Aby bylo jasno: v tomto článku nebude řeč o tuctových a otřepaných podvodech, jako je uplácení rozhodčích, černé sázky, doping nebo fotbalové góly rukou. Pozornost si přece zaslouží také sportovci, kteří při cestě za slávou museli prokázat více originality.
Nebo drzosti, chcete-li.
42 kilometrů je prostě moc dlouhých
Málokterá disciplína má podvody zaneseny už ve své DNA tak, jako je tomu u maratonu. Snad proto, že jde o mimořádně náročný výkon a nějaká úleva se občas hodí. Snad proto, že při dnešní módě velkých městských běhů je jednodušší si nekonečných 42 kilometrů a 195 metrů zkrátit.
Už při historicky prvním maratonu, na olympijských hrách v Aténách 1896, musel být diskvalifikován řecký běžec Spyridon Belokis.
Z třetího místa se radoval jen pár minut.
Pak se přišlo na to, že část trasy absolvoval v jednom z doprovodných kočárů.
V roce 1904 proběhl cílem olympijského závodu v St. Louis jako první domácí Fred Lorz. To bylo slávy! Rozdával autogramy, poskytoval rozhovory, přijal gratulaci od prezidenta Theodora Roosevelta i polibek od jeho dcery Alice.
Trvalo asi hodinu, než se provalilo, že závod už dávno vzdal a před stadion jej přivezlo auto. „Byl to jen žert,“ bránil se.
Vítězem byl dodatečně prohlášen Tom Hicks.
Spravedlnost triumfovala.
Co na tom, že nový olympijský šampion se na trati dopoval brandy a strychninem a chvílemi ho doprovod nedovoleně podpíral?
Asi nejznámější běžecký podvod se odehrál v roce 1980 v Bostonu na nejprestižnějším maratonu světa. Tam si chvíle slávy užila Rosie Ruizová, její čas 2:31:56 byl tehdy třetím nejlepším výkonem historie.
Naštěstí někomu přišlo divné, že po tak náročném výkonu není skoro zpocená.
Jak by mohla být, když běžela jen posledních pár kilometrů a zbytek trasy si vychutnala v MHD.
Maraton zaběhnutý v politickém stylu
Podvody a podvůdky nejsou ovšem pouze doménou profesionálů, kterým jde o slávu a peníze. Každý větší městský maraton, ten pražský nevyjímaje, se rok co rok potýká s případy, kdy si zkrátí cestu do cíle i rekreační sportovci.
Tady je v triku, nicméně v Berlíně vyrazil Roberto Madrazo na trať pěkně nabalený − a to ho prozradilo.
Loni se v Berlíně proslavil mexický politik Roberto Madrazo, bývalý neúspěšný prezidentský kandidát. Výkonem 2:40:57 vyhrál kategorii do 55 let, ale ani on se neradoval dlouho.
Fotografovi AP totiž vrtalo hlavou, jak je možné, že v takovém čase doběhl mezi šlachovitými vytrvalci i prošedivělý strejc. Navíc v teplém zářijovém poledni navlečený do dvou bund a dlouhých elasťáků.
Při dodatečné kontrole mezičasů vyšlo najevo, že úsek mezi 20. a 35. kilometrem zaběhl za 21 minut. Tedy skoro dvojnásobnou rychlostí, než to dokázal světový rekordman.
Madrazo se okamžitě ohradil, že není podvodník a že jde o komplot politických protivníků, kteří se jej snaží znemožnit.
Prostě kvůli zranění vzdal a šel si nejkratší cestou do cíle pro oblečení.
Proč se však v cílové rovince radoval jako šampion, to už nevysvětlil.
Filutové se najdou všude
Ale trať se dá zkrátit i při jiných sportovních disciplínách. Třeba v dostizích. Asi nejznámějším podvodníkem v tomto oboru je Sylvester Carmouche, překvapivý vítěz závodu v Louisianě v roce 1990 s outsiderem Landing Officerem.
Dostih se jel ve velké mlze, Carmouche brzy ztratil soupeře z dohledu, a tak si to namířil k cíli zkratkou.
Možná by se na to nikdy nepřišlo, kdyby nevyhrál zrovna o 24 koňských délek a neatakoval traťový rekord.
Za trest pak nesměl osm let do sedla.
Nedostatek vynalézavosti se nedá vyčítat ani modernímu pětibojaři Borisi Oniščenkovi z bývalého SSSR. Byl respektovaným závodníkem, ale jen do olympijských her v roce 1976. Tehdy narazil při šermu na anglického soupeře, jemuž se zdálo divné, že Sovět boduje, i když kordem jasně mine.
Postěžoval si u rozhodčího a ten zjistil, že kord je vybaven speciálním systémem, který mu umožňuje podvádět. Oniščenko byl diskvalifikován a následně musela být změněna i pravidla.
Zručným kutilem byl také americký baseballista Joe Niekro, působící v roce 1987 v Minnesotě. Při zápase s Anaheimem si protivníci stěžovali, že si před nadhozem nelegálně upravuje míček.
Rozhodčí Niekra požádal, aby na hřišti vyprázdnil kapsy. K údivu všech na zem vypadly pilníček a skelný papír. „To je na manikúru,“ bránil se Niekro, ale šéf MLB na to neskočil a udělil mu distanc.
Jsou podvody, které dokáží druhým zničit kariéru, ale i takové, z nichž se stane jen dlouho tradovaná historka. Fotbaloví fanoušci v Anglii se například dodnes baví na účet Graeme Sounesse, bývalého manažera Southamptonu.
V roce 1996 se mu ozval v telefonu George Weah, tehdejší liberijská hvězda a nejlepší fotbalista světa, a nabízel mu služby svého třicetiletého bratrance jménem Ali Dia. „Reprezentuje Senegal a hrál za Paris St. Germains,“ vychválil ho.
Souness, aniž by jej vůbec viděl, podepsal s Diou zkušební kontrakt. Hned v příštím zápase proti Leedsu jej posadil na lavičku náhradníků. A pak i pustil do hry.
Několik minut trvalo, než pochopil, že před sebou opravdu nemá hráče kvalit Premiere League.
Dia zmateně běhal po trávníku, nestačil tempu. Prostě trapas.
Jak se později vysvětlilo, Sounessovi nevolal Weah, ale Diův agent, který se za něj vydával. Potřeboval prodat svého amatérského svěřence, tak ho napadla tahle cesta...
Do společných sprch nevkročím
Osud Vlasty z cimrmanovské hry Záskok připomíná bizarní příběh polské sportovkyně Stanislawy Walasiewiczowé, která byla známá i pod americkým jménem Stella Walshová.
Stella Walsh (vlevo) Mezinárodnímu olympijskému výboru tak trochu zavařila.
Dcera polských imigrantů patřila k nejlepším atletkám historie. Vyhrála stovku na olympiádě v roce 1932, o čtyři roky později doběhla druhá. Vytvořila osmnáct světových rekordů. Byla uvedena do Síně slávy americké atletiky.
Dodnes by byla oslavovanou hvězdou, kdyby se v roce 1980 nenachomýtla k přepadení obchodního centra v Clevelandu a nebyla zastřelena.
Jaké pak bylo pro koronera překvapení, když u Walshové objevil mužské genitálie. Pitva navíc prokázala, že má ženské i mužské chromozomy.
Případ vzbudil velkou pozornost, nicméně Mezinárodní olympijský výbor jí posmrtně odebrat medaile a rekordy odmítl.
Fair play podle nacistů
Zatímco u Walshové šlo o fyzickou anomálii zvanou mosaicismus, zcela odlišné pozadí měl případ Němce, který se ve sportovním světě proslavil jako Dora Ratjenová.
V roce 1936 startoval(a) na olympiádě v Berlíně a už v přípravě bylo ostatním výškařkám divné, že se s nimi nesprchuje a myje se zásadně ve vaně za zamčenými dveřmi.
Za rok byl podvod odhalen a německé úřady mladou Doru alias Hermanna v tichosti vyřadily z reprezentace pro "porušení amatérských pravidel“.
Publicitě se případu dostalo až po válce. Kdosi poznal Doru v jednom hamburském baru, kde pracovala jako číšník. Odhalený Ratjen na svou obranu uvedl, že z něj sportovního travestitu udělali v Hitlerjugend.
Částečně proto, aby z nominace vyřadil židovskou atletku Gretel Bergmannovu, a částečně proto, aby pomohl získat Německu medaili − a tím prokázat nadřazenost árijské rasy.
To se moc nepovedlo: Ratjen v soutěži žen obsadil až čtvrté místo...
První místo za cynismus
Kdyby byla vyhlášena soutěž o nejcyničtější podvod sportovní historie, případ Ratjen(ová) by patřil k hlavním adeptům. Ale stejně by se asi nevyrovnal věci, kterou provedl španělský paralympijský výbor v roce 2000.
Na hry do Sydney poslal ambiciozní tým mentálně postižených basketbalistů, který skutečně získal zlaté medaile.
Po příletu domů se ovšem provalilo, že deset z dvanácti hráčů bylo naprosto zdravých.
Vypukl skandál jako hrom, přední funkcionáři museli rezignovat. A závody mentálně postižených byly vyřazeny z paralympijských her, neboť jejich handicap se složitě prokazuje.
Byl to další a zdaleka ne poslední krok v nekončícím boji proti sportovním podvodníkům.
