Výsledky studie vydané v magazínu The Journal of Sex Research jsou překvapivé a objevné. Předchozí výzkumy se totiž v případě mužů zajímaly o spojení mezi hormony a erektilní i obecně sexuální kondicí, u žen o souvislost mezi hormony a menstruací.
Práce londýnské vědkyně Wendy Macdowallové se však zabývala tím, jak hladiny testosteronu, který se nachází nejen u mužů, ale v menší míře též u žen, souvisejí se sexuálním chováním a sexuálními postoji.
Roli nehrají jen hormony, ale i společnost
Její tým měl k dispozici vzorky téměř čtyř tisíců mužů a žen, stejně jako jejich dotazníkové odpovědi. Analýza jednoznačně vyjevila, že muži s vyššími hladinami testosteronu měli častěji nedávno sex a během posledních pěti let měli častěji více než jednoho sexuálního partnera zároveň.
Zlepšete si erekci, cvičit ji můžete i při čekání na zastávce |
Mezi ženami se vyšší hladiny testosteronu pojily s větší pravděpodobností sexuální zkušenosti s jinou ženou a častější a nedávnější masturbací.
Naopak v rámci partnerského sexu se více testosteronu nijak neprojevovalo, nesouviselo ani a menší, ani s větší frekvencí milostných hrátek, ani s častější nevěrou.
To je podle slov Macdowallové doklad, že rozdíly mezi muži a ženami je třeba sledovat a chápat nejen v kontextu jejich konkrétních hormonálních podmínek, ale též s ohledem na společenské normy. Fakt, že testosteron u žen nesouvisí se specifickým partnerským sexuálním životem, vědkyně na serveru Yahoo vysvětluje tím, že na dámy mají větší vliv sociální faktory. Jinými slovy, protože společnost považuje nevěru za negativní, ženy se jí na rozdíl od mužů vyhýbají, ať vypadá jejich hormonální kondice jakkoli.
„Říká se, že masturbace může být ’pravdivější’ měřítko sexuální touhy, protože je soukromou sexuální aktivitou, tedy méně ovládanou sociálními vlivy,“ cituje Macdowallovou server UPI.
Doplňuje však též kritičtější hlas. Antropolog David Puts z Pensylvánské státní univerzity namítá, že zjištěný vztah mezi hladinou testosteronu a sexuálním chováním je jen mírný. A že mnohem zajímavější otázkou je, proč je u zvířat, jako příklad uvádí křečky nebo jeleny, mnohem silnější.
A naznačuje též možnou odpověď. Lidé totiž nemají speciální období pro páření, což může svědčit o tom, že obvykle v dějinách žili v prostředí, v němž teplota a dostupnost jídla nevyžadovala, aby se plození s pomocí hormonů kondenzovalo do specifického časového údobí. „Jsou tedy podobná napojení mezi hormony a chováním v případě lidí jen jakýmsi evolučním reliktem?“ ptá se.