Necelé dva měsíce po náletu na Havajské ostrovy vydal americký prezident Franklin Delano Roosevelt příkaz číslo 9066. Coby nejvyšší velitel vojenských sil Spojených států amerických tím svolil k „evakuaci“ všech podezřelých osob z pacifického pobřeží USA dál do vnitrozemí, do „relokačních center“.
Neutrálními termíny se nenechte zmást – to, co se odehrávalo v únoru a březnu 1942, bylo celoplošnou rasovou čistkou. Do přísně střežených internačních lágrů v doprovodu vojáků totiž mířil kdokoliv, kdo byl momentálně považovaný za „žlutou hrozbu“. Byť tehdejší prezidentův rozkaz nekonkretizoval rasovou charakteristiku, každý velitel každého bezpečnostního sektoru, na něž bylo pobřeží rozděleno, věděl, že potenciálními zdroji špionáže a sabotáže jsou Asiaté, především lidé s japonskými kořeny.
Do lágru kvůli původu prababičky
Necelých osmačtyřicet hodin na vystěhování, podmíněných trestem a likvidační pokutou, dostávají jak nisei, tedy druhá generace potomků japonských imigrantů, tak i sansei, třetí generace. Jde zhruba o devadesát tisíc lidí, kteří už dávno mají řádné americké občanství a vzdálenou domovinu svých předků na nyní nepřátelských ostrovech vycházejícího slunce možná ani nikdy neviděli.
Nyní je sváží v náklaďácích jako zrádce národa do sto osmi nouzových kempů na fotbalových a baseballových stadionech a následně do izolovaných táborů rozesetých v pustinách a pouštích vnitrozemí. Stráví tam, bez vysvětlení, obvinění, kompenzace nebo nakonec omluvy, v nuzných podmínkách a s cejchem viny, prakticky celou válku. V Kalifornii k internaci stačí, že v rodokmenu nesete šestnáctinu japonské krve, pokud tedy vaše prababička nebo pradědeček byli Japonci, je na čase sbalit si rychle věci.
„Japončík zůstane Japončíkem, bez ohledu na americké občanství,“ hlásil tehdy generál DeWitt, vrchní velitel obrany západního pobřeží. A plukovník Karl Bendetsen, architekt relokačních programů, mu přizvukoval slovy: „K internaci vám naprosto stačí jen kapka žluťácké krve.“ S sebou si internovaní mohli odnést jen to, co sami unesli.
První generaci, čerstvým imigrantům z Japonska, takzvaným issei, se přitom vede ještě hůře. Skončí v izolačně-koncentračních táborech, aby byli časem vyměněni za americké občany zajištěné v Japonsku a na dobytých územích. Část z nich přitom do Spojených států uprchla právě před militaristickým režimem v Tokiu, jejich vydání pro ně tedy je rozsudkem smrti.
Ke zrychlenému vydání do Japonska bylo určeno i šestnáct set lidí s japonským občanstvím, přednostně zajištěných po náletech přímo na Havaji. Což byl i případ muže, který si říkal Tadaši Morimura.
Špion, který měl rád lodě
Oficiálně byl vicekonzulem japonského vyslanectví v Honolulu. A neoficiálně? Byl snad jediným opravdovým špionem císařství ve Spojených státech, který by si internaci a odsudky zasloužil. Na úspěchu ničivého náletu na základnu v Pearl Harbor měl totiž osobně lví podíl. S místně příslušnou legendou diplomata a ctihodného zaměstnance císařského vyslanectví se devětadvacetiletý Morimura „zrodil“ až 27. března 1941, kdy nastoupil do úřadu japonského generálního konzula Nagao Kity v Honolulu. Ve skutečnosti se jmenoval Takeo Jošikawa a na Havajské ostrovy jej vyslala přímo japonská vojenská rozvědka.
Jeho cesta k tajným službám nebyla zrovna přímočará. Jošikawa, syn policisty, totiž nepovažoval výzvědnou a špionážní činnost za důstojnou službu pravého válečníka-mořeplavce, kterým se vždy chtěl stát. Lodě obdivoval už od dětství, jeho deníky byly plné novinových výstřižků ze světa zahraniční námořní techniky.
Svou kariéru si vysnil u vzmáhajícího se japonského válečného námořnictva a ke splnění tohoto snu se přiblížil absolvováním prestižní kadetní školy v Etadžimě. V zácviku sloužil jako adept-absolvent na obrněném křižníku Asama i na několika ponorkách. Od přijetí do důstojnického sboru námořnictva jej dělil jen krůček, když se přihlásily první zdravotní problémy se zažíváním. A kvůli nim byl ze sboru v roce 1936, jako dlouhodobé služby neschopný, vyřazen.
Zdrcený odmítnutím se pokusil o sebevraždu. Během rekonvalescence jej pak navštívili tajemní pánové z Kaigun-shō, ministerstva námořnictva. „Svou lásku k lodím si můžete ponechat a zužitkovat ji pro blaho císařství,“ sdělili mu.
Stačí se jen dívat a poslouchat
Jošikawa se záhy po příjezdu na Havaj stal nejproduktivnějším japonským zdrojem informací o americké tichomořské flotile. Dokázal mistrně kombinovat nejrůznější styly výzvědných technik, aniž by se výrazně exponoval nebo kompromitoval své krytí. Nefandil fotografování, mikrofilmům, vstupům a vloupáním do střežených objektů nebo psaní šifrovaných poznámek neviditelným inkoustem. Vystačil si s tím, že si všechno pamatoval a pohotově to vyložil nadřízeným v kódovaných telegramech, odesílaných pravidelně z velvyslanectví. Působil přirozeně, pracoval s až naivními prostředky. Nicméně s maximální efektivitou.
Pronajal si například na Oahu byt, s výhledem na Perlovou zátoku, takže měl veškeré dění přímo před očima. Viděl střídání stráží a bezpečnostní rutinu; měnící se počty lodí a jejich stálá kotviště, úseky, v nichž se nacházely protiponorkové sítě. Jeho dalším oblíbeným stanovištěm byla čajovna na úbočí Alewa, usazená na dohled od vojenského letiště i přístavu, kde se za gejšami scházeli řadoví vojáci i americké šarže. Stačilo jen poslouchat, jak se děvčatům „chlubí svými létajícími ptáky a velkými kanóny“ a ukazují, na kterých plavidlech kotvících v zálivu nebo u jakých jednotek letectva slouží. Nebylo to pracné, stačila trpělivost a naslouchání.
Jindy se Jošikawa převlékl do nuzného úboru a spolu se zástupy zemědělců se autobusem nechal vyvézt na výšiny ostrova u Aiea. Odtud s dalekohledem pozoroval celé dny postupy stavebních prací na Fordově ostrůvku nebo vojenské instalace na Hickam Field. Spoustu užitečných informací se dozvěděl od upovídaných taxikářů, kteří vozili neméně přátelské a upovídané americké důstojníky z přístavu do jejich apartmánů. Nedocenitelným zdrojem informací se staly i obyčejné noviny, v nichž na stránkách kulturních příloh inzerovala divadla a kina program k uvítání konkrétních posádek čerstvě připluvších lodí.
Zrádci? S Japonskem nikdo spolupracovat nechce
Dá se realizovat vylodění v zátoce Kanehoe? Může americké loďstvo využívat staré velrybářské přístaviště Lahaina? Jaké kapacity pro kotvení lodí s velkým výtlakem vlastně nabízí ostrov Maui? Všechny tyto informace Jošikawa rychle vyzví. Zapůjčil si na víkend rybářskou loď s proskleným dnem, potápěl se s bambusovým šnorchlem, zaplatil si turistický vyhlídkový let. Po pár týdnech už pro něj tichomořská flotila neměla tajemství.
Věděl, že bitevní lodě kotví u Fordova ostrova ve dvou liniích, takže torpéda by „zabrala“ jen první vnější řadu, že torpédoborce a křižníky se vracejí na kotviště v pravidelných turnusech každý víkend, že letecké hlídky zanedbávají severní stranu Oahu. Znal jména lodí, kapitánů, počty posádek, výzbroj. Všechno.
Ne vždy byly jeho informace dokonalé, ale jejich objem byl ohromující. Přes osmdesát procent veškerého zpravodajského materiálu z Havaje produkoval Jošikawa osobně. Jen v jedné rovině podle představených naprosto selhával – nebyl schopen vytvořit „zpravodajskou síť“.
„Muži a ženy patřičného vlivu a charakteru, kteří by mi mohli pomoci při mé tajné misi, jsou jednomyslně nespolupracující,“ píše opakovaně na velitelství. Byť bylo na Havaji sto dvacet tisíc smíšených, japonsko-amerických manželských párů a hezkých pár tisíc japonských imigrantů, bylo jim tu dobře. Cítili se být a chtěli se stát Američany a vůči americké vládě byli plně loajální. Zradit USA, svou novou vlast, nechtěli.
Operaci Z nikdo z Honolulu nečekal
Američané riziko možné špionáže hrubě podcenili. Byť v Honolulu sídlila jejich vlastní námořní kontrašpionáž i po agentech nepřítele pátrající pobočka FBI, japonské velvyslanectví Amerika nepovažovala za prioritu. Kódované telegramy, které posílal Jošikawa, byly překládány s patnáctidenním zpožděním. A čistě pro svůj ohromný objem byly považovány za „ekonomické, nikoliv vojenské zpravodajství, týkající se nejspíš vývozních objemů pohonných hmot“.
Zapadla tak i depeše, v níž Jošikawa na požadavek vlastního velení člení konkrétní americká kotviště do pěti zón a doporučuje, na která místa prioritně udeřit. Když pak 7. prosince 1941 k útoku skutečně dojde, je to pro všechny nefalšované překvapení. Ani na japonském velvyslanectví totiž nevěděli, že má k napadení dojít, a například generální konzul Nagao Kita sledoval nálet z golfového hřiště.
Dál už to bylo jednoduché, následovalo vyhlášení války Japonsku a po jednodenním šoku se dočkali zadržení i japonští vyslanci na Havaji. Byli převezeni na americkou pevninu, internováni do izolačně-koncentračních táborů, k výměně zajatců. Špion Takeo Jošikawa, proti němuž neexistovaly žádné důkazy, si své diplomatické alias Morimura ponechal až do srpna 1942, kdy byl vydán do Japonska. O jeho misi a jejím významu pro úspěch Operace Z, jak se v Japonsku plán překvapivého útoku nazýval, se příliš nehovořilo.
Až nepříjemně se začnou tyto osobní zásluhy zdůrazňovat na sklonku války, v pro něj dost nemilých souvislostech. Žádné vyznamenání, uznání ani poděkování na něj nečekalo, protože sami Japonci, čelící neodvratné porážce, v něm viděli muže, „který za to všechno může“. Byl snadným terčem, čelil nenávisti všech, Američanů i Japonců.
Malý muž velké historie
Když byly japonské ostrovy po kapitulaci okupovány Američany, zmizel špion-diplomat v přestrojení za buddhistického mnicha do hor. Šlo mu o život. A lépe se mu nevedlo ani v poválečných letech. Jeho rodinný obchůdek se sladkostmi v roce 1955 zkrachoval, když na veřejnost unikly zprávy o jeho minulosti.
Na vrub mu přičítají 1,6 milionu padlých japonských vojáků, 400 tisíc mrtvých civilistů zabitých při náletech. „Obviňovali mě i z toho, že můžu za atomové bomby,“ bude smutně vzpomínat Jošikawa. Nikdo jej už znovu nezaměstná, nedostane výsluhy ani důchod, nikdo mu nehodlá pomoci. Ve své domovině byl považován za strůjce neštěstí celého Japonska. Přežíval jen z toho, co vydělala jeho manželka. „Ta jediná mi prokazovala úctu a říkala mi, že jsem mužem velké historie. Bez ní bych nikdy nepřežil,“ říkal.
Takeo Jošikawa, smutný hrdina velké války, nakonec zemřel ve vakuu mezi opuštěním a zavržením v pečovatelském domě v roce 1993. Za smutnou ironii, krutý vtip přitom považoval, jak se Američané chovali ke „svým“ Japoncům. „V Honolulu a na celé Havaji jsem byl jediným japonským špionem. Lidem ze smíšených japano-amerických manželství, japonským přistěhovalcům a jejich potomkům, lidem s japonskými kořeny se totiž nedalo věřit. Nechtěli se mnou spolupracovat. Byli až příliš loajální k USA a nikdy by vládu Spojených států amerických nepoškodili, nezradili. Nikoho z nich se mi nepodařilo rekrutovat, a stejně všichni skončili v internačních táborech, aniž by proti nim zaznělo jediné obvinění.“
