Poté, co ve Vietnamu a Indonésii utichly boje o vojenské vítězství, se dnes na někdejších bitevních polích svádí bitva o turisty, kteří přinášejí tvrdou měnu. A jejími aktéry jsou, v případě Indonésie, muži, kteří jsou v tomhle prostředí jako doma – jen před několika lety zde totiž působili jako ozbrojenci s puškami v rukou.
Před několika lety se Marjuni Ibrahim skrýval v džungli v indonéské provincii Aceh jako ozbrojený rebel, nyní zde provádí turisty na „gerilové túře“. Dává jim nahlédnout do vzrušených kapitol historie země, které se psaly právě zde.
Dnes osmadvacetiletý Marjuni vstoupil do gerily před osmi lety. Proč? Kvůli „nespravedlnostem, jako bylo vraždění civilistů armádou jen proto, že je podezírala z příslušnosti ke gerile“.
Boj za nezávislost Acehu trval téměř třicet let a zahynulo při něm na 15 tisíc lidí. Mnozí další byli indonéskou armádou mučeni, další si z konfliktu odnesli traumata.
Marjuniho skupina tvořená asi 20 lidmi se v džungli skrývala vždy po několik dní, každý týden ji však musela opustit, aby si na domluveném místě vyzvedla rýži a další zásoby.
Její členové pili vodu z vodopádů a když neměli dost jídla, jedli cokoli, co džungle nabízela.
Právě z kopců v džungli viděli příchod tsunami v roce 2004, kdy přišlo o život na 170 tisíc lidí, včetně Marjuniho sestry a rodičů. Katastrofa však přivedla obě strany ozbrojeného konfliktu k jednání, na jehož konci bylo vyhlášení míru.
Geriloví rebelové vyšli z džungle a výměnou za amnestii složili zbraně.
Marjuni poté pracoval jako stavební dělník za pár dolarů na den, jednoho dne za ním však přišel Nizozemec Mendel Pols, majitel firmy organizující dobrodružné výpravy.
Sháněl někoho z bývalé gerily, kdo by mohl pracovat jako turistický průvodce džunglí.
„Když jsem členům gerily řekl o svém nápadu, koukali na mě, jako kdybych spadl z Marsu,“ směje se nyní Pols.
Tady jsme se skrývali
Projekt se však rozběhl, takže dnes mohou turisté nahlédnout do oblastí, kde svádělo s indonéskou armádou boje separatistické Hnutí svobodného Acehu až do roku 2005, kdy byla podepsána současná mírová dohoda.
A třicet let konfliktu, který se podepsal na ekonomické kondici oblasti stejně jako tsunami, se nyní snaží místní obyvatelé odčinit podporou turistického ruchu.
Marjuni vodí návštěvníky k nádherným vodopádům, skalním jezírkům, starověkým stromům zahaleným popínavými rostlinami, do oblasti, která je domovem tygra sumaterského, zoborožců či jelenů.
„Je těžké si to představit, ale před třemi či více lety tady běhali lidé s puškami a bojovali proti indonéské armádě. Když jsem tam byl, vzali nás na místo, kde ztratili několik svých přátel. Najednou vám dojde, že vy jste tady kvůli zábavě, ale pro ně to bylo velmi vážnou záležitostí,“ shrnuje své zážitky z gerilové túry pro agenturu Reuters Dán Hugo Lamers.
Na některých zastávkách výletu do džungle mohou návštěvníci zhlédnout pozůstatky ozbrojených konfliktů jako armádní balíčky od jídla či graffiti.
Ne všechna místa jsou však odtajněna: některé základny separatistické gerily zůstávají nevyzrazeny. Pro případ, že by jednoho dne byly potřeba.
Svět v podzemí
Indonéský Aceh není jedinou destinací, která nabízí turistický pohled na někdejší bojiště.
Další položkou na menu gerilového turisty je působivý komplex podzemních chodeb a tunelů Cu Chi ve Vietnamu.
Zatímco nahoře, nad zemí, padala vlákna bomb shazovaných americkými bombardéry B-52 a vesničané se snažili v panické hrůze ukrýt v džungli, tady se schovávali vojáci Vietkongu, aby se mohli znenadání vynořit americké armádě v zádech.
A 250 kilometrů dlouhá síť podzemních tunelů svědčila o odhodlanosti vietnamské gerily i o tom, že byla připravena na dlouhé roky bojů.
Komplex je tvořen třemi podzemními podlažími a zahrnuje i nemocnici, jídelny, haly na mítinky či dokonce malé kino.
A jestliže kdysi byly tyto prostory centrem protiamerické války, dnes jsou zde Američané vítáni.
Po konci války celý komplex Vietnamci zrekonstruovali a zpřístupnili.
A i když mu dávají krámky se zapalovači Zippo opatřenými legendárními nápisy jako „Vím, že půjdu do nebe, protože v pekle jsem již byl: Vietnam“ vtíravou turistickou patinu, i zde je úzkost válečného konfliktu pořád cítit.
