Jejich aktéry byli domorodci z etnické skupiny Acolhua, spojenci aztéckého hlavního města Tetzcoco, na jedné straně a španělští dobyvatelé na straně druhé.
Šest měsíců je krmili a průběžně jedli
Oběťmi první, úvodní krvavé epizody ve městě známém nejprve jako Zultépec, byla španělské výprava, kterou vedl conquistador Pánfilo de Narváez. O jejím složení máme docela přesné informace, tvořilo ji na 450 lidí, mezi nimi patnáct španělských dobyvatelů, pětačtyřicet vojáků z kolonií afrického, kubánského i indiánského původu, zástupy domorodých spojenců Španělů, kteří se postavili proti Aztékům, například tlaxcaltékského lidu, mayského a totonackého. A navrch šlo s misí i padesát žen a deset dětí.
Nečekal je šťastný osud. V Zultépecu je obyvatelé zajali a rozhodli se zajatce použít k náboženským účelům. Velmi krvavým. Jak totiž vysvětluje v magazínu Arqueología Mexicana Enrique Martínez Vargas, Aztékové považovali lidské oběti za způsob, jak obnovovat zemský i nebeský řád a jak zaručit zachování své civilizace.
Po osm trýznivých měsíců tedy drželi své zajatce v provizorních celách – a postupně je zabíjeli a jedli. Byla to samozřejmě náboženská událost rozsáhlejšího než lokálního významu. Populace Zultépecu během onoho období vzrostla na pět tisíc, protože se do města stahovali lidé z širokého okolí, včetně obyvatel hlavního aztéckého města Tenochtitlán. Byla to velká sláva.
A velmi kruté měsíce. Každých několik dnů kněz některého ze zajatců vybral, aby byl zabit, někdy na náměstí, jindy v cele, zatímco jeho sténání slyšeli ostatní, popisuje Martínez na serveru The Guardian. A město nešetřilo nikoho. Ani ženy, ani děti.
Obří pravěké bitvy se účastnili asi i bojovníci z území dnešního Česka Byly jich tisíce. A nebyl to lokální konflikt – epické bitvy u severoněmecké řeky Tollense se účastnili válečníci z velké dálky. Byli mezi nimi možná i bojovníci z území dnešního Česka. Vědci luští záhadu zřejmě nejstarší evropské bitvy, která se odehrála před víc než třemi tisíci let. Výzkum mění pohled na dějiny násilí. |
Analýzy nalezených kostí odhalily, že některé z obětovaných žen byly těhotné, což byl stav, který z nich ostatně dělal v přesvědčení tehdejších obyvatel oblasti „bojovnice“. Jedna z nešťastnic byla rozřezána na dvě poloviny, jen kousek od ní se našly ostatky roztrhaného dítěte ve věku tří čtyř let. „Speciálně děti bývaly obětovány pro božstva deště,“ přibližuje antropoložka Kalifornské univerzity Rosemary Joyce.
Tělo jednoho z mužských účastníků tragické mise bylo po roztrhání spáleno, v teatrálním napodobení osudu jednoho z aztéckých bohů, jehož příběh vypráví mýtus o El Quinto Sol, o Pátém slunci. Barbarské oběti měly uspokojit hadí bohyni plodnosti Quetzalcoatl, jaguářího boha Tezcatlipocu, orlího boha boje jménem Huitzilopochtli.
Obětní smrt nebyla vším, co těla zajatců čekalo. Archeologové totiž na jejich kostech nalezli stopy naznačující, že z nich obyvatelé města odřezávali maso, aby ho snědli. Na rozdíl od prasat, která s sebou výprava vedla. Na ona zvířata se totiž místní dívali s takovou nedůvěrou, že si jejich konzumaci zapověděli.
Právě několikaměsíční obětování zajatců nakonec dalo městu nové jméno – Tecoaque znamená v náhuatlánském jazyku „místo, kde byli snědeni“. Jenže zkraje roku 1521, kdy umíraly poslední lidské oběti, již obyvatelé města věděli, že se chystá odplata. A právě o její podobě teď vypověděly nálezy Národního institutu antropologie a historie.
Odplata padla na ženy a děti
Před odvetnou výpravou vyslanou Hernánem Cortésem a vedenou Gonzalem de Sandovalem se přitom obyvatelé Tecoaque snažili ve chvatu připravit. Kolem hlavní třídy vystavěli primitivní obranné valy, s tím, že Španělé do města vstoupí, však zřejmě počítali. To proto se na poslední chvíli pokoušeli zbavit indicií o krvavých rituálech, z kuchyní i veřejných míst odstraňovali kosti zabitých zajatců a zakopávali je v zemi.
Všechny doklady svého náboženského běsnění však zničit nemohli. Odvetnou výpravu, které chatrné valy v dobytí města nezabránily, tak vítal pohled například na sloup tvořený lebkami zabitých mužů a žen. A Sandovalova výprava se nijak civilizovaněji chovat nesnažila.
Ve městě narazila povětšinou na ženy a děti, válečníkům se z něj podařilo dostat. Pokud však město doufalo, že Španělé budou mít slitování, pletlo se. Vojáci plenili, podpalovali chrámy, ženy a děti schované v obydlích mrzačili, vraždili, popisuje The Guardian. V místech někdejší hlavní třídy Tecoaque nalezli archeologové kostry tuctu žen, které jako by se snažily „ochránit“ ostatky deseti dětí ve věku pěti a šesti let, cituje zprávu archeologů server The Smithsonian.
Na serveru Mexico News Daily poté Martínez líčí, že kosti žen a dětí nalezené v městských obydlích svědčí o tom, že oběti byly před zabitím mrzačeny. Evropská „civilizovaná“ odveta netrpěla většími etickými ohledy než aztécké rituální blouznění.
Starou říši rozložila politika
Po vyhlazení Tecoaque Španělé nakonec dobyli i aztéckou metropoli Tenochtitlán. Ovšem ne silou vlastních zbraní. „Španělé nezískali Tenochtitlán puškami a ocelí,“ vysvětluje Lisa Overholtzerová z McGillovy univerzity, „ale díky zuřivé a kvalifikované vojenské síle svých domorodých spojenců.“
Cortés totiž vstoupil do světa prostoupeného složitým předivem politických, mocenských vztahů. A byl schopen si to brzy uvědomit – a začít oné situace využívat. Od počátku se tak snažil na domácí scéně hledat spojence a narušovat interní mocenské vztahy na dobývaných územích. Svědčí o tom právě i početná přítomnost domorodých bojovníků ve výpravě, která skončila roku 1520 tak tragicky.
„Cortés místní politické rozpory pochopil a naučil se z nich těžit,“ potvrzuje archeoložka z Floridské univerzity Susan Gillespie. A zkáza Tecoaque se nakonec ukázala být sice krvavou, ale pořád pouze jednou epizodou v mocenské hře dobývání Latinské Ameriky. V době, kdy conquistador svíral aztécké hlavní město ve vojenském obchvatu, již na jeho straně stál acolhuaský lid, jemuž Španělé v roce 1521 Tecoaque zničili.
