Tělo bez srdce? Na ten pohled jsem si už zvykl, říká kardiochirurg Jan Pirk

aktualizováno 
Mělo by to vypadat jako sranda, jako že na tom nic není, směje se. Je v tom velký kus nadsázky. Řeč je totiž o několikahodinových operacích lidského srdce. Profesor Jan Pirk zachraňuje lidské životy a laik bude před jeho výkony na operačním sále vždy v úžasu.

Jan Pirk | foto: Jiří ŠvorcXman.cz

Pane profesore, dnes jste nejen výtečným kardiochirurgem, ale též obecně uznávanou osobností. Jaký byl Jan Pirk jako dítě? Dělal lumpárny?
V tomhle směru jsem měl krásné dětství. Pamatuju se třeba, že jsem přišel domů pokaděný. Když se mě maminka ptala proč, vysvětlil jsem, že jsem viděl kakat krávu při chůzi a chtěl jsem to též vyzkoušet. To byl můj první experiment. (smích)

Byli vaši rodiče přísní?
Maminka byla přísná strašně, když jsem přišel domů o pět minut později, nesměl jsem týden ven. Když jsme jednou po Sokole s kluky kouřili a přišlo se na to, dala mi maminka za trest vykouřit silné ruské cigarety. Za vyučenou.

A tatínek?
Tatínek mě seřezal jednou v životě. Na léto jsme jezdili na chatu, byl to takový příbytek z heraklitu, a jednou tam bylo cvičení Lidových milicí. A já domů přinesl plno granátů. Tehdy mě honil po zahradě, dohonil a seřezal. Nenáviděl zbraně. Když totiž nastoupil v roce 1947 po promoci do Děčína na chirurgii, měli tam spoustu úrazů a zmrzačení, jak kluci nacházeli nevybuchlý věci z války.

Jste vlastně čtvrtou doktorskou generací…
Ano, pradědeček byl doktor, jeho syn byl velmi známý pražský praktik, měl soukromou ordinaci na Můstku, velmi dobře zaopatřenou.

Medicínou jste byl tedy obklopený. Čím jste chtěl být jako malý?
Klasicky popelářem, pak také osvětlovačem v cirkusu, líbilo se mi, že jezdili po světě a vždycky tam nahoře seděli a svítili na artisty. Ale pokud jde o dobu, když už člověk začíná dostávat rozum, to jsem chtěl být námořník.

Co na to říkal váš tatínek lékař?
Nevyvracel mi to, naopak mi zjišťoval informace, když jsem se rozhodoval, zda mám jít na gymnázium nebo na střední námořnickou do Děčína. Řekli mi ale, že když budu dobrý student, na moře se nedostanu, a když špatný, na moře mě nevezmou, stejně budu jezdit na řece. Tak jsem si řekl, že vystuduju medicínu a budu jezdit jako námořní doktor.

"Operace nepočítám"

Jaký je to pocit, zachraňovat lidské životy?
Ta mince má dvě strany. Pokud život zachráníte, je to strašně hezký. Největší radost mám, když dostanu od pacienta pohled a tam se píše "Pane profesore, moc vám děkuji, dneska je to patnáct let, co jste mě operoval…" Jenže některé životy nezachráníte. Někteří pacienti vám umřou. Nesmíte se z toho zhroutit, musíte si z toho vzít ponaučení, co příště udělat jinak, třeba toho pacienta vůbec neoperovat, protože je už tak nemocný, že ho nemůžu zachránit a bez té operace bude třeba ještě čtvrt roku žít.

Jan Pirk

Jak vnímáte smrt?
Není smrt jako smrt. Často nám přivezou pacienta, který je už vlastně mrtvý a my se ho pokoušíme stáhnout zpátky. Když odejde takový pacient, je z toho člověk smutný, ale řeknete si, že jste udělal všechno, co jste mohl. Horší je, když přijde na operaci někdo, kdo vypadá docela zdravě, jenže při operaci nastanou komplikace. To si to pak hodně probírám a vyčítám.

Jaké je to vidět lidské srdce? Zvykl jste si už na ten pohled?
Už mi to nepřijde. Ale pořád si pamatuju první transplantaci, kterou jsem dělal. Na ten pocit, když to nemocné srdce musíte dát pryč, když v tom hrudníku není. I na to jsem už ale přivykl.

Kolik operací máte za sebou?
Dělával jsem kolem 330 srdečních operací ročně, teď už jen tak 250. Ale nepočítám to, vždycky říkám, že ještě nejsem tak starý, abych bilancoval.

Když se probudil redaktor Xman.cz Marek po šestihodinové operaci srdce a otevřel oči, byla usměvavá tvář profesora Pirka to první, co uviděl. "Vyzařovala z něj radost a pozitivní energie," říká Marek. Přečtěte si, co ho na operační stůl přivedlo.

Je pro vás po takovém množství operování rutina?
Je. Musí to být rutina, kdyby nebyla, nebylo by to dobré. Pravda je, že překvapení nemůžete nikdy vyloučit. Ale pro pozorovatele to musí vypadat tak, že na tom nic není, že je to sranda, že to může dělat každý.

Jak dlouhá může náročná operace být?
Některé trvají osm deset hodin. To jsou ale extrémní výkony, kdy musíme celé tělo pacienta ochladit, zastavit mu oběh, provést operaci a pak ho zase ohřát.

Jan Pirk

Přeroste vám nějaký případ přes hlavu?
Všechny komplikované případy vás vtáhnou. Špatně spíte, pořád voláte, jak to s pacientem vypadá, nebo rovnou zůstanete v nemocnici.

Váš obor zažil během posledních dvaceti třiceti let ohromné změny. Které to byly?
Kardiochirurgie je poměrně mladá, narodila se v roce 1953. Její ohromný boom nastal po roce 1971, kdy přišel na svět aortokoronární bypass jako chirurgická léčba ischemické choroby srdeční. To potřebovaly miliony lidí na celém světě. Já jsem se k tomu dostal v roce 1974. Ty velikánské kroky se ale postupně zmenšovaly, teď to jsou jen milimetrové posuny.

Kardiochirurgie však pořád stojí na šikovných rukách.
Ano, nám chirurgům pořád zůstaly jen ty ruce, ale technika, monitorování pacienta, léky s ohromným účinkem, to úžasně pokročilo. To, co dneska dokážeme odoperovat, nebylo před dvaceti lety vůbec myslitelné.

Jak bude váš obor vypadat za dvacet let?
Na jednu stranu bude čím dál míň invazivní. Původně byl kardiolog někdo, kdo věděl o srdci všechno, ale kromě podávání prášků s ním nemohl nic udělat. Postupně se začaly roztahovat cévy, rušit arytmie. Dnes se snažíme být méně invazivní, děláme menší řezy, toraskokopické operace. Na druhou stranu ale ty maximálně invazivní výkony zůstanou. A tam dávám velkou budoucnost umělému srdci.

"Velorex, to je romantika"

Jste znám jako vášnivý sportovec. Myslíte, že se aktivní život odrazí v délce a kvalitě života?
Délka života je dána především geneticky. Sportem si ji v zásadě nemůžete prodloužit, ale můžete si prodloužit jeho aktivní část, takže v sedmdesáti klidně vyběhnete do třetího patra, dohoníte tramvaj a tak dále. Nezdravým způsobem života si však život můžete výrazně zkrátit. Já říkám, že člověk byl stvořený jako pohybující se součást přírody, ne jako objekt sedící před klávesnicí, kouřící a pijící kafe.

Jan Pirk

Necháváte si kontrolovat svoje srdce?
Ano. Nejen to, čas od času si nechám udělat echo, kontroluji si cholesterol, každý rok musíme chodit na preventivní prohlídky, i kolonoskopii jsem si už dvakrát nechal dělat, protože je tu riziko karcinomu tlustého střeva.

Děláte triatlon, jezdíte závody na kole, běháte maratony… Co budete dělat, až se bude vaše tělo sportu zdráhat? Bude to pro vás problém?
Jistěže. Proto si připravuju náhradní program. Moje životní filosofie je, že lidský život je krásná barevná vitráž, která má spoustu různobarevných sklíček. A je jenom na nás, jak které to sklíčko necháme rozzářit. Jsou období, kdy dělá člověk tohle, pak to může opustit, když se mu po tom zasteskne, tak se k tomu sklíčku může vrátit, zase ho vyleští… a tak zažije život v celé té pestrobarevnosti.

Jaká sklíčka máte ještě ve vitráži vy?
Strašně rád cestuju, chodím do divadla, na koncerty, rád se stýkám se zajímavými lidmi, s manželkou jsme rajtovali na koni, dělali jsme námořní jachting, stavěli námořní lodě… Ale myslím, že sport zastoupí hlavně motorky.

Motorky? To by do pana profesora asi málokdo neřekl…
Se synem máme, nepočítám-li pionýry a babetu, pět motorek, staré Javy, veterány. Jsou to nádherné, krásně udělané stroje. A Velorex. Jezdíme v něm v létě, sundáme střechu, jezdíme maximálně padesát šedesát. Je to romantika, nikdy nevíte, kdy vám to vyplivne. I když je to v perfektním stavu, stát se může cokoli.

Silnější motorky vás nelákají?
Ne. Rychlost mě neláká ani náhodou. Mám vztah ke starým věcem. Sbírám staré mapy, staré lékařské knihy, těch mám velkou sbírku.

Rozumíte jim?
Ne, občas to neumím ani přečíst, jsou psány i švabachem. Ale ty obrázky jsou krásné. Je to doklad toho, co uměli naši předci a z čeho vycházíme my.

Profesor Jan Pirk

Svou profesní dráhu začínal v roce 1972 na chirurgii v nymburské nemocnici, první srdce operoval v roce 1983. V pětatřiceti letech odjel na rok do New Orleans, kde pracoval pro Ochsner Medical Foundation, v roce 1990 zahájil roční praxi ve fakultní nemocnici v Dánsku.

Dnes působí profesor Pirk jako přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, je členem několika významných českých i zahraničních vědeckých orgánů a lékařských společností.

Celý život se aktivně věnuje sportu. V mládí hrál vodní pólo, pozemní hokej, dnes běhá Běchovice, Kunratice, sedmkrát se účastnil pražského maratonu.

Autoři: , ,


Nejčtenější

Kruté metody poprav: ušlapání slonem a řezání zaživa

Lyngchi bylo jedním z nejnehumánnějších způsobů poprav, které historie přinesla.

Trest smrti je z principu definitivní záležitost. V leckterých společnostech se však nezdál dostatečně uspokojivý....

Agentka Fifi: kráska sváděla britské agenty, aby je prověřila

Byla krásná a provokativní. Marie Christine Chilverová byla pro roli svůdné...

V Británii je vyškolili, naučili šifrovat a slídit. Po technické stránce byli špioni vybaveni na výtečnou, až při...



VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...

Extrémní gastronomie: syrový mořský červ připomíná neklidný penis

Na pohled je to podivný tvor, způsob jeho konzumace bývá ještě bizarnější,...

Při procházce jihokorejským tržištěm je nepřehlédnete. Kádě s jejich bledě růžovými tělíčky přitahují pozornost. Na...

V tajze by se hodila mačeta i puška, říká Čech, který obletěl zeměkouli

Dva protagonisté české premiéry, pilot a propagátor českého národního...

Cílem jeho mise nebylo jen obletět jako první český pilot planetu. Též při ní zaznamenával české stopy ve světě. Aby...

Další z rubriky

Nejcennější whisky mám v hlídaném skladu, říká sběratel

Cena této padesát let staré whisky Glenfiddich se odhaduje na 800 tisíc korun.

Kromě starých jaguárů, obrazů od Picassa a diamantů můžete peníze ukládat i do pití. Do lahví, jejichž cena je vysoká...

Originalita neexistuje, talent patří do cirkusu, říká landartový umělec

Svartisen II. Malba na ledovec, 3x2x2m, biologicky odbouratelná barva s...

Je autorem působivých landartových děl, v nichž je krajina současně předmětem zobrazení, rámem výjevu i galerií....

Skákal jsem i ze skály, zachránila mě až horská služba, říká parkourista

Taras „Tary“ Povoroznyk je nadšeným propagátorem parkouru. Napsal knihu, dělá...

Skáče ze zdi na zeď i z domu na dům. Dělá parkour. „V mládí jsem riskoval víc,“ přiznává Taras Povoroznyk. „Tary“ je...



Najdete na iDNES.cz