Jste držitelem licence Mezinárodní federace asociací horských vůdců (UIAGM). Co obnášelo ji získat?
Studium trvá devadesát dní a je rozděleno do víkendových, týdenních i delších turnusů. Jsou vždy tematicky zaměřené, týkají se lezení, zdravovědy, skialpinismu, lavin. Po každém z nich děláte zkoušku.
Zkoušky jste skládal u nás nebo v zahraničí?
Vzdělávání probíhalo u nás, jen na první dva turnusy jsme měli supervizi z Rakouska nebo Itálie, Německa, Francie. Teď už je Česká asociace horských vůdců řádnou členskou zemí a můžeme si svoje členy vzdělávat sami.
K čemu vás licence opravňuje?
Mohu provádět zájemce po horách na celém světě. Získal jsem vzdělání, které mi na horách umožní přežít, ale zároveň si je užít. Díky tomu mám možnost dostat svoje klienty úspěšně a bezpečně nahoru i dolů. Čím dál víc si ale uvědomuji, že největší devizou dobrého horského vůdce je jeho případná obrovská praxe. Když vodíte lidi v létě či v zimě skoro denně, vypěstujete si určité bezpečnostní instinkty, které jsou potřeba, řekněme, šestý až desátý smysl. Pokud člověk vyráží na túry jen občas, začíná tyhle vlastnosti pomalu ztrácet.
čtěte Freeride bez lopaty, pípáku, sondy a party je pokusem o sebevraždu
Pomáhám lidem plnit si sny
Říkáte, že můžete vodit lidi po celém světě, jak vás na horách berou místní?
Když přijedete někam do zahraničí s plackou UIAGM, jsou k vám místní "gajdi" většinou přívětivější. Dají vám mnohé neocenitelné tipy.
Horský vůdce "jen" vodí lidi po horách, nebo je jeho pracovní náplň pestřejší?
Není to jenom vodění po horách. Řada vůdců se živí tím, že se v zimě věnují skialpinismu, freeridu nebo heliskiingu a přes léto jezdí lézt na skály. Každý, kdo to chce dělat na plný úvazek, se většinou na začátku nechá zaměstnat v nějaké větší agentuře, třeba v Zermattu nebo Chamonix, a vodí pro ni. Nebo se postavíte na vlastní nohy a máte své klienty, kteří se vám pak i opakovaně hlásí, a vy jejich požadavkům přizpůsobujete konkrétní túry. Můžete samozřejmě vypsat i otevřenou túru či akci pro kohokoliv nebo se domluvit s lidmi na úplně specifické túře, zaměřené třeba na průstup ledovcem a spojené s kursem.
Máte sám nějaké horolezecké ambice, svůj dosud nesplněný sen?
Nejsem přímo velehorský typ, mě zas tak úplně neláká dobývání "velevrcholů". Předtím, než se vůbec dostanete na vrchol, a potom, je spousta práce. Mě lákají spíše Alpy. Mým snem bylo vystoupit na všechny alpské čtyřtisícovky, tedy na 82 vrcholů, během 82 dnů. Sezona byla dobrá, podmínky též, ale bohužel těžce zklamal sponzor. To se mi už asi splnit nepodaří.
A momentálně žádné sny nejsou?
Lidi si naopak platí mě, abych jim pomohl splnit jejich sny. Jsem tady od toho, aby byli spokojení. Díky zkušenosti horského vůdce si lidé z výletu odnášejí zážitek, který žije ještě dlouho po jejich návratu. To mi stačí.
To zní skoro jako poslání.
Čím dál víc si uvědomuju, že nejlepší pocit mívám, když si můj klient na vytouženém vrcholu třeba klekne a je z té nádhery celý úplně naměkko.
Kam vlastně jezdívá horský vůdce na dovolenou?
Že bych se snažil jet na hory, to ne. Maximálně tak lezení na skalách, nebo si udělám s rodinou výlet k moři.
Ovčáka do vrtulníku nevytáhnete
S horami toho ale máte společného víc. Jste členem Horské služby a specializujete se na laviny.
Začalo to tím, že jsem správcoval na Děvíně, což je bouda v samém závěru Modrého dolu, kterým padají laviny. V zimě se tam jinak než na skialpech nedostanete a pohybujete se terénem ohroženým lavinami. Ve svém volnu jsem tehdy začal Horské službě pomáhat a podstoupil přijímací proces. A protože mě zajímaly laviny, jak se sníh mění a přetváří, stal jsem se lavinovým preventistou a pracuji na vytváření lavinové metodiky. Výsledkem jsou tři brožury, které se dají i stáhnout z internetu: Laviny - prevence, Laviny - záchrana a Laviny - strategie.
Máte dva lavinové psy, německého ovčáka Frenkyho a border kolii Kristýnku. Podle čeho se vlastně lavinoví psi vybírají?
Když máte kliku, domluvíte se s chovateli, kteří mají určitou tradici. Snažíte si vybírat psy z chovu, který není nějakým způsobem přešlechtěný, je zdravý.
Jaká konkrétní plemena jsou pro lavinovou záchranu vhodná?
Nejrozšířenější jsou asi němečtí ovčáci, ale dnes se mezi psími záchranáři vyskytují i plemena nová. Já si jako svého dalšího pejska vybral border kolii. Velmi chytré a živé plemeno. Ze začátku jsem s ní měl trochu problémy, ale hlavně proto, že jsem nevěděl, jak na ni.
V jakém smyslu?
Ony si trochu dělají co chtějí, začátky výcviku jsou tedy trošku složitější. Frenky je sice v prostoru pomalejší, ale při práci na lavině je důkladnější, pečlivější. Kristýnka naopak v terénu vyniká, v pohodě běží dva kilometry za nějakým pachem a dohledá ho. Při podrobném hledání na lavině má ale díky svému temperamentu problém, musí trochu vyzrát. Je to takové malé torpédo, tryskomyš. (smích) Ale hledání ji moc baví.
Platí, že lavinoví psi musejí být velcí, silní?
Dříve skutečně bylo žádoucí, aby byl pes velký a mohutný. Dnes se ale v praxi ukazuje, že velký pes je obrovská přítěž. Nemáte jak ho vyzvednout nahoru, do auta, do rolby, do vrtulníku. Když má šedesát kilo, je to problém. Lehčí pes se navíc pohybuje lépe v terénu a méně se unaví. Proto jsem se rozhodl pro Kristýnku. Když je nejhůř, hodím ji do batohu a svezu si ji, kam je potřeba, vylezu nahoru po žebříku, není s ní problém. Ovčáka nahoru nevynesu.
Jak dlouho trvá výcvik, než pes může jít do akce?
Jsou tři stupně zdatnosti, A, B, C. Po roce pes získává hodnocení A, to ale nestačí, tihle psi nerozliší slabší pachy, značí falešně. Optimální je kvalifikace C. "Áčkaři" a "béčkaři" mohou hledat ztraceného houbaře, ale lavinový terén je někdy hrozně těžký, takže i staří mazáci mají problém.
Může se vycvičený pes uplatnit i jinde než na lavinách?
Snažíme se získávat atesty na sutiny nebo plochy. Přes zimu naši psi makají na lavinách, v létě jsou schopni být nasazeni, třeba když se ztratí malé dítě. Takových máme k dispozici asi deset.
