zkažené rybí maso, které bylo nevhodně konzervováno. Nakažení byli zaměstnanci rybozpracujícího závodu, kteří s infekčními rybami manipulovali. Situace je pod kontrolou,“ hlásá propaganda.
Záhy se však ukáže, že nakažených a mrtvých je mnohem víc. A celý příběh dostává značné trhliny. Mrtví? Většinou se jedná o zaměstnance noční směny keramického závodu, který sousedí s podnikem Biopreparat. A pak je tu problém s úmrtností: při přímém kontaktu s antraxem dotekem, například během likvidace nakažených kadáverů, je mortalita lidí kolem dvaceti procent. Aby se úmrtnost přiblížila 85 procentům, jako ve Sverdlovsku, musíte spory sněti slezinné vdechnout.
Zprávy přímo od zdroje
Nakažení přeživší také stráví v nemocnicích, pod přísným dohledem svalovců z KGB, téměř dva měsíce. Mnohem déle, než aby se to dalo svést na střevní nákazu. Všechny tyto drobné dílky pak dotváří obraz nepravdivého tvrzení představitelů Sovětského svazu. Ve Sverdlovsku se děje něco moc ošklivého, něco, co by se od podpisu Úmluvy o zákazu biologických zbraní dít nemělo.
Co přesně? Na definitivní odpověď si musel Západ počkat do roku 1992, kdy do Států emigruje kazašský mikrobiolog Kanatžan Alibekov. Ten totiž ještě v roce 1989 pracoval na postu zástupce ředitele společnosti Biopreparat a o celém incidentu ve Sverdlovsku byl velmi podrobně informován.
Co prozradil? „Závod 19a ve Sverdlovsku byl z hlediska výroby jedním z nejrušnějších. Pracovalo se tu na tři směny. Úkol? Příprava sušených spor sněti slezinné pro sovětský arzenál. Byla to stresující a nebezpečná práce. Fermentované bakteriální kultury byly separovány od tekuté živné báze před sušením, a tak byl vzduch uvnitř laboratoří vždy kontaminován,“ líčil.
„Pracovníci byli vybaveni ochranným oděvy i maskami, podstupovali pravidelné očkování. Vzduch z laboratoří odsávaly masivní kompresory, které ho proháněly HEPA filtry. Ty propouštěly jen molekuly vzduchu a kontaminovaný prach nechávaly uvnitř.“
Problém s ucpanými filtry se tu řešil poměrně často.
Selhání, které bude bolet
Podplukovník Nikolaj Černyšov, který měl 2. dubna roku 1979 na starosti dozor nad odpolední směnou, kontrolu nejspíš podcenil. „Jeden z techniků odpolední směny při pravidelné údržbě odmontoval zanesený filtr ve ventilačním zařízení sušárny spor. Poté odešel domů, přičemž zanechal ve velínu vzkaz nadřízenému,“ popisuje situaci Alibekov. „Černyšov ale toho dne pospíchal domů stejně jako jeho podřízení a snad z přepracovanosti zapomněl zanést obsah vzkazu do provozního deníku.“
Noční směna tak nastoupila do práce a až po několika hodinách zjistila, že pracuje bez filtru. Ve formě prachu tak do okolí závodu uniklo několik kilogramů bakteriálních spor. Je to problém? Značný, hraničící s katastrofou. Sverdlovsk a jeho předměstí mají skoro milion obyvatel. Nevane náhodou noční vítr od továrny Biopreparat přímo k nim?
Okamžitě byla uvedena do stavu maximální pohotovosti armáda, uzavřela celou oblast. Postupně je identifikováno nejméně 96 nakažených, z nichž 64 později zemře. První zasažení, dělníci ze sousední keramičky a také party pracantů oslavujících v nedalekém baru, moc šancí nemají. Nejdále nakažený se nacházel tři a půl kilometru od zdroje. A ostatní? Nejprve to vypadá jako nachlazení, poté přichází sucho v ústech následované dávivým kašlem s příměsí krve. A pak je konec.
Léčba prakticky není možná, antibiotika fungují jen preventivně, když už se bakterie sněti v lidském těle namnoží, není záchrany. Alibekov tvrdí, že mrtvých mohlo být 105. Moc na tom nesejde, je v podstatě ohromné štěstí, že se látka vzduchem nerozšířila dál.
Zmizet musí všechny důkazy
Ve Sverdlovsku panuje stanné právo, KGB musí bleskově zahladit všechny stopy. Postará se o likvidaci lékařských záznamů z nemocnic, kde byli postižení ošetřováni. Zbaví se těl zemřelých, které nejprve vykoupe v chemické lázni. Postará se také o to, aby proběhla „krycí operace“. Při ní jsou prováděny razie u překupníků a šmelinářů: to jejich údajně zkažené potraviny mají být vydávány za zdroj nákazy, o které se v celém městě navzdory utajení vypráví.
„V konečném důsledku ale informační embargo napáchalo více škody než užitku,“ vzpomíná Alibekov. „Například jeden proaktivní člen místního komunistického výboru nakázal lidem, aby ostříkali střechy svých domů hadicemi a městem projely kropicí vozy. Tím se ale ve formě snadno vdechnutelného aerosolu dostalo k lidem antraxových spor víc.“
Nakažených s kožními lézemi budou další desítky, umírat však naštěstí nebudou. A dál? Před světem se zprávu o katastrofě podařilo utajit, byť nepříliš dobře, SSSR si může i nadále zachovat tvář země, která už nemá s biologickými zbraněmi nic společného.
Sověti se z této události, kterou dnes mnozí světoví experti nazývají biologickým Černobylem, příliš nepoučili. Ve Sverdlovsku sice výrobu antraxu 836 ukončují. Jenže ji jen přesouvají do izolovanějšího Stepnogorsku. Tam také zamíří většina personálu odštěpného závodu 19a podniku Biopreparat, včetně podplukovníka Černyševa, který je za kritické a život milionu lidí ohrožující pochybení odpovědný. Žádné vyšetřování ani postih ho nečeká. Událost se totiž oficiálně nikdy nestala.
