Původ oné zábavy podle střízlivých soudů není možné přesně vystopovat, tak starý je. Teorií o historii tejo je spousta. Podle jedné z rozšířenějších je jeho kolébkou město Turmequé, jak řekl serveru CNN jeho starosta Yoani Vela Bernal. Pro tamní indiány kmene Chibcha prý bylo házení zlatých disků na terč možná součástí náboženských ceremonií, možná pouhou kratochvílí.
Sám server kolumbijské vlády uvádí, že metané zlaté kolečko se nazývalo „zepguagoscua“. Nakolik nejisté jsou dějiny tejo, to však dokládá nesouhlas oponentů, kteří upozorňují na to, že v řeči kmene Chibcha slovo, které by znělo obdobně, zcela schází.
A historici se neshodnou ani na tom, nakolik šlo pouze o hru samotnou. Podle některých se při turnajích mohutně popíjela kukuřičná kořalka „chicha“, podle jiných byl alkohol naopak striktně zakázán. Shoda však panuje na tom, že během historie hra s opíjením se velmi splynula.
Možná právě proto je trajektorie hry, kterou v roce 2000 prohlásil kolumbijský kongres za národní sport, tak nepečlivě zmapovaná. Dlouho totiž měla punc zábavy vagabundů, otrapů, opilců, rolnických trhanů. Proto se přesně neví, kdy se mezi propriety tejo dostal střelný prach, ani kdy údajně používaný zlatý disk vystřídal dnešní železný. Server The Culture Trip spekuluje, že o zlato hru připravili dobyvační Španělé, kteří však zároveň dodali výbušné efekty.
Jisté je, že dnes je tejo jako doma buď na venkovních hřištích nebo v hlučících barech a hlasitých nálevnách všeho druhu.
Bocín a mechas
Detailní pravidla hry se mohou lišit, i podle toho, zda se hraje neformálně, nebo v organizovanějších turnajích. Základem však je železný disk „tejo“, o váze přes půl kilogramu. Z dálky, která kolísá, ale pohybuje se zhruba klem dvaceti metrů, je třeba trefit diskem železný terč, „bocín“, který je umístěný v nakloněné dřevěné konstrukci naplněné jílem. Kolem něj jsou v jílu zapíchnuté i malé trojúhelníčky, „mechas“, naplněné střelným prachem.
Body se odměňuje, když hráč trefí „bocín“, když se zvukem podobným ráně z malého revolveru ohlásí zásah jednoho z „mechas“, nejvíce bodů však vynese obojí zároveň. Autor takového hodu poté může oslavit zásah zvaný „moñona“.
Ke hře patří též ruce umazané od jílu, odkud je třeba disk po každém trochu úspěšném hodu vyloupnout. A lahve s pivem. Ačkoli se totiž sportovní modernizátoři snaží tejo zbavit puncu kratochvíle při popíjení, pořád patří především do náleven. Platí se v nich ostatně obvykle pouze za konzumaci alkoholu, hra samotná bývá zadarmo.
Tejo jako nástroj politiky
Ačkoli tejo zůstalo zábavou spodních společenských tříd a stranou médií, jeho dráha se propletla i s vysokou politikou. V typicky populistickém jihoamerickém duchu. Ve čtyřicátých letech minulého století se o tejo rozhodli otřít politici, aby tím dali najevo, že „jsou z lidu“ a sklidili za to ovoce u volebních uren.
Svatostánkem licoměrných hráčů tejo se stala herna Campo Villamil v bogotské čtvrti 7 de Agosto, jak uvádí server Explore Parts Unknown. Podle jednoho z majitelů Campo Villamil to někdejší prezident Alfonso López komentoval slovy: „My politici chodíme do Campo Villamo sbírat volební hlasy, svá vítězství však jezdíme slavit do svých společenských klubů.“
Falešný zájem politiků o tejo ovšem netrval dlouho. Brzy objevili, že výhodnější je přesedlat na fotbal nebo cyklistiku, kam je následovala sílící městská střední třída. Tejo bylo ponecháno nižším třídám, jako odkaz na archaickou Kolumbii chudých rolníků a městských pracujících.
Tak docela však výlučně v nálevnách tejo nezůstalo. V roce 1955 vznikla Kolumbijská federace tejo, v roce 1996 bylo tejo zařazeno do kolumbijských Národních her. Ve městech se konají torneos Relampago, s medailemi a finančními výhrami. Avšak ani ty nepoutají pozornost tisku.
Po roce 2000 se hra začala objevovat i v lepších čtvrtích, buď jako zábava při mejdanech vysokoškoláků nebo jako kuriozita pro bohaté, kteří si chtějí dopřát typickou vesnickou kratochvíli. Upatlané rámy s jílem v jejich podnicích nahrazují schrány s plastelínou nebo elektronické verze tejo.
