Asi nejznámějšími sportovci, které od triumfu dělilo jen pár vteřin, se stali američtí basketbalisté ve finále olympijského turnaje v Mnichově 1972. Měli získat osmé zlato v řadě, jejich posledním soupeřem byl Sovětský svaz.
To, co se stalo na konci zápasu, považují Američané dodnes za největší křivdu olympijských dějin. Tři vteřiny před koncem proměnil Collins oba trestné hody a otočil na 50:49.
Sověti hned rozehráli a zblokovaný míč zaletěl za postranní čáru.
Konec? Ale kdepak. Sovětský kouč Kondraškin se vztekal, že žádal už po prvním trestném hodu o oddechový čas. Rozhodčí to přijali a nařídili vrátit čas na zbývající tři vteřiny.
Druhý pokus: dlouhá přihrávka Sovětů přes celé hřiště zase skončila s tečí v autu. Američané se v bouřícím kotli haly objímali, Kondraškin se znovu domáhal opakování akce. Kvůli chybující časomíře. Do záležitosti se vložil generální sekretář mezinárodní federace FIBA a nařídil znovu vrátit čas na tři vteřiny. Rozhodčí k údivu Američanů znovu poslechli.
Třetí pokus: Jeděško vyhodil míč, u soupeřova koše ho lapil Bělov, odrazil dva protivníky a pohodlně skóroval.
51:50 pro Sověty. Definitivní konec! Rozhodčí bleskově podepsali zápis a opustili arénu.
Poražení podali protest. Pětičlenná komise FIBA rozhodla až druhý den: funkcionáři z Maďarska, Polska a Kuby americké námitky zamítli.
Uražení Američané odmítli stříbrné medaile převzít a ty dodnes leží v sejfu olympijského muzea v Lausanne.
Dlouhé příběhy se smutným koncem
Snad nikoho nemůže porážka v posledních metrech mrzet více než maratonce. Mají v nohou už 42 kilometrů, a když je potom někdo předběhne, je to samozřejmě k vzteku.
Na svou nezkušenost však právě tak loni v Chicagu doplatila rumunská vytrvalkyně Adriana Pirteaová. Ještě půl kilometru před cílem měla slušný náskok na Etiopanku Berhane Adereovou. Plácala si s diváky u tratě, zvedala ruce nad hlavu, ale nevšimla si, že se Adereová rychlými kroky přibližuje.
Etiopanka jí chytře neběžela v patách, ale vybrala si druhý okraj silnice, aby ji Pirteaová zaregistrovala co nejpozději. Což se podařilo. Když Rumunka zjistila, že její soupeřka finišuje do cíle, bylo na odpověď pozdě. Pokažený závěr ji stál 60 tisíc dolarů.
To ovšem není nic proti tomu, co v roce 1954 prožíval slavný anglický maratonec Jim Peters na Hrách britského impéria ve Vancouveru. Při závodu panovalo čtyřicetistupňové vedro, běžcům se lepil asfalt na maratonky.
Peters se však na trati ani jednou neobčerstvil a nechtěl zmírnit tempo, ani když měl na druhého v pořadí už patnáctiminutový náskok. Stačilo, kdyby tři kilometry před cílem přešel do chůze – a i tak by v pohodě vyhrál.
Místo toho zažil na stadionu drama.
Sice přiběhl s obrovským náskokem, ale pak začal vrávorat. Pletl si směr na dráze. Dva kroky dopředu, tři do strany. Několikrát padl k zemi, pak zase vstal. Zdolat půl kolečka mu trvalo jedenáct minut.
Nakonec totálně dehydrovaného a přehřátého Peterse necelých 200 metrů před cílem odtáhl týmový masér a odvezl do nemocnice.
Zvítězil opatrně běžící Joseph McGhee v čase 2:39:36. I tento skotský voják z RAF na trati pětkrát upadl a už chtěl volat sanitku. Když se ale dozvěděl, že Peters vzdal, dobelhal se do cíle pro zlatou medaili.
Petersovi v nemocnici diagnostikovali pořádný úžeh a naměřili mu tělesnou teplotu 42 stupňů. Sedm hodin musel být připojen na kyslíkové přístroje a kapačky.
Peters těsně před tím, než jej odchytil jeho masér
Tenhle zážitek byl pro něj tak silný, že raději ukončil kariéru.
Jeho příběh znají sportovní fanoušci jen ze stránek novin, ale něco podobného mohli vidět třeba při televizním přenosu z havajského Ironmana v roce 1982 v podání americké triatletky Julie Mossové. Jen pro připomenutí: závodníci musí zvládnout 3,8 kilometru plavání, 180 km na kole a ještě uběhnout maraton.
Asi tři kilometry před cílem se dostala dehydrovaná Mossová do obrovské krize. Vrávorala, několikrát upadla. Její někdejší dvacetiminutový náskok vzal dávno za své. Nakonec se do cíle snažila doplazit. Ve hře bylo přeci prvenství.
Pár metrů před cílovou čárou však okolo ní proběhla Kathleen McCartneyová a sebrala jí triumf.
Zatímco jméno vítězky si už dnes skoro nikdo nepamatuje, Mossová se díky přenosu ABC stala legendou. Fanoušci oceňovali její vůli a touhu po vítězství, z jejího urputného přístupu čerpala motivaci řada triatlonistů.
Bílý sport překvapení přeje
Sportem, který přeje nečekaným zvratům možná nejvíce a který dělá z outsiderů hrdiny, je tenis. Na rozdíl od fotbalu nebo hokeje se nehraje na čas. Zvítězí ten, kdo promění rozhodující míček. Když máte ve fotbalu 15 minut před koncem náskok 5:0, je prohrát vlastně nemožné.
Pokud však vedete, byť v rozhodujícím setu, 5:0 v tenisu, pořád ještě můžete odejít jako poražený. Dokud neproměníte mečbol, může se stát cokoli.
Jeden z nejproslulejších tenisových kolapsů předvedla česká hráčka Jana Novotná ve finále Wimbledonu 1993. Nad soupeřkou Steffi Grafovou vedla ve třetím setu 4:1 a 40:15. Z posledních dvanácti her jich deset vyhrála.
K vítězství bylo tak blízko.
Novotná jako by se však možného triumfu zalekla a začala kazit, na co sáhla. Lehké míče, voleje na síti, podání.
Grafová získala následujících pět gamů v řadě a slavila vítězství, zatímco nešťastná Novotná se vyplakávala na rameni vévodkyně z Kentu. Česká tenistka se nakonec triumfu na nejslavnějším turnaji dočkala o pět let později.
Neříkej hop, dokud…
Zvláštní kapitolu mezi sportovními smolaři představují ti, kteří vítězství ztratí frajeřinkou. Cyklisté, co zvedají před cílem ruce nad hlavu a pak skončí v pádu. Slavící běžci, kteří vypustí finiš a nevšimnou si, že je někdo oběhl u mantinelu.
Nebo snowboardisté snažící se předvést před diváky.
Lindsey Jacobellisová a její vítězné gesto, které se ukázalo být předčasným
To se přihodilo předloni americké závodnici Lindsey Jacobellisové v olympijském finále snowboardcrossu. Od začátku jela skvěle, její náskok před soupeřkami se plynule zvyšoval.
Při předposledním skoku se rozhodla, že předvede kousek pro diváky, sáhla si uličnicky rukou na prkno – a skončila na zemi. Zlato získala Švýcarka Friedenová, šokovaná Američanka se musela spokojit se stříbrem.
Aspoň v jednom měla na rozdíl od jiných smolařů štěstí. Nepřišla o slávu ani o peníze. Naopak, její popularitu to ještě zvýšilo a odměnou se jí staly nové reklamní smlouvy.
Celoživotní dávka štěstí
Zcela jiný příběh než smolaři z naší galerie prožil před šesti lety na olympiádě australský rychlobruslař Steven Bradbury. Jemu poslední vteřiny přinesly zlato, o němž snad ani nemohl snít.
Štěstí při něm přitom stálo už ve čtvrtfinálové rozjížďce na 1 000 m na krátké dráze. Skončil mimo postupová místa, ale po diskvalifikaci jednoho ze soupeřů šel do semifinále. Tam byl nejpomalejší, ale tři protivníci po srážce upadli, a on tedy z druhé příčky postupoval do finále.
V závodě o medaile se brzy opět usadil na posledním, pátém místě. Ztráta na čelo byla už značná, dojížděl vlastně jen z povinnosti. V poslední zatáčce se ovšem stala nečekaná věc – všichni soupeři opět upadli a šokovaný Bradbury projel cílem jako vítěz. Inu, když se čtyři perou, pátý se směje.
Hala bučela, jemu to však na radosti neubralo. Stal se prvním australským vítězem zimní olympiády. Doma se stal celebritou. Pošta vydala známku s jeho podobiznou, vyšel jeho životopis, představil se v místní verzi soutěže StarDance.
A brzy ukončil kariéru. Sotva toho v ní mohl dokázat více.
